ECLI:CZ:US:2020:3.US.1750.20.1
sp. zn. III. ÚS 1750/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Liberálního institutu, z.s., sídlem Jungmannova 26/15, Praha 1 a 2) doc. Ing. Jiřího Schwarze, CSc., oba zastoupeni JUDr. Ivanem Houfkem, Ph.D., advokátem se sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 6 Cmo 65/2020 - 35, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu. Mají za to, že jmenovaný soud svým postupem porušil jejich práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na svobodu spolčování podle čl. 20 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, stěžovatelé se domáhali u Městského soudu v Praze vydání předběžného opatření, které by třem osobám (doc. Ševčík, doc. Pavlík, prof. Holman) zakázalo svolání členské schůze Liberálního institutu na 15. 1. 2020. Měli - zjednodušeně vyjádřeno - za to, že uvedené osoby nemají právo členskou schůzi Liberálního institutu svolat; řádná členská schůze Liberálního institutu navíc již proběhla v prosinci 2019. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 1. 2020, č. j. 2 Nc 1262/2020 - 11, příslušné předběžné opatření vydal. Doc. Ševčík a doc. Pavlík proti rozhodnutí podali odvolání, kterému Vrchní soud v Praze napadeným usnesením vyhověl, návrh na vydání předběžného opatření zamítl a určil náhradu nákladů řízení. Odvolací soud došel k závěru, že ze skutečností tvrzených stěžovateli neplynula potřeba prozatímní úpravy poměrů účastníků.
3. Stěžovatelé s výsledným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nesouhlasí. Tvrdí, že skutkové závěry soudu nevycházejí z obsahu spisu, nevypořádávají se s argumentací stěžovatelů a mylně uvádí, že konáním (konkurenční) členské schůze nemůže vzniknout Liberálnímu institutu žádná škoda. Z procesního hlediska se stěžovatelé domnívají, že odvolací soud měl řízení zastavit, neboť bylo bezpředmětné rozhodovat o odvolání napadajícím rozhodnutí týkající se úpravy poměrů v době, která již uplynula.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobami oprávněnými. K projednání podané ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jedná se o návrh přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Předmětem přezkoumávaného řízení bylo vydání předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření, a tedy hodnocení toho, zda jsou splněny podmínky pro jeho vydání, je především záležitostí obecných soudů. Jak již bylo uvedeno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, nikoliv zákonnosti, a proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v obvyklém instančním řízení před obecnými soudy. Jakkoliv jsou totiž rozhodnutí o předběžných opatřeních v obecné rovině samozřejmě způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, práva a povinnosti jsou jimi upraveny pouze dočasně. Návrhy na nařízení předběžného opatření lze podávat i opakovaně a výsledná rozhodnutí o nich se mohou lišit, a to v závislosti na vývoji okolností v konkrétním případě.
9. S ohledem na tato obecná východiska Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat úvahy obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán pouze zjistit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Proto Ústavní soud zasahuje do takových rozhodnutí pouze ve výjimečných případech, typicky pokud představují natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, že se zrušení nelze vyhnout [srov. např. nález ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3749/17]. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného usnesení Ústavní soud nicméně došel k závěru, že v posuzovaném případě se o takto excesivní zásah nejednalo.
10. Nejprve je třeba uvést, že se stěžovatelé mýlí, jestliže nezastavení řízení považovali za zásah do práva na spravedlivý proces. Odvolací soud postupoval správně, jelikož dle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. Cpjn 202/2016, při rozhodování o odvolání proti usnesení prvostupňového soudu ve věci předběžného opatření odvolací soud nepřihlíží k tomu, že po vydání prvostupňového usnesení pominuly důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno. Vrchní soud v Praze byl rovněž oprávněn rozhodnout o nákladech řízení. Jelikož návrh na vydání předběžného opatření odmítl, šlo o rozhodnutí, kterým se řízení skončilo (srov. §145 a 151 o. s. ř.).
11. Naopak lze stěžovatelům do značné míry přisvědčit, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je velmi kusé a málo přesvědčivé; v podstatě se omezuje pouze na bod 10 napadeného usnesení. Není např. patrné, proč se Vrchní soud v Praze vyjadřuje ke zpochybnění volby členů orgánů Liberálního institutu v roce 2013, když dle stěžovatelů proběhla poslední řádná schůze v roce 2019. Obdobně není případné tvrzení, že by svolání a následné konání konkurenční schůze skupinou kolem doc. Ševčíka stěžovatelům nepřineslo žádné náklady, neboť ti by se logicky museli bránit proti krokům, které (ať již skutečně nebo zdánlivě) zpochybňují, respektive nahrazují předchozí členskou schůzi Liberálního institutu. Dané tezi odvolacího soudu nakonec protiřečí i jeho závěrečná poznámka, že stěžovatelům přece pořád zbývá právo navrhovat vyslovení neplatnosti rozhodnutí přijatých na (soudem prvního stupně zakázané) členské schůzi, jelikož tento postup by s sebou nutně nesl určité náklady.
12. Ani přes tato pochybení Vrchního soudu však Ústavní soud neshledal důvody ke zrušení napadeného usnesení. Jednak to je způsobeno jeho již detailně diskutovanou zdrženlivostí k přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních, jednak by jeho zásah byl v podstatě již čistě akademický. Návrh stěžovatelů na vydání předběžného opatření totiž uspěl - členská schůze svolaná doc. Ševčíkem se v daném termínu konat nemohla a jak sami stěžovatelé uvádějí, čas nelze vrátit žádným soudním rozhodnutím. Náklady řízení uložené k náhradě stěžovatelům v odvolacím řízení byly marginální (3.000 Kč celkem). Z podkladů přiložených k ústavní stížnosti je v neposlední řadě patrné, že mezi stěžovateli a skupinou doc. Ševčíka probíhá aktuálně celá řada paralelních soudních sporů týkajících se Liberálního institutu, ve kterých jde o "jádro" věci. Obě strany tak budou mít ještě dostatek prostoru k poměření skutkových i právních argumentů.
13. Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu