ECLI:CZ:US:2008:3.US.1757.08.1
sp. zn. III. ÚS 1757/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci ústavní stížnosti navrhovatele E. V. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2008 č. j. 11 To 59/2008-251 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2008 sp. zn. Nt 421/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k doručení ve lhůtě uvedené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně tvrdil, že jimi došlo k porušení čl. 13 odst. 2 Úmluvy o trestných a některých jiných činech spáchaných na palubě letadla.
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2008 sp. zn. Nt 421/2007, jímž bylo rozhodnuto o tom, že je přípustné jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace pro ve výroku přesně popsaný skutek, spočívající v jednání, kdy mimo jiné s cílem únosu letadla sdělil posádce, že má u sebe výbušninu a hodlá ji použít v případě, že posádka nesplní jeho požadavek na změnu trasy letu.
Dle odůvodnění návrhu k tvrzenému porušení ústavních práv stěžovatele mělo dojít jednak tím, že orgány Ruské federace postupně podaly dvě žádosti o vydání, a to každou s jiným popisem skutku, přičemž se v případě druhém nejednalo o "zpřesnění popisu skutku". Dále je stěžovatel toho názoru, že v důsledku hodnocení dosud shromážděných důkazů nebyla ze strany obecných soudů respektována zásada "in dubio pro reo". Stěžovatel rovněž tvrdí, že pokud česká strana vůči němu zahájila trestní stíhání, měla v něm následně i řádně pokračovat. V důsledku tohoto úkonu potom mělo být postupováno cestou předání trestního stíhání ve smyslu Evropské úmluvy o předávání trestního řízení, nikoli rozhodováno o "vydání" do Ruské federace. Obecné soudy konečně dle stěžovatele neuvážily, zda mu v této zemi nehrozí závažné porušení práva na spravedlivý proces, což podepřel poukazem na to, že Ruská federace zahájila "paralelní trestní stíhání", ač tak dle jeho názoru učinit nemohla. Pro tyto blíže rozvedené námitky stěžovatel podal návrh na odklad vykonatelnosti v záhlaví označených rozhodnutí (opakovaně podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 3. září 2008) a domáhal se, aby je následně Ústavní soud nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Vydání osoby zdržující se na území České republiky orgánům cizího státu je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). V justiční fázi vydávacího řízení, upravené trestním řádem (§397 odst. 1 tr. řádu), obecné soudy zjišťují, zda zde neexistuje právní překážka vylučující vydání, a pokud nikoli, jsou povinny rozhodnout, že vydání je přípustné. Celý tento proces se musí realizovat v rámci vymezeném kautelami práva na spravedlivý proces, což znamená, že obecné soudy musí vzít v úvahu okolnosti, jež jsou pro rozhodnutí o vydání z hlediska normativního rámce relevantní, a to při současné reakci na argumentaci osoby, o jejímž vydání se rozhoduje.
Vycházeje z uvedeného, Ústavní soud konstatuje, že jak se všemi relevantními okolnostmi, tak i s námitkami stěžovatele se dle jeho názoru dostatečně vypořádaly v napadených rozhodnutích obecné soudy, a proto postačí na obsah odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Současně se dodává, že nekolidují s judikaturou Ústavního soudu týkající se problematiky rozhodování o přípustnosti vydání k trestnímu stíhání (nálezy sp. zn. I. ÚS 752/02, I. ÚS 733/05, III ÚS 534/06) a z pohledu ústavněprávního jim nelze ničeho podstatného vytknout.
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodl, jak ve výroku usnesení je obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh na odklad výkonu napadených usnesení se tak stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu