ECLI:CZ:US:2018:3.US.1760.18.1
sp. zn. III. ÚS 1760/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele R. A., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, sídlem třída Přátelství 1960, Písek, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. března 2018 č. j. 6 Co 378/2018-1635 a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 31. ledna 2018 č. j. 1 P 40/2015-1606, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a . B. G. a nezl. G. A., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") v rozsahu, v němž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud"), namítaje, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na jeho rodinný život i nezletilé G. A. Konkrétně čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně práv dětí.
2. Z podkladů předložených stěžovatelem se podává, že okresní soud rozhodl o návrhu matky a usnesením ze dne 31. 1. 2018 č. j. 1 P 40/2015-1606 nařídil předběžné opatření o dalším školním vzdělávání nezletilé G. A. tak, že bude ve školním roce 2017/2018 od druhého školního pololetí žákyní I. Základní školy M. (výrok I.). Opatrovníkem nezletilé pro řízení o tomto předběžném opatření a pro nalézací řízení jmenoval město M. Usnesením krajského soudu ze dne 19. 3. 2018 č. j. 6 Co 378/2018-1635 bylo rozhodnuto, že usnesení okresního soudu se potvrzuje. Krajský soud dospěl k závěru, že ve věci samé v nalézacím řízení nebylo možno rozhodnout do doby zahájení 2. pololetí školní docházky nezletilé, byla potřeba vyřešit tímto předběžným opatřením zatímní úprava poměrů nezletilé, jež je aktuálně v jejím zájmu.
3. Ústavní soud vede v současné době řízení o ústavní stížnost stěžovatele, která byla doručena 5. 3. 2018 a je vedena pod sp. zn. IV. ÚS 773/18 ve věci nezletilé G. A. a směřuje do rozhodnutí o návrhu otce na změnu úpravy rodičovské odpovědnosti k nezletilé, o návrhu matky na zvýšení výživného, o návrhu otce na snížení výživného a o návrhu matky na změnu úpravy styku otce s nezletilou. K posouzení ústavní stížnosti byl připojen i spis okresního soudu sp. zn. 1 P 40/2015
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvedl, že ústavní stížnost podává z důvodu, že bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, ale i z důvodu porušení základních práv nezletilé dcery, zejména práva dítěte na zohlednění postupu podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
5. Vady dosahující roviny ústavnosti spatřuje stěžovatel ve dvou aspektech, a to jednak v postupu obecných soudů, které nezjišťovaly názor nezletilé ani stěžovatele, neměl možnost vyjádřit se k předběžnému opatření. Předběžná opatření byla vydána, aniž by byly splněny zákonné předpoklady pro jejich nařízení. V dané věci nebyla prokázána potřeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, ani osvědčeny rozhodné skutečnosti pro nařízení předběžného opatření. Postup obecných soudů považuje za nekorektní, neboť rezignovaly na své oprávnění provádět i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu. Stěžovatel připomíná, že soudy rozhodly a nutnost předběžné úpravy shledaly na základě hrubě zkresleného nepravdivého tvrzení matky o místě bydliště, přestože na uvedené adrese matka s nezletilou již bydlela přes dva roky, kdy okresním soudem bylo rozhodováno o povinné školní docházce ve školním roce 2016/2017 v Základní škole v P. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích nevypořádaly s argumentací stěžovatele, dospěly ke skutkovým zjištěním, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel zdůraznil, že v průběhu řízení došlo k závažným pochybením, která mohla mít vliv na řízení.
6. Dále namítal, že okresní soud nevydal předběžné opatření okamžitě, ale až třetí den od doručení návrhu na vydání předběžného opatření, měl tedy čas na to, aby nezletilé umožnil uplatnění jejích práv. Připomíná, že rozhodování o předběžném opatření je vždy zásahem do práva na spravedlivý proces; soud rozhoduje v krátké době, bez provádění důkazů v kontradiktorním řízení, je i zásahem do dalších základních práv, protože je zasahováno do práv a povinností účastníků, v daném případě do práva na ochranu soukromého života, neboť nezletilému dítěti je ukládáno změnit prostředí školy, kde má kamarády a je zvyklé.
7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená usnesení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
10. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, resp. posouzení, zda konkrétní nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole; sám stěžovatel prohlašuje, že si je vědom judikatury Ústavního soudu (bod 16. ústavní stížnosti). Ústavní soud neposuzuje podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť to je zásadně věcí soudů, poněvadž závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Je třeba podotknout, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 975/13, ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1227/13, ze dne 18. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 937/13 nebo ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3512/14).
11. Vycházeje z těchto úvah Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel jednak tvrdí porušení jeho práva na soudní ochranu, jednak sleduje zájem nezletilé dcery.
12. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (viz výše) - nejprve zabýval ústavní stížností v části stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny a konstatuje, že k porušení tohoto práva napadenými usneseními ani postupem krajského soudu předcházejícím jeho vydání nedošlo. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Taková situace ve věci vedené u okresního soudu, rozhodujícího o dalším školním vzdělání nezletilé dcery, nenastala.
13. Namítá-li v současné době stěžovatel, že soudem nebyl vyzván k vyjádření, nejde o porušení jeho práva na soudní ochranu, neboť účelem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků podle §74 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §102 o. s. ř., jestliže podle §75c odst. 1 o. s. ř. budou alespoň osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením. Z hlediska ústavnosti nepovažuje Ústavní soud za významnou ani stěžovatelovu další námitku, že ve věci samé dosud nebyla vyslechnuta nezletilá dcera. Z obsahu spisu okresního soudu sp. zn. 1 P 40/2015 vyplynulo, že ve věci nezletilé byla podána celá řada návrhů, kterými se soud zabýval, nebo stále zabývá jak ve věci samé nebo o vydání předběžného opatření, Ústavní soud konstatuje, že by bylo nepřiměřeně zatěžující, aby nezletilá byla podrobována zbytečnému vyslýchání i v každém řízení o předběžném opatření.
14. Jde-li o dočasně upravené další školní vzdělání nezletilé, lze uvést, že okresní soud byl k vydání předběžného opatření příslušný a jeho rozhodnutí mělo rovněž patřičný zákonný podklad (ostatně tyto skutečnosti ani stěžovatel nezpochybňuje). Skutkové i právní závěry okresního soudu jsou v napadeném usnesení dostatečným způsobem odůvodněny, krajským soudem přezkoumány a potvrzeny, nelze je podle Ústavního soudu označit za svévolné nebo excesivní či iracionální.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti klade důraz na názor nezletilé (tento považuje zjevně za směrodatný) a vytýká soudům nezajištění tohoto vyjádření. Lze souhlasit se stěžovatelem, že je třeba při rozhodování týkajícím se nezletilé věnovat patřičnou pozornost také názoru nezletilého dítěte, přičemž se v soudní praxi ustálila hranice 12 let pro zjišťování názoru a přání nezletilých pro rozhodování soudů o jejich dalších záležitostech. Ústavní soud konstatuje, že nezletilá dcera je ve svém věku 8 let jistě schopna formulovat svá přání ohledně rodinného života v řízení ve věci samé, kde je zastoupena opatrovníkem. Opatrovník naplňuje právo dětí a mladistvých na zvláštní ochranu zakotvenou v čl. 32 odst. 1 Listiny. Z obsahu spisu je zřejmé, že opatrovník, tj. orgán sociálně právní ochrany dětí města M. řádně hájí zájmy nezletilé (č. l. 1078). Avšak názor nezletilé není pro rozhodování soudů, a to jak ve věci samé, tak při rozhodování o přechodné úpravě předběžným opatřením, jediným kritériem. Úlohou soudů je naopak hodnotit situaci komplexním náhledem (v případě předběžných opatření navíc při omezených možnostech rozsahu dokazování, které má svůj prostor v plné šíři až v řízení o věci samé), tedy i s ohledem na další relevantní zákonem chráněné hodnoty a práva všech dotčených osob (srov. zejména §858, §866, §888 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu