ECLI:CZ:US:2002:3.US.177.02
sp. zn. III. ÚS 177/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. D. K., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 Ca 344/2001-13, ze dne 23. 1. 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 21. 3. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 22. 3. 2002. Návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 Ca 344/2001-13, ze dne 23. 1. 2002, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, č.j. 6842/110/2001, ze dne 7. 9. 2001. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 10 Ca 344/2001, vedený u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla za rok 1993 na základě jeho daňového přiznání vyměřena daň z příjmů fyzické osoby ve výši 13.580,- Kč. Na základě výsledků kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1993, která byla provedena ve dnech 8. 1. 1996 - 21. 2. 1997, vyměřil Finanční úřad v Písku dodatečným platebním výměrem č. 350 ze dne 23. 4. 1997 tuto daň za předmětné zdaňovací období ve výši 37.780,- Kč. K odvolání stěžovatele Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím, č.j. 4921/1997, ze dne 14. 11. 1997, napadené rozhodnutí změnilo tak, že dodatečně vyměřenou daň zvýšilo o 12.800,- Kč. Na základě žaloby stěžovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozsudkem, č.j. 10 Ca 36/98-21, ze dne 25. 5. 1998, předmětné rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Finanční úřad v Písku doplnil daňové řízení ve smyslu právních závěrů soudu a na základě tohoto řízení vydal dodatečný platební výměr č. 225/1998, č.j. 64638/98/097910, ze dne 5. 10. 1998, kterým stěžovateli vyměřil předmětnou daň ve výši 50.580,- Kč. Stěžovatel podal proti tomuto platebnímu výměru odvolání, které však Finanční úřad v Písku dne 17. 2. 1999 zamítl pro jeho opožděnost. Stěžovatel požádal o navrácení lhůty v předešlý stav a stanovení nové lhůty k podání odvolání do platebního výměru ze dne 5. 10. 1998, Finanční úřad v Písku však řízení zastavil podle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní"). Dne 2. 4. 1999 podal stěžovatel odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Písku, jímž bylo zamítnuto odvolání do platebního výměru. Finanční ředitelství rozhodnutí, č.j. 258/150/2000, ze dne 17. 1. 2000, odvolání zamítlo. Na základě žaloby stěžovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozsudkem, č.j. 10 Ca 108/2000-30, žalobu zamítl.
Dne 5. 4. 2000 podal stěžovatel další návrh, který Finanční úřad v Písku posoudil jako žádost o přezkoumání platebního výměru ze dne 5. 10. 1998 a vyzval žalobce k odstranění vad podání. Po odstranění vad posoudilo tento návrh Finanční ředitelství v Českých Budějovicích a rozhodnutím, č.j. 6842/110/2001, ze dne 7. 9. 2001, přezkoumání předmětného platebního výměru nepovolilo s odvoláním na ustanovení §55b zákona o správě daní. V odůvodnění svého rozhodnutí Finanční ředitelství v Českých Budějovicích konstatovalo průběh předchozího řízení tak, jak je uvedeno výše, a dospělo k závěru, že Finanční úřad v následném daňovém řízení po zrušení předchozích rozhodnutí soudem postupoval v souladu s příslušnými právními předpisy, a proto nejsou dány ve smyslu §55b odst. 1 zákona o správě daní důvody pro povolení přezkoumání předmětného platebního výměru.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o níž rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením, č.j. 10 Ca 344/2001-13, ze dne 23. 1. 2002, řízení zastavil. K odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že především zkoumal otázku, zda žaloba proti předmětnému rozhodnutí je přípustná. V této věci však přezkumný soud dospěl k závěru, že není naplněno ustanovení §244 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), protože předmětné rozhodnutí není rozhodnutím v tomto ustanovení uváděným. Předmětné rozhodnutí se týkalo žádost stěžovatele o přezkoumání daňového rozhodnutí podle §55b zákona o správě daní (mimořádný opravný prostředek). Takové žádosti může být podle citovaného ustanovení vyhověno tehdy, pokud je rozhodnutí správce daně v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení a okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši. Jestliže uvedené podmínky nejsou naplněny, není přezkoumání povoleno. Vzhledem k tomu, že původní rozhodnutí daňového orgánu není nikterak měněno, nelze dovozovat i s odkazem na formulaci §55b odst. 1 zákona o správě daní, že takové rozhodnutí je zásahem do subjektivních hmotně právních oprávnění či povinností stěžovatele. Není proto naplněna základní podmínka stanovená v §247 o.s.ř., která je předpokladem pro podání žaloby podle §244 odst. 2 o.s.ř. Dále soud uvedl, že je nutno vzít v úvahu i ustanovení §248 odst. 2 písm. i) o.s.ř., podle něhož soudy nepřezkoumávají rozhodnutí o žádostech na plnění, na něž není právní nárok, nebo o žádostech o odstranění tvrdosti zákona, zejména rozhodnutí finančních orgánů o úlevách na odvodech daní a poplatků. Přezkumný soud dále dovodil, že rozhodnutí podle §55b zákona o správě daní, kterým může být povoleno přezkoumání daňového rozhodnutí, není rozhodnutím, jež by se dotýkalo hmotných práv. Nejedná se podle zákona o správě daní o nárokovou záležitost a nejedná se ani o subjektivní právo, na kterém by mohl být daňový subjekt zkrácen. Dále soud poznamenal, že předmětnou žalobou nahrazuje vlastně stěžovatel žalobu na přezkoumání rozhodnutí správce daně, kterým mu byla vyměřena dodatečná daňová povinnost, neboť odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo pro zmeškání lhůty zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 Ca 344/2001-13, ze dne 23. 1. 2002, podal stěžovatel ústavní stížnost, protože tímto rozhodnutím bylo podle jeho názoru porušeno základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Porušení svého práva spatřoval stěžovatel v tom, že předmětné rozhodnutí Finančního ředitelství podle §55b zákona o správě daní mělo charakter rozhodnutí přezkoumatelného soudem v rámci správního soudnictví ve smyslu §244 a násl. o.s.ř. Jednalo se o rozhodnutí meritorní, kterým se v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Stěžovatel argumentuje tím, že se nejedná o pouhé rozhodnutí procesní povahy, které podle §248 odst. 1 písm. e) o.s.ř. nepodléhá soudnímu přezkumu. Jestliže Krajský soud v Českých Budějovicích z tohoto důvodu řízení zastavil, porušil jeho právo na soudní ochranu. Stěžovatel proto navrhoval, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že se důsledně řídil platnou právní úpravou a přihlédl i k dostupné judikatuře, např. k rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 2/2001, podle něhož je rozhodnutí podle §55b zákona o správě daní vyloučeno z přezkumu soudu již pojmově a není-li tu nárok na povolení přezkoumání rozhodnutí, není tu ani subjektivní právo, na kterém by mohl být daňový subjekt zkrácen. Dále poukázal i na rozhodnutí Ústavní soudu, sp. zn. IV. ÚS 314/01, ze dne 7. 9. 2001. K věci samé pak Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti nepopisuje přesně průběh daňového řízení, neboť zcela opomíjí fakta, která nesvědčí v jeho prospěch a ústavní stížnost staví na zcela odlišné argumentaci, než byla formulována žaloba proti napadenému rozhodnutí. Přezkumnému soudu vytýká, že zastavil řízení z tohoto důvodu, že mělo jednat o rozhodnutí procesní povahy, které je podle §250d odst. 3 o.s.ř. z přezkoumání soudem vyloučeno, ačkoliv soud v napadeném rozhodnutí takové závěry nedovodil ani nevyslovil. V rámci přezkumného řízení před soudem byl vysloven závěr, že nebyla naplněna ani základní podmínka pro přezkum podle §244 odst. 2 o.s.ř., neboť se nemohlo jednat o zásah do subjektivních hmotně právních oprávnění či povinností daňového subjektu. Navíc stěžovatel předmětnou žádostí suploval žalobu na přezkoumání rozhodnutí správce daně, protože odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo pro zmeškání lhůty zamítnuto. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zastaveno, soud se ani nezabýval případným procesním pochybením správce daně, které ve svých důsledcích nemohlo mít vliv na daňovou povinnost daňového subjektu. I přes tyto skutečnosti soud v usnesení poukázal na to, že Finanční ředitelství v Českých Budějovicích v napadeném rozhodnutí důvody daňového doměrku sdělilo a podmínky pro přezkoumání dodatečného platebního výměru neshledalo. Krajský soud proto navrhoval odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je posouzení otázky, zda rozhodování podle §55b zákona o správě daní je rozhodováním o právech a povinnostech fyzických a právnických osob ve smyslu §244 odst. 2 o.s.ř. Ústavní soud se v tomto případě přiklonil k argumentaci obecného soudu, který dovodil, že tímto rozhodnutím, které může příslušný finanční orgán vydat, nemůže být daňový subjekt dotčen na svých právech či povinnostech. Uvedené rozhodnutí je fakultativní povahy, daňový subjekt nemá subjektivní právo na realizaci tohoto postupu. Napadeným rozhodnutím, jehož výsledkem je pouze rozhodnutí, že přezkoumání předmětného platebního výměru se nepovoluje, nedošlo ke změně subjektivních práv a povinností, které byly v řízení, v němž byl vydán předmětný platební výměr, stanoveny. Ústavní soud se proto ztotožnil se závěrem obecného soudu v tom, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích není rozhodnutím, které by podléhalo soudnímu přezkumu podle §244 a násl. o.s.ř. Pokud tedy obecný soud na základě tohoto právního závěru řízení o podané žalobě zastavil, postupoval v souladu s právem a svým rozhodnutím nezpůsobil zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí pléna Ústavního soudu, které pod sp.zn. Pl. ÚS 12/2000-st. podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujalo stanovisko spočívající v tom, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle §55b zákona o správě daní má procesní povahu a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu.
Je třeba mít na paměti, že se v souzeném případě jedná o dvojí prostředky ochrany práva. Jednak jsou tu prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky, které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle §55b daňového řádu. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá. Pokud se stěžovatel odvolává na to, že v případě rozhodování podle §55b zákona o správě daní se jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech, pak to platí jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu