ECLI:CZ:US:2016:3.US.1777.16.1
sp. zn. III. ÚS 1777/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartheldiho, zastoupeného JUDr. Jakubem Dohnalem, advokátem sídlem Palackého 75/21, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2016 č. j. 30 Cdo 5385/2015-222, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Jaroslavy Sádovské, místem pracoviště na Třísle 118, Pardubice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 16. 4. 2012 ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích žalobu na ochranu osobnosti, zejména života a zdraví, a dále o zaplacení částky 2 500 000 Kč, přičemž stěžovatel požádal o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 27. 11. 2012 č. j. 50 C 13/2012-106 návrhy stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce zamítl. Po zjištění majetkové a sociální situace stěžovatele dospěl soud k závěru, že stěžovatel je schopen, aniž by se dostal do tíživé situace, uhradit soudní poplatek a že je schopen ochránit své zájmy.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2014 č. j. 3 Co 27/2013-174 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil; odůvodnění soudu prvního stupně doplnil konstatováním, že ze strany stěžovatele jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, kdy stěžovatel vidí zásah do svých osobnostních práv v postupu vedlejší účastnice (v řízení před obecnými soudy žalované), jako předsedkyně Okresního soudu v Pardubicích, při vyřizování stížnosti stěžovatele.
4. Stěžovatel napadl uvedené usnesení odvolacího soudu dovoláním, aniž byl zastoupen advokátem, a požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Soud prvního stupně poté stěžovatele usnesením ze dne 11. 11. 2015 č. j. 50 C 13/2012-215 vyzval, aby si pro podání dovolání zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Stěžovatel na tuto výzvu reagoval přípisem ze dne 25. 11. 2015, ve kterém opětovně žádal o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 3. 2016 č. j. 30 Cdo 5385/2015-222 dovolací řízení zastavil.
II.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jím soudu prvního i druhého stupně předkládané důkazy prokázaly, že jeho pravidelné příjmy, které stěžovatel opětovně dokládá ústřižky pro příjemce dávek, s přihlédnutím na jeho vážný zdravotní stav, nejenže dostatečně odůvodňují částečné osvobození stěžovatele od soudních poplatků, ale naopak představují ve smyslu ustanovení §138 odst. 1, věty za středníkem, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zvlášť závažné důvody pro jeho úplné osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel je toho názoru, že pokud uplatnil své právo na dovolání, s nímž je spjata povinnost nechat se zastoupit advokátem či notářem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., nelze od něj spravedlivě očekávat schopnost si sám zajistit advokáta na vlastní náklad, a jsou tedy splněny podmínky dle §30 odst. 2 o. s. ř. pro ustanovení mu zástupce z řad advokátů. Stěžovatel má za to, že není přípustné z hlediska ochrany základního práva uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, aby v dovolacím řízení, v němž má být posuzováno rozhodnutí soudu druhého respektive prvního stupně o nenaplnění podmínek na straně stěžovatele pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, dovolací soud dospěl k závěru, že žalobou stěžovatel zřejmě bezúspěšně uplatňuje své právo ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., když se domáhá ochrany osobnosti za tvrzený zásah do svých osobnostních práv proti pasivně nelegitimované žalované v souvislosti s postupem žalované jako předsedkyně Okresního soudu v Pardubicích. Stěžovatel konstatuje, že posouzení pasivní legitimace k žalobě v dané věci je otázkou čistě právního charakteru, jíž může posoudit, a následně zvolit odpovídající postup, pouze osoba právního vzdělání, kterou stěžovatel zjevně není. Pro svou ekonomickou a zdravotní situaci, kterou stěžovatel několikrát dokládal v předchozích fázích řízení, stěžovatel není schopen získat vlastním nákladem dostatečně kvalifikované právní zastoupení, které by mu umožnilo podat žalobu v podobě, která nebude v očích příslušných soudů "zjevně bezúspěšným uplatňováním práva", ale přinejmenším povede k řádnému soudnímu řízení, jehož předmětem bude posouzení předmětné věci.
IV.
7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, který dovolací řízení zastavil, když dospěl k závěru, že v dané věci nejsou splněny zákonné předpoklady pro ustanovení stěžovateli zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání, neboť stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, ačkoli k tomu byl soudem prvního stupně vyzván.
11. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení poukázal na usnesení tohoto soudu rozhodujícího ve velkém senátě občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSCR 9/2015, ve kterém se uvádí, že směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací. Dospěje-li Nejvyšší soud jako soud dovolací k závěru, že v řízení o dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsou ve smyslu §30 o. s. ř. splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů, pak tohoto zástupce dovolateli sám ustanoví. Dospěje-li Nejvyšší soud jako soud dovolací k závěru, že v řízení o dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, nejsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů a byl-li dovolatel předtím řádně vyzván (v řízení o dovolání proti onomu usnesení) k odstranění tohoto nedostatku, je to důvodem pro zastavení dovolacího řízení (§104 odst. 2, §241 a §241b odst. 2 o. s. ř.).
12. V předmětné věci Nejvyšší soud dovodil, že pro to, aby stěžovateli byl v tomto dovolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, nejsou splněny předpoklady, neboť stěžovatel uplatňuje svou žalobou zřejmě bezúspěšně právo (srov. §138 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) za situace, kdy se stěžovatel domáhá ochrany osobnosti za tvrzený zásah do svých osobnostních práv proti pasivně nelegitimované žalované (vedlejší účastnici řízení) v souvislosti s postupem žalované jako předsedkyně Okresního soudu v Pardubicích při vyřizování stížnosti stěžovatele (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 690/2013). Nejvyšší soud uzavřel, že za dané situace proto odvolací soud opodstatněně vyhodnotil žalobu v dané věci jako zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Závěry soudů obou stupňů shledal dovolací soud správnými.
13. Ústavní soud zjistil, že postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Za situace, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou naplněny zákonné předpoklady pro ustanovení stěžovateli zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání a kdy stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, ačkoli k tomu byl soudem prvního stupně vyzván, postupoval Nejvyšší soud správně, jestliže podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. řízení o stěžovatelem podaném dovolání zastavil.
14. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
15. Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu