ECLI:CZ:US:2011:3.US.1780.11.1
sp. zn. III. ÚS 1780/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. M. G., zastoupené Mgr. Ondřejem Durďákem, advokátem v Praze 2, Vinohradská 25, proti rozhodnutí ředitele Věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava, kterým stěžovatelce bylo ode dne 29. 4. 2011 odepřeno navštěvovat vězeňskou kapli, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 6. 2011, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 18. 8. 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného "rozhodnutí", přičemž navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že se stěžovatelce "i nadále povoluje navštěvovat vězeňskou Kapli".
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že zákaz navštěvovat vězeňskou kapli nebyl vydán formální cestou, byl jí pouze ústně sdělen, přičemž její stížnost ke Generálnímu ředitelství Vězeňské služby České republiky (dále jen "VS ČR") byla shledána neopodstatněnou. Tímto způsobem mělo dojít k zásahu do jejích práv zajištěných čl. 13 a čl. 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka má za to, že věznice nedostála své povinnosti stanovené v §72 odst. 1 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, a porušila ustanovení §15 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, protože (patrně) jiné odsouzené mohou kapli navštěvovat. Stěžovatelka také poukazuje na ustanovení §20 odst. 1 téhož zákona s tím, že v oblasti náboženských svobod pro odsouzeného nevyplývají žádná omezení, a na čl. 18 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, přičemž uvádí, že důvodem zrušení povolení o návštěvě kaple nemůže být propuštění vězeňského kaplana, neboť je povinností věznice zajistit náhradu pro tuto funkci a i bez jeho přítomnosti jí umožnit vstup do kaple.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření ředitele Věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava k ústavní stížnosti. Ten uvedl, že nikdy žádné rozhodnutí o zmíněném zákazu nevydal, že vězeňský kaplan ukončil pracovní poměr na vlastní žádost dne 21. 2. 2011, že byl stanoven rozpis návštěv v kapli, aby se vystřídaly odsouzené ženy, a že duchovní služba byla realizována docházkou externích představitelů církví. Stěžovatelce byla dne 7. 7. 2011 nově stanovena doba návštěv vězeňské kaple. K vyjádření připojil i dokumenty týkající se stěžovatelčiných žádostí v oblasti duchovní.
Stěžovatelka v replice k výše uvedenému vyjádření uvedla, že žádný rozpis neexistuje, ženy ve výkonu trestu v režimu zvýšené ostrahy kapli nenavštěvují, kaple není vůbec využívána a jí není umožněn přístup.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Účastníci řízení shodně uvedli, že řádné rozhodnutí o zákazu navštěvovat kapli v nějaké písemné, natož formální podobě vydáno nebylo. Z toho je zřejmé, že pokud již ředitel věznice nějaký pokyn v ústní podobě vydal, pak ten mohl - vzhledem ke své neformální povaze - představovat (zakládat) tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], v jehož případě je Ústavní soud oprávněn rozhodnout způsobem uvedeným v §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, nikoliv tedy v písm. a), jak stěžovatelka požaduje. Domáhá-li se stěžovatelka toho, aby Ústavní soud jí povolil navštěvovat vězeňskou kapli, pak k takovému rozhodnutí jej citovaný zákon neopravňuje vůbec; jakým způsobem bude stěžovatelce zajištěna realizace práv, jichž se v ústavní stížnosti dovolává, resp. zda a v jakém rozsahu se tak bude dít např. formou návštěv vězeňské kaple, je na rozhodnutí k tomu příslušné VS ČR, a nikoli Ústavního soudu. Vzhledem k tomu Ústavní soud shledal daný návrh jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Z ústavní stížnosti i vyjádření k ní dále vyplynulo, že stěžovatelka podala v dané věci pouze stížnost ke Generálnímu ředitelství VS ČR. Vzhledem k tomu (a k ustanovení §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu) lze vycházet z toho, že stěžovatelka nevyužila možnosti obrátit se na příslušné krajské státní zastupitelství, které podle §78 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu, a na Veřejného ochránce práv, jehož působnost ve smyslu §1 odst. 3 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, se vztahuje mj. na zařízení, v nichž se vykonává trest odnětí svobody [§1 odst. 4 písm. a) citovaného zákona].
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
I kdyby posuzovaná ústavní stížnost obsahovala adekvátní petit (viz výše), vzhledem k tomu, že stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny možnosti ochrany práv, které jí náš právní řád poskytuje, musel by Ústavní soud ústavní stížnost (beztak) považovat za nepřípustný návrh.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. d), příp. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2011
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu