ECLI:CZ:US:2015:3.US.1792.15.1
sp. zn. III. ÚS 1792/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Z. Š., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, P. O. BOX 10/D, Máchova 260, 471 27 Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Martinem Křivohlavým, advokátem se sídlem Paní Zdislavy 418/8, 470 01 Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 3. 2015 č. j. 55 To 125/2015-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, Okresní soud v České Lípě zamítl usnesením č. j. 2 PP 28/2015-39 ze dne 20. 2. 2015 stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dle citovaného rozhodnutí stěžovatel splnil pouze jednu ze tří zákonných podmínek pro podmíněné propuštění podle §88 odst. 1 trestního zákoníku, a sice vykonání poloviny trestu odnětí svobody, který mu byl uložen pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a který činí ve své celkové výměře šest let. Prvostupňový soud však došel k závěru, že stěžovatel prozatím dostatečně neprokázal polepšení ani od něj nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Tuto svou úvahu odůvodnil tím, že stěžovatel nemá ujasněno, jakým legálním způsobem by si na svobodě obstarával zdroj příjmů, pročež je u něj relativně vysoké riziko recidivy. Soud navíc zohlednil, že stěžovatel do výkonu trestu odnětí svobody nenastoupil dobrovolně. Pokud stěžovatel argumentoval kázeňskými odměnami, připsal to soud spíše adaptaci na vězeňské prostředí a tomu, že stěžovatel není pracovně zařazen, a má tak možnost věnovat veškerý svůj čas činnosti na oddíle.
Stěžovatel proti prvostupňovému rozhodnutí podal stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Stížnostní soud se ztotožnil s argumentací okresního soudu a dodal, že stěžovatel doposud neuhradil ani náklady trestního řízení, natožpak že by projevil snahu nahradit škodu způsobenou poškozené (ve výši 22 741 086 Kč). Právě tato snaha by podle soudu více než cokoli jiného prokazovala účinnou lítost a snahu po nápravě. Soud konečně dodal, že stěžovatel v minulosti projevil značné sklony k páchání trestné činnosti, na čemž nic nezmění ani uložený zákaz výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech zabývajících se nákupem zboží za účelem jeho dalšího prodeje, neboť s ohledem na stěžovatelovu osobnost není vyloučeno, že by mohl trestnou činnost opakovat v jiném oboru.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž namítá, že závěry obou soudů jsou v jednoznačném rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel zdůrazňuje, že je zařazen do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace, má tři kázeňské pochvaly, nebyl kázeňsky trestán a vychovatelem je nadprůměrně hodnocen. Ve věznici sice není pracovně zařazen, to je však dáno jeho zdravotním stavem, pro který požádal o invalidní důchod. Soudy tyto okolnosti údajně nezohlednily a svá rozhodnutí založily pouze na základě svévolných a ničím nepodložených úvah.
Stěžovatel dodává, že trpí zdravotními problémy převážně psychického charakteru, a je tudíž pracovně nezařaditelný. Bez zaměstnání pak nemá možnost, aby ve výkonu trestu získal finanční prostředky na úhradu způsobené škody, a tato skutečnost mu tak nemůže jít k tíži. Ze stejného důvodu údajně nemůže jít ke stěžovatelově tíži ani to, že nemohl uvést, jakým způsobem by se v případě podmíněného propuštění živil.
Za naprosto zcestný považuje stěžovatel závěr stížnostního soudu, že není možné vyloučit opakování majetkové trestné činnosti v jiném oboru. Tento závěr podle stěžovatele nemá žádnou oporu v provedeném dokazování, stejně jako je tomu v případě tvrzení, že je u stěžovatele dáno vysoké riziko recidivy. Jak uvádí, za celý svůj život byl odsouzen za spáchání trestného činu pouze jedinkrát, přičemž ve výkonu trestu odnětí svobody se chová naprosto vzorně; závěry krajského soudu jsou proto pro něj zcela nepochopitelné.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1089/15 ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1114/15 ze dne 12. 5. 2015 či sp. zn. II. ÚS 148/15 ze dne 16. 6. 2015). Ústavní soud v těchto případech zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, a nikoli povinnost, a posuzování účelnosti jejího využití je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
Byť lze se stěžovatelem částečně souhlasit, že některé úvahy stížnostního soudu nejsou v napadeném usnesení zcela rozvedeny (zejména tvrzení, že stěžovatel v minulosti prokázal značné sklony k páchání trestné činnosti motivované majetkovým prospěchem), obě rozhodnutí trestních soudů ve svém celku v testu ústavnosti bezpochyby obstojí.
Soudy totiž svůj závěr, že podmínky stanovené §88 odst. 1 trestního zákoníku nebyly doposud u stěžovatele naplněny, odůvodnily také dalšími okolnostmi, které jsou důkazně podložené a které stěžovatel v podstatě ani nezpochybňuje. Nalézací soud v této souvislosti poukázal zejména na skutečnost, že stěžovatel stále nemá jasno, jak by se na svobodě živil. Zcela v souladu s §88 odst. 3 trestního zákoníku pak soudy přihlédly také k tomu, že stěžovatel nenastoupil dobrovolně k výkonu trestu a že se doposud nepokusil nahradit způsobenou škodu.
Pokud soudy na základě výše uvedených okolností stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění zamítly, stěží lze tvrdit, že by jejich rozhodnutí byla svévolná. Jejich závěry se naopak jeví jako logické a přesvědčivé, na čemž nic nemění ani stěžovatelovo vzorné chování ve věznici. Stěžovatel tvrdí, že mu nemůže jít k tíži jeho zdravotní stav. Na druhou stranu ale není důvod, aby mu šel k dobru např. v tom směru, že by již nemohlo být zohledněno, že stěžovatel nemá žádnou představu o zajištění příjmu na svobodě (krom invalidního důchodu, který mu ovšem dosud nebyl přiznán).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu