ECLI:CZ:US:2021:3.US.1806.21.1
sp. zn. III. ÚS 1806/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Janského, zastoupeného Mgr. Janou Lammelovou, advokátkou se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, č. j. 27 Cdo 1442/2020-156, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Postačí proto zmínit toliko základní fakta případu.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, č. j. 5 C 92/2018-84, zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal, aby byla žalovanému Honebnímu společenstvu Určice - Myslejovice uložena povinnost vydat stěžovateli neomezené povolení k lovu platné do 31. 3. 2019 k loveckému lístku č. 252112, jenž byl vydán dne 27. 6. 2005 na dobu neurčitou Městským úřadem v Prostějově, Odborem životního prostředí.
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, č. j. 17 Co 173/2019-120, rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností nyní napadeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možné pokračovat.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tento závěr Nejvyššího soudu rozporuje, když má za to, že z jím podaného dovolání je zřejmé, čeho a z jakých důvodů se domáhá. Uvádí, že "klíčová právní otázka, zda je či není možné bránit se proti rozhodnutí honebního výboru honebního společenstva v rámci soudního přezkumu, je v dovolání jasně seznatelná." Stěžovatel dále zdůrazňuje, že lpění na přesném vymezení toho, v čem je spatřováno splnění přípustnosti dovolání, považuje za přílišný formalismus.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí i přiloženého dovolání a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. postrádá-li ústavní stížnost odpovídající ústavněprávní dimenzi.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
9. Ústavní soud dále konstatuje, že vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu, kdy dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nedostatečné vymezení jeho přípustnosti, v řízení o ústavní stížnosti je nutno věnovat pozornost právě tomuto aspektu. Při odmítnutí dovolání z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti totiž může být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti (s ohledem na respektování principů subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů) zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání, kdy Ústavní soud hodnotí, zda ze strany Nejvyššího soudu nedošlo k odepření práva na soudní ochranu (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1574/20 ze dne 23. 6. 2020, nebo usnesení III. ÚS 3085/20 ze dne 18. 11. 2020; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz). Naopak samotná správnost, respektive ústavnost předchozího rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla ani předmětem meritorního přezkumu před Nejvyšším soudem, protože stěžovatel pro tento meritorní přezkum v důsledku zákonným předpokladům neodpovídajícího dovolání nevytvořil odpovídající procesní prostor.
10. Ústavní soud v této souvislosti již mnohokrát připomenul, že mezi povinné náležitosti dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
11. V kontextu právě uvedeného Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že se seznámil s textem dovolání přiloženým k ústavní stížnosti a ověřil, zda Nejvyšší soud při posouzení této vady dovolání nepostupoval příliš formalisticky, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není, a tedy že nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu.
12. Z textu dovolání totiž vyplývá, že stěžovatel vymezil toliko dovolací důvod, když rozporoval právní závěr odvolacího soudu, navazující na závěry prvoinstančního soudu, "že rozhodnutí honebního výboru o nevydání povolenky k lovu nepodléhá soudnímu přezkumu." Dovolání nicméně zcela postrádá vymezení kritérií přípustnosti ve shora naznačeném smyslu, když tvrzeně nesprávné právní posouzení týkající se soudního přezkumu rozhodnutí honebního výboru stěžovatel nekonfrontuje s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Řečeno ještě jednou, stěžovatel v dovolání neuvedl, v čem se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou, resp. neuvedl, v čem rozhodnutí odvolacího soudu odporuje rozhodovací praxi Ústavního soudu. Stěžovatel tedy svým podáním nevytvořil procesní prostor, v němž by se Nejvyšší soud teprve mohl nastolenou právní otázkou zabývat věcně.
13. Ústavní soud rovněž připomíná, že právo na spravedlivý proces v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není absolutní a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání.
14. Ústavní soud rovněž podotýká, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda je v dané věci splněno alespoň jedno ze shora předestřených kritérií přípustnosti. Je tedy povinností samotného navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, včetně vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, což ovšem nebylo v posuzované věci splněno.
15. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Namítané právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě přitom Nejvyšší soud předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektoval, když postupoval plně v intencích shora zmiňované procesní zákonné úpravy.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu