ECLI:CZ:US:2014:3.US.181.14.1
sp. zn. III. ÚS 181/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Břehovského, t. č. Vazební věznice Teplice, zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídle v Praze 3, Blodkova 1476/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. 8 To 376/2013 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. 1 Nt 425/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že policejní orgán zahájil trestní stíhání stěžovatele pro zločin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, odst. 4 písm. a) a b) tr. zákoníku a Obvodní soud pro Prahu 6 jej usnesením ze dne 17. 7. 2013 a 18. 7. 2013 sp. zn. 1 Nt 60/2013 podle §68 odst. 1 a §73b odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedeného v §67 písm. b) tr. řádu vzal do vazby s tím, že vazba počíná dnem 16. 7. 2013 v 05:30.
Obvodní soud pro Prahu 6 ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že podle §71a tr. řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, neboť vazební důvod podle §67 písm. b) tr. řádu trvá nadále.
Stěžovatelovu stížnost proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze rovněž napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že důvody ponechání ve vazbě jsou "zcela formální" a soudy vydaná usnesení neobsahují "žádné skutečnosti", z nichž by bylo možné "dovodit odůvodněnou obavu", že "bude ovlivňovat svědky". Odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996 považuje stěžovatel za "zcela účelový", neboť toto rozhodnutí další judikatura Ústavního soudu již překonala a městský soud též uznal, že obvodní soud měl o jeho žádosti o propuštění z vazby rozhodnout dříve, avšak nedovodil odtud žádné praktické důsledky. Stěžovatel je názoru, že policejní orgány České republiky a Slovenské republiky "zcela nedůvodně protahovaly a odkládaly výslechy svědků", což ve svých důsledcích umožnilo, aby soudy argumentovaly existencí vazebního důvodu podle §67 písm. b) tr. řádu; jejich rozhodování považuje za "zcela nekonzistentní", a upozorňuje, že někteří spoluobvinění - byť měli zastávat shodnou či významnější roli ve stíhané trestné činnosti -do vazby vzati nebyli, resp. byli již z ní propuštěni; "pro dokreslení" pak stěžovatel vyslovuje i přesvědčení, že též usnesení o vzetí do vazby postrádá zákonné náležitosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování podle §71a tr. řádu o žádosti o propuštění z vazby trvající z důvodu podle §67 písm. b) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. b) tr. řádu směřuje k úsudku, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
Toto ustanovení, o které jde v dané věci, poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění napadených usnesení se podává, že rozhodující soudy právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu §67 písm. b) tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. b) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícím soudům však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "koluzní" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. b) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující soudy přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soudy použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu označeného ustanovení tr. řádu), k dispozici není.
K jednotlivým námitkám stěžovatele pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.
Není přesvědčivého podkladu pro závěr, že obecné soudy interpretovaly nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996 v rozporu s pozdější judikaturou.
V této souvislosti se patří zaznamenat, že rozhodující orgány vycházely z důvodného podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil, přičemž zdůraznily jeho společenskou nebezpečnost, danou "pácháním organizovanou skupinou působící ve více státech".
Aniž by Ústavní soud predisponoval výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je podstatné, že obecné soudy podaly v odůvodnění svých usnesení řadu konkrétních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele a specifikovaly rovněž důkazní prameny, včetně plánovaných výslechů svědků. I při respektování zásady presumpce neviny tyto argumenty převažují nad stěžovatelovými námitkami, že rozhodující soudy učinily jen souhrnná, a tudíž nepřezkoumatelná zjištění.
V tomto procesním kontextu - a z pozic zásad ústavněprávního přezkumu (viz výše) - je potřebné posuzovat též další výhrady stěžovatele ohledně údajných průtahů v řízení (jinou věcí je, že obecně platí, že dlouhodobost trvání vazby postupně snižuje konkrétní relevanci jejího skutkového základu; lze však v dané věci vycházet z toho, že orgány činné v trestním řízení si jsou toho vědomy, resp. následně tuto zásadu neopomenou).
Nelze přisvědčit ani námitce ohledně trestního stíhání dalších obviněných v předmětné věci na svobodě; není-li ústavně relevantních deficitů v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, nelze diskriminaci stěžovatele spatřovat v jím tvrzené "jinosti" oproti postupům orgánů činných v trestním řízení v jiných případech. Takové srovnání není předmětem řízení v dané věci a Ústavní soud v jeho rámci není povolán k přezkumu stěžovatelem uváděných případů.
Jen pro úplnost se poznamenává, že stěžovatel nespecifikuje, jaké zákonné náležitosti postrádá (pouze pro ilustraci vzpomínané) usnesení o vzetí do vazby (poukazující kupř. na jeho trestní anamnézu), resp. neuvádí, jakým průmětem do nyní projednávané věci se toto rozhodnutí vyznačuje.
Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu