ECLI:CZ:US:2015:3.US.1837.15.1
sp. zn. III. ÚS 1837/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti R. N., t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupeného JUDr. Annou Starou, advokátkou se sídlem Praha 4, Malá Tyršovka 19, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2015 sp. zn. 5 To 50/2015 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2015 sp. zn. 2 T 2/2014, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo podle jeho názoru dojít k porušení článku 36 odst. 1, článku 40 odst. 2 a článku 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. března 2013 sp. zn. 1 Nt 212/2013 vzat do vazby, a to z důvodů podle §67 písm. c) trestního řádu.
Obžaloba byla proti němu podána dne 4. března 2014 Městskému soudu v Praze, který obviněného rozsudkem ze dne 6. března 2015 sp. zn. 2 T 2/2014 uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. l, odst. 2, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, v jednočinném souběhu s pokusem zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §348 odst. l, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku.
Uvedených trestných činů se měl obviněný dopustit společně se spoluobviněnými J. K., J. C. a K. K. stručně řečeno tím, že v době od 9. července 2012 do 3. října 2012 se po předchozí vzájemné telefonické i osobní dohodě a po rozdělení funkcí v úmyslu získat majetkový prospěch pokusili neoprávněně bez vědomí majitelů Olgy Brožkové, a Ing. Alexandry Hanslíkové, převést vlastnické právo k nemovitostem na společnost BOGIA s. r. o. za účelem jejich následného převodu na společnost CZECH Developinvest s. r. o. za kupní cenu 220 000,- €.
Za tuto trestnou činnost byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků. V době rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě uvedený rozsudek dosud nebyl v právní moci.
Usnesením ze dne 4. června 2015 sp. zn. 2 T 2/2014 rozhodl Městský soud v Praze (dále také "městský soud") podle §72 odst. 1 trestního řádu o ponechání obviněného ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu.
O stížnosti obviněného proti uvedenému vazebnímu rozhodnutí městského soudu rozhodl Vrchní soud v Praze (dále také "vrchní soud") usnesením ze dne 15. července 2015 sp. zn. 5 To 50/2015 tak, že stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
III.
Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů v řízení o jeho ponechání ve vazbě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť právní závěry soudů jsou v rozporu s jejich skutkovými zjištěními. V odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že ještě před svým zadržením spolupracoval s policií s cílem být nápomocen odkrytí rozsáhlé a závažné trestné činnosti, přičemž v trestné činnosti spoluobviněných figuroval pouze jako tzv. "bílý kůň". Soudy podle stěžovatele zcela opomíjejí součinnost stěžovatele v průběhu trestního řízení s orgány činnými v trestním řízení.
K důvodům vazby stěžovatel uvádí, že obecné soudy porušily princip presumpce neviny, když svoje rozhodnutí o trvání důvodů předstižné vazby [§67 písm. c) trestního řádu] založily na skutečnosti, že jsou proti stěžovateli vedena další trestní stíhání pro majetkovou trestnou činnost. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je při posuzování existence vazebních důvodů nepřípustné vyvozovat závěry ohledně morálky či charakteru obviněného již ze samotné skutečnosti, že je obviněný trestně stíhán.
Dále konstatoval, že obecné soudy měly v souladu s tzv. doktrínou zesílených důvodů zkoumat, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě. To však soudy neprovedly, nýbrž pouze uvedly důvody založené na hodnotových soudech týkajících se stěžovatelovy kriminální minulosti, které navíc nebyly nijak podložené.
IV.
Ve světle stěžovatelem předložených námitek se Ústavní soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V souladu se zásadou minimalizace zásahu do činnosti státních orgánů Ústavní soud opakovaně konstatoval, že je třeba považovat jeho ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí, ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jestliže se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (viz např. nález ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06, usnesení ze dne 30. května 2013 sp. zn. III. ÚS 1549/13; všechna rozhodnutí dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04, nález ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Praha, ORAC, 2002, str. 180).
Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud především zdůraznil, že posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. V tomto smyslu musejí obecné soudy zkoumat jednak existenci tzv. důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, vyjádřeného v dovětku §67 trestního řádu, a zároveň také naplnění jednoho či vícero vazebních důvodů uvedených pod písmeny a), b) a c) citovaného ustanovení.
V projednávaném případě stěžovatel polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů ohledně jeho účasti na stíhané trestné činnosti, ale také s jejich závěry stran naplnění vazebního důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu.
Jak Ústavní soud již dříve konstatoval, při zkoumání, zda byla naplněna podmínka důvodného podezření ze spáchání trestného činu obviněným, musí obecné soudy vycházet z konkrétních skutečností odůvodňujících trestní stíhání obviněného. Zásadně je třeba hodnotit všechny zjištěné skutečnosti, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vzetí do vazby nebo o jejím prodloužení. Smyslem vazebního řízení přitom není provádění dokazování v rozsahu, v jakém je prováděno v hlavním líčení. Ve vazebním řízení totiž obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají "pouze" existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby.
Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy výše uvedené požadavky naplnily. Městský soud v napadeném usnesení dostatečně zdůvodnil, na základě jakých skutečnosti dospěl k závěru, že je i nadále odůvodněno podezření ze spáchání stíhané trestné činnosti obviněným. V tomto smyslu se náležitě vypořádal s tvrzeními obviněného ohledně jeho spolupráce s policejním orgánem, jakož i s námitkami, podle nichž nikdy neměl v úmyslu páchat stíhanou trestnou činnost, nýbrž pouze plnil požadavky spoluobviněných K. a C. Městský soud vycházel z řady listinných důkazů (včetně zpráv dotčených policejních součástí či sdělení Generální inspekce bezpečnostních sborů), ale také z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, týkajících se komunikace obviněného se spoluobviněným K. Co do důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu obviněným nezbylo Ústavnímu soudu než se se závěry obecných soudů ztotožnit.
Jak Ústavní soud v minulosti konstatoval, v případě vazby předstižné podle §67 písm. c) trestního řádu je smyslem vazebního stíhání zajistit osobu obviněného, u nějž je dána důvodná obava, vyplývající z konkrétních skutečností, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Mezi konkrétní skutečnosti, o něž se v citovaném ustanovení uvedená obava může opírat, patří např. určitá dlouhodobá tendence obviněného k páchání trestné činnosti toho druhu, pro kterou je v projednávaném případě stíhán. Existence tohoto vazebního důvodu bude také závislá na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí a na prostředí, v němž se pohybuje (viz nález ze dne 30. listopadu 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06).
Ústavní soud má za to, že se obecné soudy s otázkou naplnění vazebního důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu vypořádaly dostatečně. Městský soud především konstatoval, že stěžovatel byl v minulosti soudně trestán, přičemž jednání, které je mu kladeno za vinu, se dopustil během zkušební doby podmíněného odsouzení. Jak jmenovaný soud uvedl, existuje důvodná domněnka, že spojení stěžovatele se skupinou osob kolem K. a C. bylo účelové, neboť se u nich stěžovatel snažil najít ochranu před skupinou osob spojených s osobou Š. Skupiny osob kolem osob Š a K. přitom tvořily zejména osoby s trestní minulostí, a to zejména majetkového charakteru. Podle jmenovaného soudu existuje reálná možnost, že by stěžovatel mohl v případě propuštění z vazby začít postupně hledat ochranu u jiné podobné skupiny. Městský soud dále obsáhle zdůvodnil, proč by ani poskytování zvláštní ochrany a pomoci obviněnému dle zákona č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením a o změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nikterak nezměnilo obavu soudu z možného opakování trestné činnosti jeho osobou. Ústavní soud má za to, že výše uvedené skutečnosti dostatečně odůvodňují naplnění vazebního důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu.
Jak městský soud, tak soud stížnostní nad rámec uvedených skutečností odůvodňujících vazbu předstižnou konstatovaly, že je stěžovatel v současnosti trestně stíhán i s některými spoluobviněnými pro další možnou trestnou činnost. K tomu Ústavní soud podotýká: Pokud obecné soudy ze skutečnosti, že proti obviněnému jsou vedena další trestní stíhání (která dosud nebyla pravomocně skončena) dovozují závěr, že "obžalovaný je osobou se sklony k páchání trestné činnosti", v čemž zároveň spatřují naplnění důvodu pro vazbu předstižnou, není jejich argumentace zcela korektní. Proti takové argumentaci lze vznést námitku porušení presumpce neviny, jak ostatně Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 2208/13.
V nyní posuzované věci však Ústavní soud dospěl k závěru, že takové argumentační pochybení nezakládá důvod pro kasaci napadených rozhodnutí.
Své závěry stran naplnění vazebního důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu totiž obecné soudy zdůvodnily i jinými zásadními skutečnostmi, které ve svých rozhodnutích řádně popsaly a které z pohledu Ústavního soudu uvedený vazební důvod dostatečně dokládají.
Ústavní soud si je vědom poměrně dlouhé doby, po kterou je stěžovatel vazebně stíhán. Ačkoliv v projednávaném případě Ústavní soud neshledal důvod pro svůj kasační zásah, je nucen zdůraznit, že při dalším rozhodování obecných soudů o ponechání stěžovatele ve vazbě bude jejich povinností časový aspekt dlouhého trvání vazby stále více zohledňovat. Obecné soudy se tak budou muset podrobněji zabývat vlivem plynutí času na legitimitu zásahu do základních práv stěžovatele, včetně existence tzv. zesílených důvodů vazby.
Závěrem nutno podotknout, že z opakovaných podání vlastnoručně sepsaných stěžovatelem a adresovaných Ústavnímu soudu, je patrné, že většina jeho výtek vůči obecným soudům se zakládá na polemice se skutkovými zjištěními, která byla učiněna městským soudem v hlavním líčení v předmětné trestní věci. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem v nyní projednávaném případě tyto skutkové závěry jakkoliv přezkoumávat. K ochraně svých práv může stěžovatel uplatnit řádné i mimořádné opravné prostředky, které mu nabízí trestní řád.
Jelikož měl Ústavní soud za to, že písemné podklady založené ve spise postačují pro rozhodnutí ve věci, nevyhověl požadavku stěžovatele na jeho ústní vyslechnutí, který stěžovatel vyjádřil v přípise adresovaném Ústavnímu soudu ze dne 1. září 2015.
Na základě shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla dotčena základní práva stěžovatele. Nezbylo mu tedy než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu