ECLI:CZ:US:2008:3.US.1845.07.1
sp. zn. III. ÚS 1845/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) J. P. a B) P. P., obou právně zastoupených JUDr. Jaroslavem Rezkem, advokátem AK se sídlem Masarykovo nám. 72, 688 01 Uherský Brod, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007 č. j. 9 As 20/2007-60, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2006 č. j. 31 Ca 19/2006-40, proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 29. 11. 2005 č. j. KUZL 22148/05 ÚP-Ha, a proti rozhodnutí Městského úřadu v Uherském Brodě, odboru stavebního úřadu a územního plánování ze dne 16. 8. 2005 č. j. STAV/1823/02/Mah, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, a 2) Krajského soudu v Brně, 3) Krajského úřadu Zlínského kraje a 4) Městského úřadu v Uherském Brodě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 7. 2007, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 20. 7. 2007, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007 č. j. 9 As 20/2007-60, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2006 č. j. 31 Ca 19/2006-40, rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 29. 11. 2005 č. j. KUZL 22148/05 ÚP-Ha, jakož i rozhodnutí Městského úřadu v Uherském Brodě, odboru stavebního úřadu a územního plánování ze dne 16. 8. 2005 č. j. STAV/1823/02/Mah, a to pro porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Městského úřadu v Uherském Brodě, odboru stavebního úřadu a územního plánování ze dne 16. 8. 2005 č. j. STAV/1823/02/Mah byla stěžovatelům dodatečně povolena změna stavby rodinného domu na pozemcích parc. č. st. 1186 a parc. č. st. 1296/2 v katastrálním území Vlčnov a současně bylo nařízeno odstranění části zateplení obvodového zdiva tohoto domu provedeného v rozporu se stavebním povolením. Uvedené rozhodnutí napadli stěžovatelé odvoláním. Rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 29. 11. 2005 č. j. KUZL 22148/05 ÚP-Ha bylo odvolání stěžovatelů proti výše uvedenému rozhodnutí Městského úřadu v Uherském Brodě, odboru stavebního úřadu a územního plánování zamítnuto. Uvedené rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadli stěžovatelé správní žalobou. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2006 č. j. 31 Ca 19/2006-40 byla žaloba stěžovatelů proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu odmítnuta. Rozhodnutí krajského soudu napadli stěžovatelé kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2007 č. j. 9 As 20/2007-60 zamítl.
II.
V ústavní stížnosti, která je zpracována na hranici srozumitelnosti, stěžovatelé namítají, že rozhodnutím výše označených soudů bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu. Stěžovatelé tvrdí, že "neúplně zjištěný skutkový stav věci, založený v našem případě vydáním rozhodnutí o odstranění části venkovního zateplení obvodového zdiva našeho rod. domu, bez vyřešení rozporů průběhu pozemkových hranic, pokud není přesně a úplně zjištěn skutečný stav věci ve vztahu k celé zástavbě stavební čáry obce, území vytvářející souvislou řadu staveb rod. domků, jež jsme zamýšleli dokázat oprávněnost bez důsledků zásahu nad pozemek jiného vlastníka co do šíře 11 cm, kde rozhodnutí správních orgánů a potvrzení těchto rozhodnutí ve svých důsledcích vedlo k nesprávným skutkovým závěrům".
III.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud přezkoumal nejprve napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části (směřující proti rozhodnutím správních soudů) není důvodná.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2006 č. j. 31 Ca 19/2006-40 byla odmítnuta žaloba stěžovatelů směřující proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu. Krajský soud dospěl k závěru, že i přes výzvu a poučení dle ust. §37 odst. 5 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") žaloba stěžovatelů nesplňovala podmínky pro její věcné projednání. V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal krajský soud na dispoziční zásadu soudu zakotvenou v ust. §75 odst. 2 s. ř. s., dle které je soud při přezkumu napadeného rozhodnutí správního orgánu vázán uplatněnými žalobními body, naopak není oprávněn dovozovat za žalobce jakákoliv tvrzení. Z obsahu podání stěžovatelů bylo možno seznat, že se domáhají zrušení napadeného rozhodnutí, ovšem nebylo zřejmé, z jakých konkrétních důvodů. Jejich podání postrádalo základní náležitosti žaloby vymezené v ust. §71 odst. 1 s. ř. s., vady nebyly na výzvu soudu odstraněny, proto nebylo možno bez doplnění žaloby o věci dále jednat.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007 č. j. 9 As 20/2007-60 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelů proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelé ani v kasační stížnosti nesměřovali své námitky vůči nesprávnému postupu krajského soudu ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., pouze obecně konstatovali, že krajský soud měl ve věci rozhodnout meritorně. Stěžovatelé zejména neuvedli, jaké skutečnosti krajský soud nehodnotil v souladu se zákonem, z jakých formulací jejich podání měly být dovozeny žalobní body ve smyslu ust. §71 odst. 1 s. ř. s. S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že uplatněné kasační námitky stěžovatelů nejsou ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že napadenými rozhodnutími správních soudů došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu, přičemž své námitky uplatňují ve vztahu k neúplným skutkovým zjištěním učiněným správními orgány, jejichž rozhodnutí byla následně potvrzena správními soudy. Je však nutno připomenout, že v souzené věci Krajský soud v Brně správní žalobu stěžovatelů bez věcného přezkumu odmítl, když dospěl k závěru, že žaloba stěžovatelů ani po výzvě a poučení soudu dle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. nesplňuje podmínky pro její věcné projednání. Na základě kasační stížnosti stěžovatelů pak uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně přezkoumával Nejvyšší správní soud, který ovšem k námitkám stěžovatelů mohl zkoumat pouze zákonnost rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí návrhu (žaloby) ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud tedy se mohl zabývat pouze otázkou, zda správní žaloba stěžovatelů obsahovala meritorně projednatelný žalobní bod a zda krajský soud postupoval v souladu se zákonem, když žalobu stěžovatelů pro její vady, které bránily meritornímu přezkumu a které ani po výzvě a poučení soudu nebyly odstraněny, odmítl. Kasační stížnost byla zamítnuta, protože stěžovatelé ani v kasační stížnosti nesměřovali své námitky vůči nesprávnému postupu krajského soudu ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., pouze obecně konstatovali, že krajský soud měl ve věci rozhodnout meritorně. Nejvyšší správní soud přitom v uvedeném postupu Krajského soudu v Brně neshledal vady, ke kterým tento soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti.
Pokud by za dané procesní situace měla být ústavní stížnost stěžovatelů úspěšná a vést ke zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, který je rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytoval, museli by stěžovatelé své námitky nasměrovat právě ve vztahu k postupu Nejvyššího správního soudu v předmětné věci. Námitky stěžovatelů, týkající se neúplných skutkových zjištění, uplatněné v ústavní stížnosti, nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, ale ani ve vztahu k předcházejícímu rozhodnutí krajského soudu, důvodné. S ohledem na uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně a ve vztahu k rozsudku Nejvyššího správního soudu posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
V části, směřující proti rozhodnutí Městského úřadu v Uherském Brodě, odboru stavebního úřadu a územního plánování ze dne 16. 8. 2005 č. j. STAV/1823/02/Mah a proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 29. 11. 2005 č. j. KUZL 22148/05 ÚP-Ha, posoudil Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť tím, že stěžovatelé podali správní žalobu, která ani po výzvě a poučení soudu nesplňovala podmínky pro její věcné projednání, tento procesní prostředek, který jim zákon k ochraně jejich práva poskytoval, nevyčerpali řádně.
Podmínkou, která musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Podáním správní žaloby, která nebyla věcně projednatelná, se stěžovatelé dopustili procesního pochybení, které krajskému soudu zabránilo, aby se jejich žalobou zabýval. Stěžovatelé tak vlastním jednáním tento opravný prostředek, který jim zákon k ochraně jejich práva poskytoval, (řádně) nevyčerpali.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 Listiny. Dle článku 36 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V odstavci 2 cit. článku je uvedeno, že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Je ovšem třeba podotknout, že je povinen tak činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy. V posuzovaném případě tomu tak nebylo, neboť stěžovatelé správní žalobu ani přes výzvu a poučení soudu nedoplnili tak, aby splňovala podmínky pro její věcné projednání. Tím zabránili, aby se Krajský soud v Brně jejich správní žalobou mohl zabývat z věcného hlediska, a proto Krajskému soudu v Brně nezbylo, než ji v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního odmítnout. Za situace, kdy stěžovatelé své námitky v kasační stížnosti nesměřovali k nesprávnému postupu krajského soudu ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a se zřetelem k tomu, že Nejvyšší správní soud v uvedeném postupu Krajského soudu v Brně neshledal vady, ke kterým tento soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelů zamítl. Ústavní soud v postupu tohoto soudu žádné vady, které by měly za následek porušení ústavnosti, nezjistil, ostatně ani stěžovatelé v tomto směru proti postupu Nejvyššího správního soudu žádné konkrétní námitky neuplatňují.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, konkrétně k porušení práva na soudní ochranu.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2006 č. j. 31 Ca 19/2006-40 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007 č. j. 9 As 20/2007-60 podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl; v části směřující proti rozhodnutí Městského úřadu v Uherském Brodě, odboru stavebního úřadu a územního plánování ze dne 16. 8. 2005 č. j. STAV/1823/02/Mah a proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 29. 11. 2005 č. j. KUZL 22148/05 ÚP-Ha, Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu