ECLI:CZ:US:2014:3.US.1848.13.1
sp. zn. III. ÚS 1848/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky WILLIAM HIGGINS´DRAKE´S OF LA, spol. s r. o., IČ 49711601, se sídlem Praha 5, Petřínská 489/5, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, Vladyka & Kubica, advokátní kancelář, se sídlem Praha 1, Revoluční 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2013 č. j. 25 Co 519/2012-327, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 10. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2013, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pouze ve výroku II a v části výroku I, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 2. 2012 č. j. 7 C 605/2009-288 (o nákladech řízení), přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Výše označeným rozsudkem obvodního soudu byly na základě stěžovatelčiny žaloby, směřující proti žalovanému Davidu Kalvodovi, z exekuce vyklizením nebytové jednotky, vedené žalovaným jako oprávněným proti povinné H.A.M. PROPERTIES, a. s., vyloučeny věci specifikované ve výroku I, a dále bylo výrokem II rozhodnuto, že se stěžovatelce nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky i žalovaného byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrzen a stěžovatelce nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že rozsudek městského soudu (ve výrocích týkajících se nákladů řízení) napadla vedle ústavní stížnosti i dovoláním, avšak že toto dovolání nemusí být Nejvyšším soudem shledáno přípustným s ohledem na dvojí možný výklad ustanovení §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu (ve znění do 31. 12. 2013). Z veřejně dostupných zdrojů (http://www.nsoud.cz) Ústavní soud zjistil, že o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3354/2013 tak, že je odmítl jako nepřípustné podle citovaného ustanovení s tím, že celková výše nákladů řízení, jejichž náhrada byla stěžovatelce odepřena dovoláním napadenými výroky, nepřevyšuje částku 50 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že žalovaný podal žalobu na vyklizení nemovitosti proti povinné, přičemž v důsledku jejího procesního pochybení byl vydán rozsudek pro uznání, povinná však nebytovou jednotku neužívala a neměla v ní žádné věci, neboť ji na základě platného nájemního vztahu užívala ona (tj. stěžovatelka). Proti nařízené exekuci se povinná i ona snažily bránit, úspěšné však nebyly, přičemž věci zajištěné při realizaci této exekuce byly umístěny u schovatele. Soudní exekutor přitom byl opakovaně, avšak marně upozorněn, že vyklizené věci patří jí, a proto musela podat žalobu na vyloučení.
5. V návaznosti na to stěžovatelka uvádí, že ačkoli měla ve věci samé úspěch, obvodní soud se při svém rozhodování neřídil zásadou úspěchu ve věci, vyjádřenou v §142 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ale postupoval podle ustanovení §150 o. s. ř., přičemž tento svůj postup odůvodnil tak, že žalovaný neporušil žádnou povinnost a vzniklý stav nezapříčinil. Takto obvodní soud rozhodl i přesto, že bylo prokázáno, že žalovaný věděl, že povinná nebytovou jednotku neužívá a že věci tam umístěné patří jí (stěžovatelce), což má plynout z konkrétních důkazů. Ty stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže specifikuje, přičemž vytýká obvodnímu soudu, že k nim nepřihlédl, resp. že se s nimi nevypořádal, a uzavírá, že je evidentní, že důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu posledně zmíněného ustanovení na straně žalovaného nebyly dány. Odvolací soud se pak nevypořádal s jejími námitkami, pouze odkázal na názor soudu prvního stupně, a jde-li o náklady odvolacího řízení, na odůvodnění rezignoval zcela.
6. Podle stěžovatelky by v řízení o excindační žalobě, které je řízením specifickým, mohl být postup podle §150 o. s. ř. namístě, pokud by žalovaný (jako oprávněný) vznik nákladů řízení úspěšné straně nezavinil, v daném případě je však v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť vznik nákladů zapříčinil žalobce, když k exekuci přistoupil vědomě neoprávněně, přičemž ona nemohla činit více, než co učinila, aby vyklizení vlastních věcí zabránila. Dále má stěžovatelka za to, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť se městský soud nevypořádal s jejími námitkami stran (ne)použití moderačního práva, a to ani "nejelementárnějším" způsobem.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. V souzené věci stěžovatelka brojí v konečném důsledku proti tomu, že postupem obecných soudů byla zkrácena na částce cca 40 000 Kč, představující náhradu nákladů řízení, která jí nebyla přiznána, ač tomu tak dle jejího názoru mělo být. Ústavní soud ovšem opakovaně poukazuje na to, že věc, týkající se náhrady nákladů řízení, zvláště pak v případě, kdy se jedná o bagatelní částky [srov. §202 odst. 2, §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], obvykle vůbec nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny. Důvodem jednak je, že faktické (kvantitativní) dopady daného zásahu na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry jsou zcela minimální, ledaže by s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu nebo kumulativní působení dalších obdobných případů) bylo možno usoudit jinak. V ústavní stížnosti stěžovatelka, která je podnikatelským subjektem, nic takového netvrdí, a nelze takovou skutečnost vyvodit s ohledem na okolnosti případu. Kromě toho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, byť se někdy může účastníka řízení velmi citelně dotknout, nelze (po kvalitativní stránce) klást na roveň rozhodování ve věci samé, a to s ohledem na jeho (toliko) vedlejší (akcesorickou) povahu (viz usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2525/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud si ovšem vyhrazuje oprávnění zasáhnout v takových případech, kdy se orgány veřejné moci dopustí natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces (tj. s procesními principy, jež jsou pro vedení řízení stěžejními), případně kdy by věc z hlediska ústavnosti vykazovala určitý "přesah" individuálního zájmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Splnění těchto podmínek shledáno (a v podstatě ani tvrzeno) nebylo, což představuje samostatný důvod pro závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud by však nemohl dospět k jinému závěru, i kdyby se o tzv. bagatelní věc nejednalo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že (zcela) nesprávně postupovaly podle §150 o. s. ř., kdy podle jejího názoru podmínky aplikace tohoto ustanovení naplněny nebyly, a dále namítá, že svůj závěr řádně neodůvodnily, resp. že se nevypořádaly s jejími námitkami. Ústavní soud musí v prvé řadě podotknout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Věcnou správnost úvahy obecného soudu, zda jsou naplněny podmínky pro použití §150 o. s. ř. tak není oprávněn přezkoumávat, a to tím spíše, že zvláštní zmírňovací právo rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, ponechává široký prostor pro uvážení obecných soudů, zda se znalostí konkrétních okolností toho kterého případu tohoto práva využijí, či nikoliv, přičemž jsou limitovány tím, že jde o výjimku z pravidla, jejíž uplatnění připadá v úvahu jen v mimořádných případech.
12. Stěžovatelka připouští, že zvláště u tohoto typu soudního řízení připadá v úvahu použití citovaného ustanovení, a sama v ústavní stížnosti poukazuje na nález ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 292/07 (N 133/53 SbNU 669). Dlužno však dodat, že vzhledem k tomu, že v uvedené věci Ústavní soud řešil poněkud jinou situaci, daný právní názor dopadá na nyní posuzovaný případ spíše v obecné rovině - své uplatnění najde v tom smyslu, že postup podle §150 o. s. ř. možný není, pokud oprávněný svým postupem zavinil třetí osobě vznik nákladů.
13. Nelze se přitom ztotožnit s námitkou stěžovatelky, že by se obecné soudy danou otázkou (tj. zaviněním) nezabývaly. Stěžovatelka v soudním řízení, stejně jako v ústavní stížnosti, v dané souvislosti tvrdila, že žalovaný k exekuci přistoupil neoprávněně, neboť prý věděl, že předmětnou jednotku užívá stěžovatelka a "vyklizované" věci jsou v jejím vlastnictví. Touto argumentací se však již zabýval soud prvního stupně, přičemž ji odmítl s tím, že pokud se věc nachází v něčí moci, neznamená to ještě, že je jejím vlastníkem, a uzavřel, že žalovaný neporušil žádnou svou povinnost, a tudíž jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné. Odvolací soud se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil, přičemž konstatoval, že žalovaný je v exekuci, která tvoří základ tohoto sporu, oprávněným a z tohoto pohledu vzniklý právní stav nezapříčinil.
14. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že žalovaný věděl také to, že povinná H.A.M. PROPERTIES, a. s., předmětné prostory neužívá, Ústavní soud musí poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož plyne, že otázky týkající se právních vztahů k daným prostorám byly zjevně sporné, resp. byly předmětem právních sporů mj. mezi žalovaným, povinnou a patrně ("potažmo") i stěžovatelkou, takže lze sotva vytknout žalovanému, že by si počínal nějak svévolně, když za dané situace podal na základě pravomocného rozsudku návrh na exekuci. Skutečnost, že šlo o rozsudek "pro uznání", žádný význam nemá, neboť žalovanému nelze přičítat k tíži, že se povinná v nalézacím řízení řádně nebránila, stejně jako to, že soud nevyhověl návrhu povinné na odložení provedení exekuce či návrhu žalobkyně na zastavení exekuce. Lze tedy shrnout, že ani z obsahu ústavní stížnosti není patrno, jakou svou (konkrétní) povinnost měl žalovaný konkrétně porušit, a tedy proč by nemohlo být ustanovení §150 o. s. ř. na posuzovanou věc aplikováno.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu