ECLI:CZ:US:2018:3.US.1851.17.1
sp. zn. III. ÚS 1851/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Danou Šebestovou, advokátkou, sídlem K Mohyle 476/3, Praha 6 - Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2017 sp. zn. 5 To 1/2017 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. července 2016 sp. zn. Nt 59/2014, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu osobní svobody podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vyplývající z čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením zamítl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci sp. zn. 1 T 61/2006. V ní byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 2 a odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že jako jednatel stavební společnosti v součinnosti s investorem dotacemi placené stavby domova důchodců zařídil v letech 2000 a 2001 proplacení faktur, ačkoliv práce nebyly v uvedeném rozsahu provedeny. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen především k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Návrh na povolení obnovy řízení opřel stěžovatel o nové znalecké posudky, prokazující nesprávnost některých klíčových důkazů z původního řízení. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že závěr o vině stěžovatele byl v původním řízení opřen o celou řadu důkazů. Stěžovatel podle krajského soudu prokazatelně používal část poskytnuté dotace k proplacení fiktivních faktur, což jednoznačně vyplývá z expertního posouzení rozestavěnosti stavby a správnosti fakturace od společnosti INVESPOL s. r. o., které bylo zpracováno na základě prohlídky staveniště, včetně pořízení fotodokumentace. Tím bylo dále zjištěno, že došlo k svévolné změně některých stavebních postupů. Z faktur jednoznačně vyplývá, že uvedené práce nebyly v uvedeném období (do července 2001) provedeny, ačkoliv již byly vyfakturovány. Zároveň byl zfalšován stavební deník, ve kterém se uvádělo, že dané práce již byly provedeny. Uvedené expertní posouzení uzavřelo, že velmi hrubým odhadem je prostavěnost o 20 milionů korun nižší, než jak byla fakturována. Ačkoliv další práce probíhaly i po 11. červenci 2001, což je patrné z provedeného dokazování, je dle soudu rozhodující stav právě k tomuto datu. Další znalecký posudek pak prokazoval, že výše prostředků použitých neoprávněně přesáhl 24 milionů korun. Již v původním řízení stěžovatel předkládal celou řadu vlastních znaleckých posudků, které soudy vyhodnotily. Pokud jde o nově předložený posudek ČVUT, ten dle krajského soudu vycházel z materiálů (faktur, deníků), které se v průběhu původního řízení ukázaly být nepravdivé. Ve zpracovaném posudku pak znalci zmiňují prakticky stejné výhrady, jaké měly již v původním řízení. Dle všech provedených důkazů bylo jednoznačně prokázáno způsobení škody ve výši převyšující 24 milionů korun (pouhým porovnáním čísel na fakturách). Na základě zpochybňovaného posudku Ing. Řepy pak škoda vypočítávána nebyla. Nově předložený posudek tak dle krajského soudu nepředstavuje novou skutečnost ve smyslu §278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Ani žádné další tvrzení či předložený důkaz pak takovou skutečností není.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění v první řadě odkázal na napadené rozhodnutí krajského soudu. K němu doplnil, že zpochybněný posudek Ing. Řepy byl v původním řízení skutečně jedním z důkazů, podle nichž byla určena výše způsobené škody. Nebyl však důkazem jediným. Novými skutečnostmi pak nebyl obsah většiny důkazů vůbec zpochybněn. Prohlídky stavby v kritickém období odhalily dle vrchního soudu jednoznačně podvodné chování, kdy byla již proplacena velká část prací, které vůbec nebyly provedeny. Tento závěr nebyl ani nově předloženými důkazy zpochybněn. Z ostatních důkazů dle soudu jednoznačně vyplývá, že způsobená škoda zjevně překračovala nutnou hranici 5 milionů korun. Vzhledem k tomu, že trest byl stěžovateli uložen při samotné spodní hranici zákonné sazby a poškozený byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, nemohou nově předložené důkazy odůvodnit ani jiné rozhodnutí v těchto aspektech.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel poukazuje na to, že v původním řízení se provedené důkazy lišily v otázce způsobené škody, a to dokonce v řádech desítek milionů korun. Vypracovaný znalecký posudek odporoval důkazům obžaloby i obhajoby. Soudy jej však nerevidovaly. Tento důkaz byl přitom dle stěžovatele jediným důkazem, svědčícím o spáchání zvlášť závažného zločinu (právě kvůli odhadnuté výši škody). Tento posudek soudy označily za zcela objektivní, všestranný a podložený největším rozsahem vstupních podkladů. Nově předložený znalecký posudek ústavu ČVUT však správnost původního posudku vyvrací. Konkrétně jej hodnotí jako zcela nepoužitelný a fatálně chybný, pokud jde o metodiku určení ceny obvyklé. Stěžovatel se z toho důvodu rovněž obrátil na krajský soud, kde byla věc projednána poradním sborem znalců, jakožto poradním orgánem předsedkyně krajského soudu. Ten rovněž dospěl k závěru, že původní znalecký posudek byl zpracován nesprávně a Ing. Řepa tak při výkonu znalecké činnosti pochybil. Bezvýhradně se přitom ztotožnil se závěry posudku ČVUT. Chyby původního znalce se přitom dle stěžovatele pohybují v řádech desítek milionů. Své chyby při následném šetření dokonce přiznal, označil je za důsledek časové tísně a posudky za "nedotaženou záležitost". Na rozpočtování staveb neměl potřebnou specializaci a měl tedy zpracování posudků odmítnout hned v roce 2002. Z uvedených skutečností je dle stěžovatele zřejmé, že nově předložené důkazy mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině (právní kvalifikaci). Sám vrchní soud označil jak revizní znalecký posudek, tak řízení o přezkumu činnosti znalce u krajského soudu za nové skutečnosti.
5. V původním řízení samy soudy konstatovaly, že proces postupného navyšování nákladů stavby se netýkal stěžovatele a stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení prokázal, že na vině, pokud šlo o poskytování nepravdivých informací za účelem dotace, byl investor, který byl v původním řízení odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Navzdory výše uvedenému byl pak samotný stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Závěr o irelevanci nových důkazů pak vrchní soud opřel rovněž o starší expertízu obchodní společnosti INVESPOL s. r. o., ačkoliv tu právě nový posudek ČVUT reviduje. A s tímto rozporem se soudy vůbec nevypořádaly, nehledě na to, že k otázce správné kalkulace se vyjadřuje i druhý z nových důkazů (výsledek řízení o přezkumu činnosti znalce). Uvedená expertíza je tak podle nových důkazů chybná, což však soudy nezohlednily. Celkově stěžovatel předložil řetězec důkazů, které nasvědčují tomu, že nevznikla žádná škoda, a zároveň jednoznačně prokazují, že nevznikla v rozsahu, který uvádí odsuzující rozsudky. Dle názoru stěžovatele je přitom i shora označeným stanoviskem správního orgánu (přezkoumávajícího činnosti znalce) diskvalifikován zpětně z použití v rámci původního trestního řízení nejen znalecký posudek Ing. Řepy, včetně jeho pozdějších dodatků, ale právě i expertíza obchodní společnosti INVESPOL s. r. o., znalecký posudek znaleckého ústavu PROSCON, s. r. o., jenž však pro výpočet škody nebyl použit ani v původním řízení, a vyvozování závěrů ze separovaných samostatných faktur poddodavatelů stěžovatele, popř. dokonce faktur poddodavatelů jeho poddodavatelů, kdy pouze na základě těchto důkazů nelze v žádném případě zjistit hodnotu (obvyklou cenu) rozestavěné stavby, natož pak celkovou výši tvrzené škody, vznikla-li tato vůbec. Pro úplnost stěžovatel dodává, že zpracovatelé citovaných expertíz nebyli v původním řízení vůbec vyslechnuti. Zároveň ani nešlo o znalce. Samotné přijetí takových (odborných) závěrů ze strany vrchního soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Dále vrchní soud nepravdivě v napadeném usnesení uvádí, že výše škody byla dále stanovena z řady svědeckých výpovědí. Tyto se však týkaly pouze dílčích otázek (provoz činnosti stěžovatele, práce na stavbě, apod.), a nelze z nich nijak dovodit výši údajně způsobené škody. Příklad s výtahy, který v tomto směru uvádí vrchní soud, přehlíží, že s nenainstalováním výtahů neměl stěžovatel nic společného. Stěžovatel tedy nesouhlasí s tvrzením vrchního soudu, že výše škody byla určena na základě jiných důkazů než chybného posudku Ing. Řepy. Ostatní důkazy samy o sobě nemohly pro určení výše škody obstát. Vrchní soud v rámci stížnostního řízení učinil zcela nový skutkový a právní závěr o výši údajné škody. Za ústavně nepřijatelné tak stěžovatel považuje, že vrchní soud uzavřel otázku výše škody, v původním řízení pravomocně určenou na nejméně 38 393 135 Kč, tak, že v původním trestním řízení byla prokázána škoda v rozsahu cca 20 milionů korun. Dále stěžovatel poukazuje na to, že po vydání usnesení vrchního soudu byl vydán nový rozsudek Nejvyššího soudu v občanskoprávním řízení, v němž tento soud konstatoval, že podle znaleckých posudků nevznikla poškozené žádná škoda, a ta musí provedenou práci zaplatit. Všechny důkazy zmíněné soudy se týkaly pouze dílčích prací, které neměly být v rozhodné době provedeny (popř. provedeny jen částečně). Všechny práce nakonec provedeny byly, což v původním řízení konstatoval i vrchní soud. V takové situaci považuje stěžovatel za paradoxní, že soudy setrvávají na svém závěru o způsobení škody velkého rozsahu. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
6. V doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 25. 8. 2017, stěžovatel poukazuje na výsledek občanskoprávního řízení, v němž bylo společnosti, kterou zastupoval stěžovatel, přiznáno právo na zaplacení provedených prací. Z civilních rozsudků vyplývá, že nikomu nebyla v souvislosti s předmětnou stavbou způsobena žádná škoda. Pak je dle stěžovatele absurdní, aby byl odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu, jehož znakem je způsobení škody velkého rozsahu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá dalšího přezkumu jím předložených důkazů, anebo dokonce důkazů provedených v původním řízení. Většina jeho argumentace pak dle Ústavního soudu směřuje zcela mimo předmět řízení o povolení obnovy řízení a ve skutečnosti zpochybňuje původní právní (a nikoliv skutkové) hodnocení obecných soudů. Námitky tak nepostihují stěžovatelovo jednání a především dobu trestné činnosti tak, jak byla vymezena v odsuzujících rozhodnutích, neboť většina z nich se netýká jeho jednání v kritické době, ale zabývá se ohodnocením nemovitosti (resp. prací na nich) v době pozdější. V jejich pozadí pak zřejmě stojí stěžovatelův názor, že o trestní odpovědnosti za dotační podvod nelze hovořit u stavby, byla-li tato ve výsledku dokončena podobným způsobem (za obdobnou cenu), jakým to činil (chtěl učinit) stěžovatel. To je však pro dané trestní řízení irelevantní, jak dovodil krajský soud. Vzhledem k tomu, že se jedná o stěžovatelův právní názor, mohly by uvedené námitky dle Ústavního soudu být relevantní nanejvýš v původním trestním řízení (v rámci systému opravných prostředků). Směřují však zjevně mimo předmět řízení o povolení obnovy řízení. Skutečnost, že formálně stěžovatel přináší soudům nové důkazy a dokonce relevantně zpochybňuje správnost jednoho ze starších znaleckých posudků, na tomto závěru nic nemění, neboť tyto nové skutečnosti pouze opakují stěžovatelovu dřívější obhajobu, kterou se soudy v minulosti zabývaly a označily ji za irelevantní, nikoliv nedůvodnou nebo nedůvěryhodnou. Právní závěr obecných soudů, že z hlediska stěžovatelovy viny je irelevantní jednání stěžovatele (nebo někoho jiného) mimo rozhodné období (po červenci 2001), však již nemůže být napaden v řízení o povolení obnovy řízení. Závěr o vině by mohl být napaden pouze tím, že by z nových skutečností vyplývalo, že stěžovatel se nedopustil jednání, které je popsáno v tzv. výrokové větě, tedy jinak řečeno, že do července roku 2001 nedošlo k proplacení faktur za práce, které nebyly v té době provedeny. To však z nově předložených důkazů vůbec nevyplývá a opačný závěr (o stěžovatelově vině) je naopak podporován dlouhou řadou důkazů z původního řízení.
10. Stěžovatel věnuje pozornost především prvku výše způsobené škody. Novými důkazy však nezpochybňuje, že by v daném období nedošlo k uvedenému jednání (podle výrokové věty), nýbrž že v pozdější době mělo dojít k jakési nápravě stavu způsobeného jeho jednáním. I to je však právní, a nikoliv skutkový názor. Navíc jak vyplývá z rozsudků v původním řízení, byly si soudy změn stavu nemovitosti (a stěžovatelova následného jednání) vědomy a tuto skutečnost ve svých právních závěrech zohlednily. I kdyby tak bylo úkolem Ústavního soudu hodnotit správnost interpretace jednotlivých skutkových podstat trestního zákoníku (v daném případě dotačního podvodu), mohl by tak učinit pouze v rámci řízení o ústavní stížnosti směřující proti výsledku původního trestního řízení.
11. Konečně, co se týče samotné výše škody, dospěly obecné soudy na základě celé řady důkazů k závěru, že stěžovatel se v kritickém období jednoznačně neoprávněně obohatil přinejmenším o částku kolem 20 milionů korun. Přehodnocování takových závěrů Ústavnímu soudu nepřísluší v situaci, kdy soudy srozumitelně vysvětlily, z jakého důvodu není tento závěr zpochybněn novými skutečnostmi. Toto jejich vysvětlení přitom nemůže Ústavní soud považovat za svévolné (nepodložené důkazy a logickými úvahami), neboť plně odpovídá výše uvedenému názoru ohledně irelevance zpochybněných závěrů (např. stran tzv. obvyklé ceny předmětné nemovitosti). Závěr o stěžovatelově vině (resp. právní kvalifikaci) nebyl vlastně opřen o žádné ryze odborné vyjádření (ocenění), ale zejména o srovnání stěžovatelova obohacení s reálně provedenými pracemi, pročež nebylo ani v původním řízení nutné zabývat se všemi rozpory mezi znaleckými posudky, expertními vyjádřeními a podobně (srov. str. 40 původního odsuzujícího rozsudku vrchního soudu). Tím spíše pak další znalecké posudky ohledně ocenění nemovitosti nemohou odůvodnit jiné rozhodnutí nyní.
12. Za irelevantní je pak třeba považovat i skutečnost, že v civilním řízení bylo společnosti stěžovatele přiznáno právo na náhradu provedených prací. Trestní soudy přirozeně nemohou být vázány pozdějšími rozhodnutími soudů civilních, nehledě již na tu skutečnost, že podmínky trestní a civilní odpovědnosti jsou zcela odlišné. Ostatně o vědomosti soudů ohledně určitých nejasností v otázce vzájemných výsledných majetkových závazků mezi všemi zúčastněnými subjekty svědčí i právě skutečnost, že trestní soudy odkázaly poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Dělení občanskoprávní odpovědnosti, resp. vztahy mezi jednotlivými občanskoprávními závazky, však nijak nepředznamenávají neexistenci trestní odpovědnosti. Z původních trestních rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že stěžovatel se neoprávněným (trestním zákoníkem zakázaným) způsobem obohatil o částku převyšující 20 milionů korun. Jeho následné jednání pak musí mít pochopitelně rozdílné dopady do oblasti odpovědnosti trestní a odpovědnosti civilní.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu