ECLI:CZ:US:2019:3.US.1865.19.1
sp. zn. III. ÚS 1865/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem, sídlem Helénská 1799/4, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2019 č. j. 39 Co 11/2019-251, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Antonína Janečka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku v I. výroku v části týkající se nákladů řízení a v II. výroku, s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 12. 2017 bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo zaplatit stěžovateli částku 1 230 000 Kč (výrok I.), a dále nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 347 967,50 Kč (výrok II.). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 3. 2019 č. j. 39 Co 11/2019-251 rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. jej změnil tak, že výše nákladů řízení činí 64 404 Kč (výrok I.) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 726 Kč (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem městského soudu, který mu nepřiznal nárok na náhradu nákladů za právní zastoupení advokátem, ačkoliv měl stěžovatel v předmětném sporu proti vedlejšímu účastníkovi plný úspěch. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že je účastníkem velkého množství soudních sporů a zajištění individuálního přístupu ke každému z těchto sporů vlastním aparátem není v jeho personálních a materiálních možnostech. Stěžovatel zdůrazňuje, že nešlo o tzv. bagatelní spor ve smyslu §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a v obdobných právních věcech musel využít i mimořádného opravného prostředku k Nejvyššímu soudu, s nímž byl úspěšný. Stěžovatel je proto přesvědčen, že náklady na jeho právní zastoupení byly účelně vynaložené, a je názoru, že nález sp. zn. II. ÚS 376/12 ze dne 14. 3. 2013 (N 45/68 SbNU 449), ze kterého městský soud vycházel, na posuzovanou věc nedopadá. Stěžovatel nejen nesouhlasí s užitím citovaného nálezu na jeho věc, ale neztotožňuje se s ním ani v obecné rovině, neboť Ústavní soud se dle stěžovatele nezabýval otázkou, co je pro statutární město a jeho rozpočet skutečně finančně výhodnější, zda personální posílení příslušných právních oddělení, či externí služby advokátů. Otázku účelnosti právního zastoupení je dle stěžovatele třeba posuzovat komplexním způsobem a vzít v úvahu, že stěžovatel plní v souladu s platnými právními předpisy velké množství úkolů v samostatné i přenesené působnosti, a to s ohledem na jeho specifické postavení jako obce i kraje zároveň. Zjednodušený pohled Ústavního soudu, který se opírá o počet interně zaměstnaných právníků, nemůže být bez dalšího relevantním argumentem, neboť tito právníci řeší natolik rozsáhlou agendu napříč Magistrátem hlavního města Prahy a dalších organizací, že tento počet je pro její běžný provoz nedostačující, tím spíše pak pro pravidelné zastupování stěžovatele v soudních řízeních či komplexní řešení sporové agendy. Argumentace obecných soudů, potažmo Ústavního soudu, ohledně neúčelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení stěžovatele proto postrádá reálný základ. Stěžovatel namítá, že citovaný nález poskytuje statutární městům "méně spravedlnosti" než jiným účastníkům soudního řízení, a porušuje zásadu úspěchu ve věci, k jejímuž prolamování by mělo docházet jen výjimečně. Stěžovatel má za to, že zástupci statutárních měst jsou schopni posoudit, zda pro konkrétní případ využijí svůj odborný aparát, či zda jde o věc, která vyžaduje zastoupení advokátem, toto jejich rozhodnutí je přitom součástí ústavně zakotveného práva na soudní ochranu, které by mělo být soudní mocí respektováno. Stěžovatel závěrem uvádí, že mnohými soudy mu byla plná náhrada nákladů řízení včetně nákladů na právní zastoupení přiznána, a upozorňuje na rozdílné rozhodování soudů o nákladech právního zastoupení ve skutkově obdobných případech, které je v rozporu s právní jistotou stěžovatele. Stěžovatel z důvodu vedení značného počtu identických případů opírá přípustnost své ústavní stížnosti rovněž o §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť je přesvědčen, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 tohoto zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
6. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud k němu již dříve vyslovil.
8. Tak je tomu i ve věci stěžovatele, kdy se Ústavní soud ústavní stížností stěžovatele obsahující shodnou argumentaci již zabýval, a usnesením sp. zn. IV. ÚS 1439/19 ze dne 14. 6. 2019 (dostupný jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl. V uvedeném usnesení Ústavní soud konstatoval, že městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 376/2012, podle kterého lze u statutárních měst (zásadně) presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Městský soud přitom přihlédl ke skutečnosti, že v daném případě je předmětem řízení zaplacení smluvní pokuty a jde o několikátý typově shodný spor mezi stejnými účastníky, takže je v možnostech a schopnostech stěžovatele hájit svá práva samostatně - nejde o specifický a unikátní případ, pro který by bylo nutné vyhledat pomoc profesionála poskytujícího právní služby.
9. Ústavní soud neshledal důvodu, proč by se měl od svých závěrů vyplývajících z usnesení týkajícího se shodné právní otázky odchýlit, když taktéž v posuzované věci šlo o zaplacení smluvní pokuty mezi týmiž účastníky sporu za nevyklizení prodejního stánku ve stanovené lhůtě. Námitky stěžovatele, jak je předestřel v ústavní stížnosti, navíc obsahovaly převážně argumentaci vyjadřující obecně nesouhlas se závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 376/2012, z něhož citované usnesení Ústavního soudu i napadený rozsudek vycházely. Pouhý nesouhlas se závěry rozhodnutí soudu vycházejícího z nálezu Ústavního soudu (tím spíše pak nesouhlas se závěry nálezu samotného) a nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení však samo o sobě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti, když závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy pro všechny orgány i osoby zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.
10. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že v obdobných případech, jak tvrdí stěžovatel, mu některé soudy náhradu nákladů právního zastoupení advokátem přiznaly. Ústavní soud si je vědom toho, že situace, kdy obecné soudy obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní, a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí. K nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost, neboť není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky neústavnosti protiústavnosti, vnucoval soudům jiný výklad obecného práva, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu