ECLI:CZ:US:2018:3.US.188.18.1
sp. zn. III. ÚS 188/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Janou Lammelovou, advokátkou, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. října 2017 č. j. 70 Co 356/2017-764, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a D. P. a nezletilých J. P. a B. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2, v článku 32 odst. 1 a 4, a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 28. 8. 2017 č. j. 0 P 327/2015-683, nařídil předběžné opatření, kterým vedlejší účastnici (dále jen "matka") uložil povinnost zdržet se změny místa bydliště nezletilých (výrok I.). Matce byla současně uložena povinnost zdržet se změny místa školských zařízení nezletilých (výrok II.). Návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, na jehož základě by byly nezletilé předběžně svěřeny do jeho péče, soud zamítnul (výrok III.). Okresní soud dospěl k závěru, že je nezbytné stabilizovat zatímně poměry nezletilých za situace, kdy matka, aniž by vyčkala soudního rozhodnutí k jejímu návrhu, při vědomí trvajícího nesouhlasu stěžovatele jak se změnou bydliště dětí, tak se změnou školní docházky, svévolně změnila dětem bydliště a přihlásila je do základní a mateřské školy v současném bydlišti ve V. Soud měl za prokázané, že žádné z dětí není změně bydliště nakloněno, zejména nezletilá J. po určité předchozí stabilitě svého zdravotního stavu v souvislosti s rodinnou situací opět od června 2017 vyjadřuje strach a nejistotu, je ohrožena ztrátou jistot, a hrozí u ní narušení emočního, osobnostního a kognitivního vývoje a narušení vazeb s rodiči. Taktéž nezletilá B. považuje za nezbytné se vídat se stěžovatelem v aktuálním rozsahu, má výraznou potřebu zachování kontaktu s oběma rodiči, ke stěhování zaujímá ambivalentní vztah. V případě nezletilé A. taktéž hrozí jednáním matky významné omezení kontaktů se stěžovatelem. Soud upozornil, že současná vzdálenost bydlišť stěžovatele a matky činí více jak 100 km, a realizace soudem stanoveného rozsahu styku stěžovatele s dětmi, včetně pracovních dnů, je tak vážně ohrožena. Okresní soud akceptoval argumenty stěžovatele jak k možnosti zajištění jiného vhodného bydliště matky s dětmi v O. finančně srovnatelného s předchozím, z něhož matka obdržela výpověď krátce po předchozím soudním rozhodnutí, tak k možnostem jejího pracovního uplatnění v O. Okresní soud taktéž odkázal na usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.nalus.usoud.cz) ve kterém se uvádí, že jednostranná změna bydliště dítěte jedním z rodičů je protiprávním jednáním, neboť určení místa bydliště dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti, která je sdílena oběma rodiči.
3. Na základě odvolání matky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením napadeným ústavní stížností usnesení okresního soudu ve výroku I. a II. změnil tak, že návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření se zamítá. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že stěhování do jiného města je standardní životní změnou, která přirozeně nastává i v úplných rodinách a nese s sebou pro nezletilé nejen změnu jejich bydliště, ale i další s tím spojené změny např. školských zařízení. Krajský soud dovodil, že má-li rodič nezletilé děti soudem svěřeny do své výlučné péče, pak to (již pojmově) obnáší, že musí mít reálnou možnost o ně osobně pečovat, což primárně předpokládá, že pečující rodič a nezletilí mají stejné bydliště. Krajský soud vyslovil přesvědčení, že změna bydliště patří k přirozeným právům každého dospělého člověka, a v žádném případě nelze pečujícího rodiče v jeho původním bydlišti (tj. v němž bydlel v době, kdy mu nezletilé děti byly soudně svěřeny do výlučné péče) plošně "zablokovat" napořád, resp. do 18 let věku dětí, s tím, že v opačném případě se bude nerezidenční rodič domáhat okamžitého předání nezletilých do své výlučné péče. Soud měl za prokázané, že matka dostala výpověď z nájmu bytu v O., má možnost bydlení v rodinném domě svých rodičů ve V., dala výpověď v o. zaměstnání z důvodu změny bydliště a nezletilí mají možnost docházet do školských zařízení ve V. Stěžovatelem tvrzené a doložené psychologické důvody na straně nezletilých J. a B. podle názoru krajského soudu nejsou nové, a aktuální psychologické zprávy neobsahují natolik zásadní informace, aby (při zatímním soudním rozhodování) převážily nad souhrnem shora uvedených argumentů. Krajský soud předběžně dovodil, že v řešeném případě matka - zatímně - mohla bydliště nezletilých změnit sama i bez souhlasu stěžovatele, jednak proto, že nezaviněně a ze zcela objektivního důvodu, jakým je výpověď nájmu bytu ze strany pronajímatele, přišla o dosavadní nájemní bydlení v O., a přirozeně využila výhodné možnosti bydlet u svých rodičů ve volném bytě v jejich rodinném domě; jednak proto, že podle §4 odst. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, je bydliště nezletilých u matky do značné míry založeno soudním rozhodnutím o jejich svěření do její výlučné péče, kterou matka nemůže realizovat na dálku. Mohou-li podle názoru krajského soudu všechny tři nezletilé od léta 2017 - zatímně - bydlet s matkou v obci V., nebylo by logické, aby současně od září 2017 dál - zatímně - chodily do původních školských zařízení na O., tj. ve vzdálenosti cca 100 km.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud rozhodl v rozporu s §858 a 877 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a také v rozporu usnesením sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017, když hodnocení důkazů a stavu věci podřídil vlastní subjektivní konstrukci jednostranně směřující proti stěžovatelovým právům. Stěžovatel uvádí, že poté, co byly nezletilé pravomocně svěřeny do péče matky, byla rozsudkem krajského soudu schválena dohoda rodičů o styku stěžovatele s nezletilými. Stěžovatel ustoupil od střídavé péče, jíž se domáhal, a to s ohledem na možnost nastavení velmi širokého styku s nezletilými při plném zachování jeho rodičovských práv. Stěžovatel byl ohledně změny školských zařízení dětí a změny jejich bydliště matkou osloven, se změnou školských zařízení nesouhlasil, a nesouhlasil ani s přestěhováním dětí do V. Stěžovatel je přesvědčen, že ze strany matky jde o ryze účelový krok, který je bez ohledu na zájmy dětí veden pouze snahou matky omezit kontakty stěžovatele s dětmi, jak se matka o to snažila po celou dobu opatrovnického řízení. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že pečující rodič se s dětmi může přestěhovat, aniž by druhý rodič měl na toto stěhování sebemenší vliv. Z postoje krajského soudu je dle stěžovatele evidentní, že zájem matky nadřazuje zájmu nezletilých dětí, aniž by vysvětlil, jak by v takovém případě mohl fungovat široký styk dětí se stěžovatelem v podobě, v jaké ho tentýž soud před pěti měsíci schválil. Konstatuje-li krajský soud, že matka, jíž byly svěřeny děti soudně do její výlučné péče, musí mít reálnou možnost o děti osobně pečovat, tedy mít s nimi i stejné bydliště, stěžovatel namítá, že úprava §858 a 877 občanského zákoníku dopadá i na situace, kdy již existuje pravomocná soudní úprava péče o nezletilé děti. Nemůže tedy být zcela v rukou pečujícího rodiče rozhodovat o významných skutečnostech v životě dětí. Stěžovatel má také za to, že krajský soud pochybil, když nerespektoval usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017 s odůvodněním, že na věc nedopadá, neboť neřeší otázku přestěhování matky bez souhlasu otce v době, kdy již existovala pravomocná soudní úprava péče o nezletilé. Stěžovatel zdůrazňuje, že závěry Ústavního soudu ke svévolnému přestěhování jedním z rodičů bez souhlasu druhého rodiče, tj. ve vztahu k §858 a 877 občanského zákoníku jsou v předmětném usnesení evidentně koncipovány z hlediska jejich obecné platnosti. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že se matka nijak nepokusila zajistit si adekvátní bydlení a zaměstnání v O., a opakovaně bezdůvodně odmítala nabízenou pomoc. Stěžovatel také upozorňuje, že přestěhování dětí do V. a změna školského zařízení je v případě nezletilé J. v rozporu s jejími zájmy a potřebami a přímo ohrožuje její zdravý osobnostní, emoční i kognitivní vývoj. Uvedené platí i v případě nezletilé B., která sice zaujímá ke stěhování ambivalentní vztah, ale v popředí je u ní zdůrazňována velmi důležitá potřeba po zachování stávajícího rozsahu jejího kontaktu se stěžovatelem. Závěrem stěžovatel rozporuje závěr krajského soudu, že vzdálenost 100 km mezi bydlišti rodičů není tak velká, aby se styk stěžovatele s dětmi nemohl realizovat ve stejném (početním) rozsahu, jak je nyní soudně upraven, když současně ani krajský soud neřešil otázku finančních nákladů, které stěžovateli v důsledku jednání matky v této souvislosti nezaviněně vzniknou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
7. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
8. Ústavněprávní přezkum se tedy soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98), předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
9. Žádný z těchto závěrů však ve věci stěžovatele nelze učinit, neboť Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a usnesením krajského soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Krajský soud stěžovateli ústavně souladným způsobem vysvětlil, že v případě, kdy je podán návrh (v posuzované věci stěžovatelem) na nařízení předběžného opatření, kterým se matce ukládá povinnost zdržet se změny místa bydliště a školských zařízení nezletilých, musí být prokázána nutnost urgentního zásahu soudu do stávající rodinné situace spočívajícího v soudním zákazu stěhování nezletilých a nařízení jejich setrvání v dosavadních školských zařízeních vzdálených cca 100 km od nového bydliště matky, jíž jsou nezletilí svěřeni do výlučné péče. Krajský soud vyhodnotil důvody, které vedly matku k odstěhování z O. do obce V. jako objektivní, když nepovažoval za nestandardní to, že matka samoživitelka se třemi nezletilými dětmi se po výpovědi z nájmu odstěhuje ke svým rodičům, kteří jí ve svém rodinném domě poskytnou bydlení komfortnější než dosavadní pronajatý byt 2+1. Krajský soud vyšel ze skutečnosti, že matka v O. žádné vlastní bydlení neměla a nemá, s nezletilými bydlela v nájemním bytě, a výpovědí danou jí pronajímatelem z nájmu bytu v O., kde bydlela v době rozhodování krajského soudu o péči, výživném a styku, jí skončil právní důvod jeho užívání. Nezletilé bydlely s matkou v uvedeném pronajatém bytě a výpovědí nájmu proto také jim odpadla právní možnost tam nadále bydlet. Za této situace není dle krajského soudu zřejmé, jak by matka měla fakticky naplnit výrokem I. okresního soudu jí uloženou povinnost zdržet se změny bydliště nezletilých dětí v O. Soud přihlédl taktéž k zprávám o psychologickém stavu nezletilých J. a B., tyto však nevyhodnotil jako pro věc obsahující nové zásadní informace. Krajský soud proto dovodil, že matka - zatímně - mohla bydliště nezletilých změnit sama i bez souhlasu stěžovatele. Jejich přestěhování (navíc k blízkým příbuzným - prarodičům) pro nezletilé nepředstavuje žádnou alarmující hrozbu, a to ani pro osobní kontakt se stěžovatelem (byť bude vyžadovat adekvátní změnu rozložení stanoveného rozsahu styku s ohledem na vzdálenost bydlišť rodičů), a není tak prokázán naléhavý zájem nezletilých na nařízení stěžovatelem navrhovaného předběžného opatření. Tím spíše pak krajský soud neshledal relevantní argument pro to, aby během pouhých sedmi dní, které má soud pro rozhodnutí o předběžném opatření, zasáhl do života nezletilých takovým razantním opatřením, jakým nepochybně je de facto změna jejich dosavadní a dlouhodobé matčiny péče (návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, na jehož základě by byly nezletilé předběžně svěřeny do jeho péče).
11. Klade-li stěžovatel v ústavní stížnosti otázku, jakým způsobem má být aplikován §877 občanského zákoníku za situace, kdy je dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, který poté spolu s dítětem změní místo trvalého bydliště, lze přisvědčit krajskému soudu v tom, že vždy záleží na konkrétních okolnostech věci. Není proto ani vyloučen závěr krajského soudu, jak k němu dospěl v posuzované věci, že po svěření nezletilých jednomu z rodičů do péče, má tento pečující rodič nepochybně možnost měnit sobě i dětem bydliště na základě změn, které život přináší. Může jít o nový partnerský vztah, ztrátu zaměstnání, zdravotní důvody, možnost pořídit si kvalitnější bydlení apod.). Podstatným faktorem, pro který soud může nahradit nesouhlas druhého rodiče se stěhováním nezletilých dětí, je přitom důvod stěhování pečujícího rodiče.
12. S uvedeným nejsou v rozporu závěry přijaté Ústavním soudem v usnesení ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15 či v usnesení sp. zn. I. ÚS 2527/17 ze dne 17. 8. 2017, v nichž Ústavní soud vyložil, že určení místa bydliště dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti podle §858 občanského zákoníku sdílené oběma rodiči, a zásadně proto nelze změnit místo bydliště dítěte proti vůli druhého rodiče, tím méně by pak měl být nepečující rodič v důsledku takové jednostranné změny na svém styku s nezletilým dítětem omezován. Ústavní soud v citovaných usneseních vychází ze zákonné úpravy (§877 občanského zákoníku), která předpokládá dohodu rodičů v záležitosti, která je pro dítě významná, pokud se rodiče nedohodnou, rozhodne soud (na návrh rodiče). Uvedené ustanovení tedy nezakazuje jednomu z rodičů změnit nezletilému místo bydliště, nesmí tak však učinit bez souhlasu druhého rodiče. Nedojde-li k dohodě rodičů, mají právo obrátit se na soud s žádostí o rozhodnutí. Nesouhlasí-li tedy stěžovatel s tím, že matka změnila nezletilým bydliště a školská zařízení, nic mu nebrání, aby z důvodu neshody o bydlišti nezletilých podal meritorní návrh podle §877 občanského zákoníku, když řízení o neshodě rodičů je výlučně návrhové. V uvedeném řízení by pak stěžovatel měl prostor pro uplatnění námitek, které nyní předestírá v ústavní stížnosti (např. pochybnosti o důvodech výpovědi z nájmu dané matce, možnost zaměstnání matky v O., finanční situace matky, obtížnost realizace styku po přestěhování nezletilých apod.) Je však pravděpodobné, že se okresní soud bude částečně těmito otázkami zabývat v souvislosti s návrhem matky ze dne 14. 6. 2017 o nahrazení souhlasu stěžovatele se změnou školských zařízení nezletilých, o kterém krajským soudem dosud nebylo rozhodnuto. To však nemění nic na skutečnosti, že, jak již bylo výše uvedeno, důvody pro nařízení předběžného opatření, kterým bylo uloženo matce zdržet se změny místa bydliště a školských zařízení nezletilých dětí, jak je shledal okresní soud, dány nebyly.
13. Ústavní soud považuje za nezbytné uvedené závěry přijaté krajským soudem hodnotit rovněž z pohledu ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře při přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem (tedy včetně jejich zatímní úpravy prostřednictvím nařízených předběžných opatření) [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud pak vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
14. Prizmatem výše uvedeného se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem krajského soudu, v němž se dovozuje, že za stávajících okolností nebylo nezbytné přijmout bezodkladné zatímní řešení v nejlepším zájmu nezletilých dětí, s nímž naopak soud shledal rozporným stav, kdy by nezletilé děti musely navštěvovat školská zařízení v místě vzdáleném více než 100 km od jejich bydliště. V této souvislosti Ústavní soud opětovně připomíná zatímní charakter napadeného rozhodnutí, a s tím související skutečnost, že tvrzení obou stran sporu budou předmětem řízení ve věci samé před obecnými soudy (o návrhu matky na nahrazení souhlasu stěžovatele se změnou školských zařízení nezletilých), které budou vždy povinny svá rozhodnutí činit s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilých. Ostatně ten by měli mít na paměti všichni účastníci sporu, zejména rodiče nezletilých dětí, kteří by měli důsledně zvážit, zda jejich vzájemné neshody ohledně výchovných poměrů nezletilých dětí, mající bezesporu dopady i na samotný psychický vývoj nezletilých dětí, jejich nejlepší zájem neupozaďují či přímo nepopírají.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu