ECLI:CZ:US:2019:3.US.1890.19.1
sp. zn. III. ÚS 1890/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace ERIBOS s. r. o., sídlem Bavorská 856/14, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti I. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019 č. j. 33 Cdo 4616/2017-159 a I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017 č. j. 11 Co 105/2017-125, spojené s návrhem na zrušení §42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ředitelství vodních cest ČR, sídlem nábřeží L. Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí a spojila s ní návrh na zrušení §42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen "zákon o majetku ČR"), namítajíc rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit dlužné nájemné a úhradu služeb spojených s nájmem ve specifikované výši. V průběhu řízení stěžovatelka vznesla kompenzační námitku z titulu nezaplacené ceny díla. Obvodní soud rozsudkem ze dne 16. 11. 2016 č. j. 19 C 2/2016-84 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 19 983,97 Kč (I. výrok), žalobu ve výši 382 323,15 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok) a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení (III. výrok); zamítnutí žaloby odůvodnil započtením provedeným stěžovatelkou.
3. Vedlejší účastnice podala proti II. a III. výroku rozsudku obvodního soudu odvolání, v němž zpochybňovala stěžovatelčinu započítávanou pohledávku a vytýkala obvodnímu soudu nesprávnost výkladu §42 odst. 2 zákona o majetku ČR. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 7. 6. 2017 č. j. 11 Co 105/2017-125 změnil rozsudek obvodního soudu a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici 382 323,15 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (I. výrok) a povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 116 970,70 Kč (II. výrok). Obranu stěžovatelky městský soud neuznal za důvodnou, protože započtení je podle §42 zákona o majetku ČR možné pouze na základě dohody, která v dané věci uzavřena nebyla. Dále městský soud přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, které vynaložila v souvislosti se zastoupením advokátem, když zohlednil, že za stát v daném případě jednala velmi malá organizační složka, která nedisponuje právním oddělením ani zaměstnancem na místě právníka, který by ji mohl zastupovat.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 3. 2019 č. j. 33 Cdo 4616/2017-159 v části směrující proti I. výroku odmítl pro nepřípustnost, v části směřující proti nákladovému výroku ho shledal přípustným, a proto rozsudek městského soudu ve II. výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění připomenul, že přípustnost dovolání nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona, což platí i pro stěžovatelkou formulovanou otázku (podle ní dosud neřešenou), zda §42 odst. 2 zákona o majetku ČR umožňuje jednostranné započtení pohledávky vůči státu. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani stěžovatelčině námitce o protiústavnosti úpravy §42 odst. 2 zákona o majetku ČR, když využil judikaturní závěry Ústavního soudu. Výrok městského soudu o náhradě nákladů řízení nepovažoval Nejvyšší soud za správný, neboť vedlejší účastnici nic nebránilo, aby se v řízení nechala zastoupit Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, který je pro tyto účely adekvátně personálně vybaven, navíc v dané věci nešlo o problematiku skutkově ani právně obtížnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka - po vymezení předmětu sporu a jeho průběhu - namítá (podobně jako v řízení před obecnými soudy) rozpor §42 odst. 2 zákona o majetku ČR s jejím ústavně zaručeným základním právem na ochranu vlastnictví, a to zejména v aspektu rovnosti vlastnického práva jednotlivých vlastníků. Konstatuje, že napadené ustanovení zakládá výjimku z obecné soukromoprávní úpravy započtení, a to v závislosti na povaze účastníka soukromoprávního vztahu. Podle ní je toto ustanovení v rozporu v čl. 11 odst. 1 větou druhou Listiny, protože zakládá neodůvodněnou nerovnost v obsahu a rozsahu ochrany jejího vlastnického práva a vlastnického práva státu. Je přesvědčena, že rozlišování možnosti započtení (sc. v závislosti na povaze subjektu) neobstojí v testu proporcionality ani v testu diskriminace. Byla totiž proti vedlejší účastnici znevýhodněna tím, že nebyla oprávněna jednostranně dosáhnout započtení pohledávek, které se vzájemně kryjí. Napadené ustanovení není konstruováno neutrálně, protože neumožňuje jednostranné započtení v soukromoprávních vztazích, jejichž stranou je stát, všeobecně, když zakazuje započtení proti pohledávce státu, zatímco stát svou pohledávku může započíst zcela bez omezení. Žádná specifika státu (organizační struktura, mocenský aparát) v této věci nejsou relevantní, naopak, je nutno zohlednit kategorické znění čl. 11 odst. 1 Listiny, které žádná specifika obecné preference vlastnického práva státu neumožňuje. Za ospravedlnitelné nepovažuje ani domněle bezbřehé započítávání vůči pohledávkám státu. Poukaz Nejvyššího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 nepovažuje stěžovatelka za přesvědčivý. Podle ní je účelem zákona o majetku ČR úprava vnitřních poměrů státu, coby nositele soukromých práv, v čemž se projevují Nejvyšším soudem zmiňované veřejnoprávní aspekty tohoto zákona; naproti tomu vztahy státu navenek, včetně obsahu smluvních vztahů jeho příspěvkových organizací, se řídí obecnou soukromoprávní úpravou.
6. Poté se stěžovatelka pokouší o ústavně konformní výklad napadeného ustanovení, jehož možnost nabídl obvodní soud. Jsou-li dány podmínky použití §42 odst. 1 zákona o majetku ČR (tj. je dána totožnost organizačních složek státu - správně by měla být vedena úvaha o vzájemnosti pohledávek konkrétní organizační složky a druhého subjektu), je možno započtení provést, a to podle obecné občanskoprávní úpravy.
Nejde-li o tuto situaci, je vyloučen jednostranný zápočet proti pohledávce státu, nicméně §42 odst. 2 zákona o majetku ČR připouští, aby bylo umožněno dosáhnout započtení dohodou (výjimkou jsou zvláštní situace, kdy zápočet kategoricky zakazuje jiný právní předpis). Podle stěžovatelky tato alternativa šetří podstatu a smysl základního práva na ochranu vlastnictví. Pro případ, že by Ústavní soud shledal, že s ohledem na princip přednosti ústavně konformního výkladu před derogací nejsou dány důvody pro vyhovění stěžovatelčině návrhu na zrušení §42 odst. 2 zákona o majetku ČR, jsou dány důvody pro zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku městského soudu, neboť výkladem by bylo nutno dojít k závěru, že stěžovatelka byla oprávněna pohledávky započíst i jednostranně, a když její námitka započtení zohledněna nebyla, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na ochranu majetku. Poté ještě stěžovatelka připomíná, že vedlejší účastnice před podáním žaloby ani v žádné fázi řízení nezdůvodnila, proč souhlas se zápočtem nechce udělit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí, jejichž výroky jsou napadeny v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Následně je třeba zdůraznit, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem pro takový postup je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" návrhu již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje-li prima facie ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení. Za zjevně neopodstatněnou je proto mimo jiné možno považovat ústavní stížnost, jež obsahuje totožnou nebo obdobou právní argumentaci, jakou obsahovala ústavní stížnost, která již byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
10. Tak je tomu i v posuzované věci, neboť na ni bezezbytku dopadají závěry přijaté v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 1384/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v nichž Ústavní soud zdůraznil, že na jednání konkrétní organizační složky státu (Ministerstva obrany), byť jde o orgán veřejné moci, se vztahuje především zákon o majetku ČR, který na jedné straně sice vychází z toho, že vztahy vzniklé podle tohoto zákona mají povahu vztahů soukromoprávních (ať již občanskoprávních nebo obchodněprávních), přičemž se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, resp. dříve občanským zákoníkem či obchodním zákoníkem, platnými do 31. 12. 2013, které působily a působí jako lex generalis, avšak na straně druhé ve své podstatě představuje tento zákon předpis práva veřejného. Samotný zákon o majetku ČR tak ve vztahu k obecným předpisům vystupuje jako lex specialis, tedy stanoví některé odchylky a přináší některá veřejnoprávní specifika oproti ryze soukromoprávním vztahům (v dané věci lze hovořit např. o zvýšené ochraně vlastnictví státu ve srovnání s vlastnictvím jiných osob) [pozn.: odkazem na závěry tohoto usnesení se Nejvyšší soud vypořádal se stěžovatelčinou námitkou formulovanou v dovolání o protiústavnosti §42 odst. 2 zákona o majetku ČR (viz str. 2 poslední odstavec odůvodnění jeho usnesení), stěžovatelka však v ústavní stížnosti tuto skutečnost zcela přechází]. Budiž dodáno, že tyto závěry odpovídají moderním poznatkům vedoucím k poznání, že systém práva není založen na binárním modelu dvou skupin právních vztahů - ryze soukromoprávní vztahy a ryze veřejnoprávní vztahy - ale že právní vztahy vytvářejí složitou strukturu v závislosti na míře ingerence veřejné moci při integraci zájmů různých společenských subjektů.
11. Podstatu ústavní stížnosti tvoří výklad §42 odst. 2 zákona o majetku ČR, který vylučuje jednostranné započtení pohledávky proti pohledávce státu, jde tedy o výklad a následné použití normy běžného zákona. S touto stěžejní právní otázkou se v předchozím řízení - ústavně souladným a současně v daném kontextu vyčerpávajícím způsobem - vypořádaly již Nejvyšší soud i městský soud v odůvodněních ústavní stížností napadených rozhodnutí, je proto na místě na tato odůvodnění v úplnosti odkázat. Stěžovatelčin pokus o odlišný výklad §42 zákona o majetku ČR (viz výše sub 6.) zjevně nerespektuje příslušnost organizačních složek hospodařit s pohledávkami státu (jde-li o údajnou možnost uzavřít dohodu o započtení bez ohledu na tuto příslušnost).
12. Ústavní soud považuje za nekorektní stěžovatelčinu námitku, že vedlejší účastnice v žádné fázi řízení nezdůvodnila, proč souhlas se zápočtem nechce udělit (bod 46. ústavní stížnosti). Z rekapitulace obsahu odvolání vedlejší účastnice, které provedl městský soud (srov. str. 5 rozsudku), je evidentní, že vedlejší účastnice zpochybňovala existenci pohledávky započítávané stěžovatelkou.
13. Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Pro rozhodnutí o návrhu na zrušení §42 odst. 2 zákona o majetku ČR je pak podstatnou především okolnost, že vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nemůže již podle své ustálené judikatury zabývat tímto návrhem. Podle §74 zákona o Ústavním soudu jde totiž o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osud odmítnuté ústavní stížnosti. Ústavní soud proto návrh na zrušení uvedeného ustanovení odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu