ECLI:CZ:US:2016:3.US.1894.16.1
sp. zn. III. ÚS 1894/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného JUDr. Petrem Vašíčkem, advokátem, sídlem Útěchovská 47, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016 č. j. 30 Cdo 609/2016-95, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2015 č. j. 25 Co 258/2015-73 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. května 2015 č. j. 10 C 182/2013-68, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů, která byla vydána ve sporu, v němž se domáhal po vedlejší účastnici náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 905 000 Kč, a navrhoval jejich zrušení.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3. 9. 2014 č. j. 10 C 182/2013-49 bylo řízení částečně zastaveno. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") je usnesením ze dne 8. 1. 2015 č. j. 25 Co 421/2014-55 potvrdil. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání a současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro dovolací řízení.
3. Usnesením obvodního soudu ze dne 29. 5. 2015 č. j. 10 C 182/2013-68 nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků a současně byl zamítnut jeho návrh na ustanovení právního zástupce. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že obvodní soud se zejména zabýval tím, zda jsou u stěžovatele splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel sdělil, že nemá žádné příjmy ani úspory a je veden v evidenci Úřadu práce České republiky. Po posouzení tohoto sdělení obvodní soud dospěl k závěru, že žádost není důvodná, neboť není jasné, jak si stěžovatel obstarává své základní životní potřeby, z čeho hradí náklady na bydlení a jídlo. Vzhledem k tomu, že obvodní soud neměl ucelenou představu o majetkových a osobních poměrech stěžovatele, přičemž osvobození od soudních poplatků a s tím související ustavení zástupce by měly být naprostou výjimkou, žádosti stěžovatele nevyhověl.
4. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. V něm zejména uvedl, že obvodní soud si nevyžádal upřesnění údajů a rozhodl pouze na základě jím zaslaných dokumentů, kdy žádost okamžitě zamítl. Rovněž mu vytkl, že neuvedl, z čeho by stěžovatel měl být schopen soudní poplatek a služby právního zástupce platit.
5. Usnesením městského soudu ze dne 20. 7. 2015 č. j. 25 Co 258/2015-73 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Městský soud uvedl, že obvodní soud postupoval správně. Rovněž neuznal námitku stěžovatele, že obvodní soud vyšel pouze z jím poskytnutých údajů a nic dalšího nezjišťoval. Konkrétně uvedl, že osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce jsou výjimečnými instituty, jejichž smyslem je, aby majetkové a osobní poměry účastníkovi neznemožňovaly přístup k právu. Pokud však žadatel věrohodným způsobem nedoloží své osobní, výdělkové a majetkové poměry, soud další skutečnosti nezjišťuje, neboť prokázání nepříznivých poměrů je výlučně na žadateli.
6. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž zejména namítal, že podle ustálené praxe Nejvyššího soudu může žadatel o osvobození od soudních poplatků uvést rozhodné skutečnosti přímo ve svém návrhu, avšak pokud tak neučiní, soud jej k tomu vyzve.
7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016 č. j. 30 Cdo 609/2016-95 bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Z odůvodnění současně vyplývá závěr, že stěžovatel věrohodným způsobem nedoložil své poměry.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do jeho základních práv, zejména práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
9. K úplnosti a pravdivosti údajů zahrnutých v Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků stěžovatel uvádí, že účelem vyplnění je zjištění celkového obrazu poměrů žádající osoby a osvědčení znemožnění přístupu k právu. Vzhledem k tomu, že jeho poměry mu skutečně neumožňují zaplatit soudní poplatek nejen v nyní projednávané věci, řešil vyplnění potvrzení proškrtnutím všech kolonek. Co se týče kolonky "osobní majetek", neuvedl stěžovatel spoluvlastnický podíl na nemovité věci, v níž bydlí, neboť podle vysvětlivek mají být uvedeny pouze movité a nemovité věci ve vlastnictví žadatele, přičemž o spoluvlastnických podílech vysvětlivky nic neuvádí. I kdyby však tuto informaci do formuláře zahrnul, nemělo by to vzhledem k povinnosti zaplatit soudní poplatek žádné následky, neboť podle judikatury není možné žádat prodej dotčeného podílu. Stěžovatel dále uvedl, že z předmětné nemovité věci nemá žádný příjem, jeho jedinými příjmy jsou příspěvek na živobytí a příspěvek na bydlení přiznané Úřadem práce České republiky.
10. Nesprávnost postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje v absenci výzvy ke sdělení, z jakých příjmů uspokojuje své životní potřeby, resp. že rozhodly pouze na základě poskytnutých údajů. Dále odkazuje na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že určujícím kritériem pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků je objektivní schopnost, resp. neschopnost soudní poplatek zaplatit. Je-li tento požadavek splněn, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků pouze tehdy, jde-li o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. K tomuto závěru však obecné soudy nedošly. V této souvislosti stěžovatel dodává, že uvedeným proškrtnutím kolonek v potvrzení dal pouze najevo, že nemá z čeho soudní poplatek zaplatit.
11. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že obecné soudy rovněž měly za účelem naplnění požadavku ústavních principů předvídatelnosti soudního rozhodnutí a legitimního očekávání jednotného rozhodování ve skutkově obdobných případech vzít ohled na to, jak byla právní problematika Nejvyšším soudem dříve posouzena a, pokud se mínily soudy od předchozího řešení odchýlit, musely v odůvodnění písemného rozhodnutí pečlivě vyložit, proč tak činí. Na tomto místě stěžovatel dodal, že v jiném řízení před Okresním soudem v Jihlavě mu bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
12. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil naplnění procesních předpokladů a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
15. Tento závěr však nelze v projednávané věci učinit.
16. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími obvodního soudu a městského soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a s rozhodnutím Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Jejich postupu konkrétně vytýká, že v situaci, kdy dospěly k závěru o neúplnosti a nevěrohodnosti jeho prohlášení, jej správně měly vyzvat k doplnění informací. Postupu obecných soudů rovněž vytýká absenci řádného odůvodnění a nedůvodný odklon od dřívější rozhodovací praxe.
17. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že soudy se správně soustředily na splnění zákonem stanovených předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Podle §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), platí, že osvobození od soudních poplatků lze přiznat pouze tehdy, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Dále podle §30 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, u něhož jsou splněny předpoklady osvobození od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. Účelem uvedených institutů je zabránit odepření přístupu k soudní ochraně a právní pomoci. Z ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. však současně vyplývá, že přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Z dřívější rozhodovací praxe zejména Nejvyššího soudu plyne, že vzhledem k tomu, že řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků je součástí řízení ve věci samé a rozhodnutí o něm je předpokladem pro další postup soudu, musí být toto řízení rychlé a nemůže mu předcházet obsáhlé a časově náročné šetření. Základním předpokladem řádného zohlednění všech okolností pro případné osvobození od soudních poplatků proto je povinnost žádajícího účastníka věrohodným způsobem prokázat své poměry (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013 ve věci sp. zn. 30 Cdo 2643/2013). Současně lze připomenout, že pravdivé a úplné vyplnění prohlášení je i v zájmu samotného žadatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013 ve věci sp. zn. 32 Cdo 1180/2013).
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v případě pochybností o poměrech žadatele je povinností soudu jej vyzvat, a to zpravidla k vyplnění Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků. V dané věci vycházely obecné soudy ze skutečnosti, že stěžovatel toto potvrzení vyplnil a předložil sám, nebylo proto nutné jej opětovně vyzývat k vyplnění stejného formuláře, tím spíše, pokud je formulář (jak dokonce uvádí sám stěžovatel) opatřen vysvětlivkami. Pokud stěžovatel, jak vyplývá z ústavní stížnosti a odůvodnění napadených usnesení, nevyplnil žádné údaje, resp. proškrtal příslušné kolonky, musel si být vědom skutečnosti, že zamlčuje téměř všechny podstatné informace, a to jak o svém nemovitém majetku, tak i o svých příjmech. Teprve z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel příjem má, byť jde o příspěvky na živobytí a na bydlení přiznané Úřadem práce České republiky. Co se týče absence údajů o spoluvlastnickém podílu na nemovité věci, v níž stěžovatel bydlí, nemůže obstát ani jeho argument, že vysvětlivky k potvrzení nic o spoluvlastnických podílech neuváděly, pokud hovořily pouze o vlastnictví věci, příp. společném jmění manželů; i spoluvlastnický podíl je - v souladu s obecných chápáním - předmětem vlastnického práva. Ústavní soud se sice ztotožňuje s argumentací, že není spravedlivé po účastníkovi žádat prodej nemovité věci pro zaplacení soudního poplatku, nicméně obecné soudy tento závěr na žádném místě neučinily. K tomu Ústavní soud dodává, že stěžovatel jim ani nedal možnost jeho majetkové poměry objektivně posoudit, neboť ač věděl, že má vyplnit předepsané potvrzení a byl poučen o jednotlivých informacích, které v tomto potvrzení mají být obsaženy, vědomě tyto informace nesdělil. Absence těchto informací je zřejmá rovněž z odvolání a dovolání, v jejichž rámci rovněž neuvedl, jaké jsou jeho skutečné majetkové poměry. Z uvedených důvodů jsou rozhodnutí obecných soudů v souladu s právními předpisy a jejich odůvodnění jsou dostatečná.
19. K tvrzenému porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a legitimního očekávání jednotného rozhodování ve skutkově obdobných případech Ústavní soud shledal, že ani z tohoto pohledu se obecné soudy nedopustily žádných pochybení. Naopak je zřejmé, že závěry vyslovené v odůvodněních plně korespondují s dosavadní rozhodovací praxí, a to zejména ve vztahu k naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a výjimečnosti takového postupu. Pokud již stěžovateli bylo osvobození přiznáno, stalo se tak v jiném soudním řízení o jiné věci, navíc s časovým odstupem.
20. Postupem obecných soudů v nyní projednávané věci nedošlo k zásahu do práv stěžovatele, proto byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu