ECLI:CZ:US:2014:3.US.1896.14.1
sp. zn. III. ÚS 1896/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele A. H. R., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem Praha 1, Týnská 1053/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013 č. j. 5 Tdo 1275/2013-25, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. října 2012 č. j. 3 To 72/2012-929 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. září 2011 č. j. 7 T 236/2010-892, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 2. června 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva nebýt zbaven svobody pro neschopnost dostát smluvním závazkům dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, práva být odsouzen pouze pro čin označený za trestný zákonem dle čl. 39 Listiny a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a zločinu podvodu ve smyslu ustanovení §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, jichž se měl, stručně řečeno, dopustit tím, že i přes nepříznivou finanční situaci společnosti Family House, s. r. o., jejímž byl jednatelem, objednával pro její potřeby služby a zboží, ačkoliv věděl, že společnost nebude schopna tyto závazky uhradit. Dále za zaměstnance společnosti v rozporu se zákonem neodváděl v rozsudku blíže uvedené povinné dávky. Za tyto skutky byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu funkce statutárního zástupce všech obchodních společností a družstev na dobu pěti let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud především ze znaleckého posudku a výpovědí svědků, kteří měli potvrdit stěžovatelovu vědomost o nepříznivé finanční situaci společnosti, pro niž stěžovatel objednával další zboží a služby. Soud naopak nepřisvědčil stěžovatelově obhajobě, že měl pro společnost dohodnuté další závazky, které měly nepříznivou finanční situaci zvrátit. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl napadeným usnesením, přičemž se zcela ztotožnil se závěry soudu okresního. Podané dovolání pak odmítl Nejvyšší soud, když se rovněž ztotožnil s právními závěry obou dříve rozhodujících soudů.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel je toho názoru, že v jeho případě došlo k omezení jeho osobní svobody pouze pro neschopnost dostát smluvním závazkům. Stěžovatel do září roku 2008 spoléhal na to, že jím vedené společnosti bude zaplacena dodávka mobilních domků od jejího obchodního partnera a bude uzavřena smlouva na dodání dalších domů. Přestože tato předběžná dohoda byla toliko ústní, doplněná e-mailovou komunikací, je zjevné, že u stěžovatele nemohla v té době existovat zcela jasná vědomost o budoucí platební neschopnosti jím vedené společnosti. Po září roku 2008 pak stěžovatel uzavíral pouze smlouvy, aby v souladu s právními předpisy o insolvenci a odpovědnosti za škodu předešel vzniku dalších škod, vzniklých např. protiprávní výpovědí smluv uzavřených s poskytovateli internetu, a podobných nezbytných, dlouhodobě poskytovaných služeb. Právě s ohledem na tyto služby a nároky zaměstnanců stěžovatel nemohl ze dne na den provozovnu společnosti uzavřít. Ačkoliv tedy platební neschopností stěžovatelem řízené společnosti byla dalším subjektům bezpochyby způsobena škoda, nelze pouze z tohoto faktu dovozovat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, jak to činí obecné soudy. Platební neschopnost společnosti však stěžovatel nemohl předvídat a nemohl jí následně zabránit, což lze definovat jako neschopnost dostát smluvním závazkům a nikoliv jako úmyslnou trestnou činnost. O stěžovatelově úmyslu svědčí i skutečnost, že do majetku společnosti převáděl své osobní úspory. Stěžovatelovo pochybení tak má ryze podnikatelský, a tedy obchodněprávní charakter, a uplatnění prostředků trestního práva je v jeho případě excesem, porušujícím zásadu subsidiarity trestní represe. Soudy pak přesvědčivě neodůvodnily naplnění všech znaků trestného činu, zejména subjektivní stránky. Stěžovatelovo úmyslné zavinění je provedeným dokazováním vyloučeno, neboť jím řízená společnost měla přislíbené uvedené zakázky. Stěžovateli lze vyčítat, že si tyto zakázky nezajistil písemnými smlouvami, to však lze považovat v nejhorším za hrubou nedbalost. Za procesní pochybení pak stěžovatel považuje to, že se žádný z rozhodujících soudů v odůvodnění nevypořádal s jeho návrhem na doplnění znaleckého posudku. Vzhledem k tomu, že nalézací soud řádně nepopsal, jaké důkazy vzal v potaz, porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Ze všech výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. V první řadě nelze souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, dle nějž obecné soudy opomenuly vypořádat některé jeho důkazní návrhy. Předně je třeba konstatovat, že ze stěžovatelem podaného odvolání a protokolu z veřejného jednání nevyplývá, že by stěžovatel navrhoval provedení nějakých dalších důkazů. Nejpodstatnější však je skutečnost, že odvolací soud explicitně vyhodnotil provedené dokazování za úplné a dostatečné (srov. str. 7 napadeného usnesení krajského soudu). Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva ustáleně potvrzují závěr, dle nějž neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, rozsudek pléna, 6. 12. 1988, č. 10590/83). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí [§2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Je na úvaze rozhodujícího soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Podstatné je, že obecné soudy v odůvodnění podrobně vyhodnotí a přesvědčivě vyloží, o které důkazy, tvořící ucelený logický řetězec, opřely svá rozhodnutí a odpovídajícím způsobem se vypořádají i s důvody, proč nevyhověly návrhům na provedení důkazu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1207/07 ze dne 29. 5. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Těmto požadavkům rozhodující soudy v dané věci vyhověly, přičemž dle Ústavního soudu dostatečně zdůvodnily zbytnost provádění dalších důkazů. V uvedeném aspektu tak nedošlo k porušení principů spravedlivého procesu.
7. Zbývající námitky pak představují pouze pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které nejsou v ústavní stížnosti nijak významně reflektovány. Takto koncipované námitky pak vzhledem k roli Ústavního soudu zásadně nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud proto pro stručnost (srov. §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nadto lze snad jen doplnit, že stěžovatel, jehož obhajoba spočívá v tvrzení nepřiměřenosti trestního postihu za neočekávatelné ekonomické důsledky jednání jeho obchodních partnerů, sám uznává, že přehnaně riskantní a nezodpovědná podnikatelská činnost, kterou je někomu způsobena újma, může být předmětem trestního řízení (srov. str. 6 ústavní stížnosti). Obecné soudy přitom dospěly k závěru, že stěžovatel si v obchodní činnosti vedl právě takto nezodpovědným způsobem a jeho podnikatelské neúspěchy nespočívají v nevypočitatelnosti jednání některých jeho obchodních partnerů, ale právě v dlouhodobé obchodní "strategii". Stěžovatel tak nebyl odsouzen za neschopnost dostát smluvním závazkům, ale mimo jiné za úmyslné a vědomé porušování základních právních a etických norem pro bezpečný způsob podnikání, jež dle Ústavního soudu může, za současného vzniku škody dalším subjektům, představovat naplnění znaků trestného činu podvodu, takže k tvrzenému porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine lege stricta, scripta, certa et praevia nedochází. Hodnocení konkrétních skutkových okolností však náleží do pravomocí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší se k této jejich činnosti vyjadřovat, a to ani v případě, že by s jejich dílčími či celkovými závěry nesouhlasil.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu