ECLI:CZ:US:2013:3.US.1900.12.1
sp. zn. III. ÚS 1900/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavel N. (jedná o pseudonym), zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, AK se sídlem v Havířově - Šumbarku, Opletalova 608/2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2012 č. j. 4 Tmo 28/2012-462 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2012 č. j. 11 Tm 13/2009-433, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 22. 5. 2012 a doplněnou dne 29. 5. 2012 se Pavel N. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí o nepřiznání práva na bezplatnou obhajobu vydaná v trestní věci Okresního soudu v Ostravě - soudu pro mládež (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 11 Tm 13/2009.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti:
Dne 27. 1. 2012 nalézací soud podle §33 odst. 2 tr. řádu rozhodl, že mladistvý obviněný, stíhaný obžalobou státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 17. 2. 2009 pro skutky právně kvalifikované jako provinění křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zákona, provinění křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zákona a provinění nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.), nemá právo na bezplatnou obhajobu.
Dne 12. 3. 2012 Krajský soud v Ostravě - soud pro mládež (dále jen "stížnostní soud") v neveřejném zasedání stížnost obviněného proti usnesení nalézacího soudu ze dne 27. 1. 2012 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že nalézací soud i stížnostní soud porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. právo na spravedlivý proces; dále poukázal na čl. 3 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Uvedl, že v tomto řízení žádost o bezplatnou obhajobu podal opětovně, neboť předchozí žádost nebyla doložena o doklady potvrzující příjem, a vyjádřil přesvědčení, že jeho příjmové a majetkové poměry odůvodňovaly rozhodnutí vyhovující.
Stěžovatel poukázal na velmi špatnou sociální situaci své rodiny, která dle jeho přesvědčení odůvodňovala kladné vyřízení jeho žádosti o bezplatnou obhajobu, a opakoval, že nemá dostatek finančních prostředků ani žádný majetek, z něhož by hradil náklady obhajoby. Zamítavá rozhodnutí soudů a jejich odůvodnění proto považoval za rozporná s §33 odst. 2 tr. řádu i čl. 40 odst. 3 Listiny.
Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na závěry obsažené v písemném vyhotovení svého rozhodnutí ze dne 12. 3. 2012.
Nalézací soud, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil; Krajské státní zastupitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že obecnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně práva poskytuje. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání.
S ohledem na skutečnost, že zamítavé usnesení stížnostního soudu ve věci nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu podle §33 odst. 2 tr. řádu je v systému obecných soudů konečné (nelze proti němu podat další opravný prostředek) a závazné ve výroku o neexistenci práva na bezplatnou obhajobu, dospěl Ústavní soud k závěru, že pro způsobilost rozhodnutí vydávaných podle §33 odst. 2 tr. řádu zasáhnout základní právo na poskytnutí bezplatné obhajoby dle čl. 40 odst. 3 Listiny, resp. na bezplatné poskytnutí obhájce dle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), lze tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)].
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo stěžovatele na bezplatnou pomoc obhájce dle čl. 40 odst. 3 Listiny, resp. na bezplatné poskytnutí obhájce dle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy.
Ústavní soud připomíná, že právo na bezplatnou právní pomoc je jedním z prvků spravedlivého trestního procesu a v systému Úmluvy je podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev proti Bulharsku (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38 a násl., dostupný na http://hudoc.echr.coe.int]. V systému Listiny článek 40 odst. 3 odkazuje na zákon, jenž stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce; příslušným ustanovením je pak §33 odst. 2 tr. řádu, které poskytnutí bezplatné právní pomoci váže na podmínku nedostatku prostředků na náhradu nákladů obhajoby.
Stejně jako v jiných případech, také zde náleží především obecným soudům vyložit a aplikovat ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu, tj. posoudit, zda v konkrétním případě obviněný má či nikoliv dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby. Místo pro zásah Ústavního soudu by bylo možné shledat pouze ve výjimečných případech, např. pokud by závěr obecného soudu ohledně nedostatku prostředků na náhradu nákladů obhajoby neměl jakoukoliv oporu ve zjištěných skutečnostech, tj. byl výsledkem zřejmého omylu nebo zneužití, k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Z dostatečně odůvodněných rozhodnutí nalézacího a stížnostního soud je zřejmé, že stěžovatel, u něhož byl dán důvod nutné obhajoby podle §42 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, v platném znění, prostřednictvím své matky dne 8. 8. 2008 zvolil obhájce na plnou moc, čímž využil svého práva garantovaného mu zákonem zejména v ustanovení §37 tr. řádu. Stěžovatel však ke své žádosti o přiznání práva na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu nalézacímu soudu nedoložil veškeré nutné podklady, jak bylo podrobně specifikováno v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, což konstatoval i odvolací soud.
Z uvedeného důvodu proto nelze než dovodit, že skutečnost, že stěžovateli obecné soudy nepřiznaly právo na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, nelze přičítat těmto soudům, ale výlučně stěžovateli samotnému, který neosvědčil ve smyslu §33 odst. 2 tr. řádu, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby.
Ústavní soud dospěl k závěru, že k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo.
Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů návrhy podle §43 odst. 1 písm. d) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu