ECLI:CZ:US:2009:3.US.1946.09.1
sp. zn. III. ÚS 1946/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci navrhovatele P. S., právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. března 2009 sp. zn. 4 Tdo 119/2009, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. září 2008 sp. zn. 4 To 212/2008, a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. února 2008 sp. zn. 17 T 195/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 23. 7. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím, blíže označeným v záhlaví. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, byl stěžovatel pravomocným rozsudkem nalézacího soudu ze dne 20. 2. 2008 uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. stěžovatel odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce předsedy představenstva, člena představenstva akciové společnosti, dále statutárního orgánu nebo jeho člena u jiných obchodních společností a družstev na dobu devíti let. Okresní soud rovněž podle §228 odst. 1 tr. řádu rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit způsobenou škodu.
Proti citovanému rozhodnutí soudu prvého stupně podal stěžovatel odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 2. 9. 2008, jímž rozsudek soudu prvého stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu ve vztahu ke stěžovateli zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti, a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám nově rozhodl tak, že stěžovateli podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu funkce předsedy představenstva, člena představenstva akciové společnosti, statutárního orgánu, nebo jeho člena u jiných obchodních společností a družstev v trvání pěti let. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel ještě cestou mimořádného opravného prostředku. Jeho dovolání, v němž stěžovatel odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, však Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 26. 3. 2009 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Projednávaný návrh je v pořadí již druhým podáním stěžovatele, směřujícím proti výše citovaným rozhodnutím. Prvý návrh stěžovatele, jenž byl Ústavnímu soudu doručen dne 29. 6. 2009, byl projednán pod sp. zn. III. ÚS 1689/09 a jako zjevně neopodstatněný odmítnut usnesením ze dne 14. 7. 2009. V citovaném usnesení Ústavní soud označil odůvodnění návrhu stěžovatele za zmatené (navzdory zastoupení advokátem) a zejména poukázal na to, že stěžovatel ve svém návrhu neuplatnil žádnou konkrétní ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel vzápětí, v dosud zachované šedesátidenní lhůtě ve smyslu ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") podal Ústavnímu soudu návrh nový, který nadepsal jako "novou, opravenou a doplněnou ústavní stížnost". Ve skutečnosti však stěžovatel předložil podruhé zcela totožný text, jen s tím rozdílem, že na závěr nového návrhu uvedl konkrétní petit (návrh na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a formulace důkazních návrhů, jež byly dle jeho názoru obecnými soudy v původním řízení opomenuty). Ústavní soud je tudíž nucen toliko odkázat na své předchozí rozhodnutí (a tam citovanou judikaturu), které bylo stěžovateli doručeno dne 20. 7. 2009.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů či orgánem činným v trestním řízení, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Argumentace stěžovatele, uplatněná vůči postupu obecných soudů v jeho trestní věci, má charakter ryzí důkazní polemiky a (jak je patrné z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu) opakování obhajoby stěžovatele z trestního řízení. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví a požaduje, aby Ústavní soud suploval funkci obecných soudů při provádění dokazování a hodnocení důkazů dle ust. §2 odst. 6 tr. řádu. Co však poněkud nesouvislá argumentace stěžovatele zcela postrádá, jsou námitky proti napadeným rozhodnutím v ústavněprávní rovině, přičemž stěžovatel ani neuvedl, která jeho základní práva či svobody, garantované ústavním pořádkem, měla být porušena. Zákon o Ústavním soudu v ust. §72 odst. 1 písm. a) stanoví, že k podání ústavní stížnosti je oprávněna osoba, která tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci byla porušena její ústavní práva nebo svobody. Z tohoto ustanovení lze dovodit, že navrhovatel je povinen konkretizovat, která základní práva měla být porušena; této povinnosti však stěžovatel nedostál.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené nezbylo, než návrh stěžovatele opět odmítnout jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu