ECLI:CZ:US:2008:3.US.1970.07.1
sp. zn. III. ÚS 1970/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. B. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. března 2007 č. j. 33 Cdo 1012/2007-181, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2006 sp. zn. 38 Co 125/2005 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. června 2003 č. j. 46 C 130/2001-82, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Ing. J. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2007 napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, kterými podle názoru stěžovatele byla porušena jeho základní práva a svobody ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 1 a článku 90 věta první Ústavy.
Porušení výše označených článků Listiny a Ústavy spatřuje stěžovatel v tom, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se "dostatečně" nezabývaly jeho námitkami, neprovedly jím navržené důkazy, ale údajně jen "přisvědčily" tvrzením žalobce.
Výše uvedené námitky v další části ústavní stížnosti stěžovatel konkretizuje tak, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování znaleckým posudkem z odvětví ekonomiky, oboru účetnictví a dotazem na správce konkursní podstaty firmy SEFIDAT s. r. o.
II.
Z připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2003 č. j. 46 C 130/2001-82 v právní věci žalobce Ing. J. Š. proti stěžovateli (žalovanému) o částku 457 000,- Kč s příslušenstvím bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalobci žalovanou částku a příslušný úrok z prodlení (výrok I.).
Na základě celé řady provedených listinných důkazů soud prvního stupně zjistil a vzal za prokázané, že mezi účastníky byla v roce 1999 uzavřena smlouva o půjčce a o zřízení zástavního práva, na jejímž základě žalobce půjčil stěžovateli částku 637 000,- Kč. Stěžovatel se zavázal tuto částku vrátit žalobci do 30. 6. 1999. Dodatkem k této smlouvě byly sníženy úroky z prodlení a v roce 2001 se stěžovatel zavázal uhradit dlužnou částku podle splátkového kalendáře do 9. 10. 2001. Protože listinné důkazy zcela korespondovaly s tvrzením žalobce, soud prvního stupně návrh na doplnění dokazování jako nadbytečný zamítl.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 9. 2006 sp. zn. 38 Co 125/2005 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I. o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci částku 206 936,- Kč pod bodem I. výroku potvrdil.
Odvolací soud konstatoval, že část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci částku 250 064,- Kč a úrok z prodlení z částky 457 000,- Kč nebyla s ohledem a na rozsah podaného odvolání dotčena a je již v právní moci.
Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně ve věci provedl dostatečné dokazování, provedené důkazy správně zhodnotil a jeho závěru o skutkovém stavu věci nelze nic vytknout. Ztotožnil se i s postupem soudu prvního stupně, pokud tento zamítl návrh stěžovatele na doplnění dokazování, neboť rovněž odvolací soud má zato, že již nemůže ovlivnit závěr o zjištěném skutkovém stavu věci. V této otázce odvolací soud podrobně a srozumitelně vysvětlil své úvahy i důvody, které ho k výše uvedenému závěru vedly.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 3. 2007 č. j. 33 Cdo 1012/2007-181 tak, že dovolání odmítl, neboť ho neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. 4. 2005 (dále jen "o. s. ř."), ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud zdůraznil, že pokud je přípustnost dovolání v předmětné věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, je přezkum možný jen v případě posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tedy výlučně důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tento důvod lze však úspěšně uplatnit pouze tehdy, shledá-li dovolací soud dovolání přípustné; sám o sobě přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Dovolací soud zdůraznil, že i když stěžovatel přisuzuje rozhodnutí odvolacího soudu v řešené problematice zásadní právní význam, z obsahu dovolání je zřejmé, že ve skutečnosti zpochybňuje skutkové zjištění, na němž právní posouzení spočívá. Byly tedy uplatněny dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 3, §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které však nemohou přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Dovolání neshledal dovolací soud přípustným ani v napadených výrocích o nákladech řízení v řízení před soudy obou stupňů; proto dovolací soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem opožděná.
Ústavní soud musí vždy, než může přistoupit k projednání a rozhodnutí ve věci samé zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2007 č. j. 33 Cdo 1012/2007-181 je třeba uvést, že stěžovatel tomuto rozhodnutí žádné procesní pochybení nevytýká a pouze konstatuje, že dovolací soud jeho mimořádný opravný prostředek odmítl jako nepřípustný, i když stěžovatel v dovolání uplatnil důvody dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a), písm. b) o. s. ř.
V tomto závěru se však stěžovatel mýlí, neboť jak bude ještě vyloženo níže, formálně deklarované dovolací důvody, jimiž je však fakticky namítán nesouhlas se skutkovými zjištěními, resp. neprovedení všech navržených důkazů, nemohou přípustnost dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] založit. Postupu dovolacího soudu nelze z hlediska ústavního práva nic vytknout.
Proto Ústavní soud posoudil v této části ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Z poučení o možnosti využít mimořádný opravný prostředek v předmětné věci odvolací soud správně uvedl, že dovolání by bylo přípustné, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí (odvolacího soudu) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jak bylo uvedeno shora, dovolání stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal a dovolací soud o něm ještě před podáním ústavní stížnosti rozhodl tak, že ho jako nepřípustné odmítl. Důvodem odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost však nebyly důvody, které závisely na uvážení dovolacího soudu [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §72 odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu], jak tvrdí stěžovatel. Ve skutečnosti stěžejní námitkou uplatněnou v dovolání je jeho tvrzení, ostatně uvedené i v ústavní stížnosti, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci z toho důvodu, že v řízení nebyly provedeny stěžovatelem navržené důkazy znaleckým posudkem a dotazem na správce konkursní podstaty společnosti SEFIDAT s. r. o. Tím ale stěžovatel uplatnil dovolací důvody [§241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], které nemohly přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit.
K tomu, aby dovolání bylo ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, musí být splněna podmínka, že mimořádný opravný prostředek musí být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, což v projednávané věci znamená, že mimořádný opravný prostředek musí být uplatněn "řádně" (ve smyslu a za splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání). Jen v takovém případě lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě do 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V dané věci by proto dovolací soud musel zvažovat přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., což se však nestalo, protože důvody uvedené v dovolání pod toto zákonné ustanovení nespadají. Z citovaného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se totiž podává, že dovolací přezkum je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, neboť způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž je možné namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné a zvažovat přípustnost dovolání.
Pro úplnost lze odkázat na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), které v této souvislosti uvádí, že "podmínka podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není splněna také tehdy, pokud stěžovatel zpochybnil pouze úplnost, resp. správnost skutkových zjištění, anebo když sice dovoláním zpochybnil právní posouzení věci, ale v otázce, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí nespočívá".
Dovolací soud tedy odmítl dovolání jako nepřípustné, aniž měl možnost posoudit, zda dovoláním napadené rozhodnutí (resp. v něm otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel si svým postupem neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud měl příležitost posuzovat relevantní právní otázku, tím méně pak její judikatorní význam.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto nikoli z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu.
Za této procesní situace bylo potřebné 60 denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu odvolacího a soudu prvního stupně počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 3 citovaného zákona). Jestliže byla ústavní stížnost podána až po rozhodnutí dovolacího soudu, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatele o porušení jeho základních práv a svobod a ústavní stížnost odmítl ve vztahu k usnesení dovolacího soudu jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve vztahu k napadeným rozsudkům soudu prvního stupně a soudu odvolacího jako opožděnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť v této části jde o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu