ECLI:CZ:US:2017:3.US.1996.17.1
sp. zn. III. ÚS 1996/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Katedrální kapitula při chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové, sídlem náměstí Jana Pavla II. 50/2, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem Zelená 267, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 534/2015-233 ze dne 11. dubna 2017 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 208/2014-168 ze dne 2. října 2014, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a společnosti Stavební geologie, a. s., v likvidaci, sídlem nám. M. Gorkého 7, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 6 C 45/2013, stěžovatelka se žalobou dle §18 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi domáhala určení, že Česká republika je vlastnicí blíže specifikovaných nemovitostí (Velkostatek Skály), jež představují historický majetek stěžovatelky, který jí byl v rozhodném období (§1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) odebrán komunistickým režimem. Okresní soud v Náchodě rozsudkem č. j. 6 C 45/2013-92 ze dne 11. 3. 2014 žalobě vyhověl. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že se žaloba zamítá. Dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto.
3. Dokazováním provedeným před okresním a krajským soudem bylo zjištěno, že rozhodnutím ministra životního prostředí č. j. 4195/BM/90 ze dne 29. 12. 1990 byl zrušen bez likvidace státní podnik Stavební geologie a majetek zrušeného státního podniku (do nějž spadal právě i Velkostatek Skály) byl jako celek vložen do obchodní společnosti Stavební geologie, a. s. (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem; v řízení před obecnými soudy v postavení žalované), založené podle zakladatelského plánu ke dni 31. 12. 1990. Do obchodního rejstříku byla Stavební geologie, a. s., zapsána dne 18. 6. 1991. K uvedené dispozici s předmětným majetkem došlo v souladu s tehdy účinným §32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, podle něhož mohl zakladatel do 31. 12. 1990 podnik zrušit bez likvidace a hmotný majetek zrušeného podniku jako celek vložit do akciové společnosti.
4. Okresní soud považoval za určující, že Stavební geologie, a. s., vznikla až 18. 6. 1991, tedy po 1. 4. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který v §3 odst. 1 vylučoval privatizaci historického majetku církví (který na stát přešel po 25. 2. 1948). Krajský soud oproti tomu uzavřel, že k veškerému právnímu jednání, které vedlo k vyvedení majetku zrušeného státního podniku z vlastnictví státu a k jeho vložení do akciové společnosti, došlo před datem 1. 4. 1991. Toto právní jednání tak nemohlo být v rozporu s §3 odst. 1 zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Nejvyšší soud se s argumentací odvolacího soudu až na dílčí výhrady ztotožnil.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud nerespektoval závěry judikatury Ústavního soudu o primárnosti restitučních nároků, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů, jakož i závěry o nutnosti posuzování restitučního nároku oprávněných osob jako celku, bez ohledu na skutečnost, že vinou nedokonalé legislativy byly zákonodárcem nejprve upraveny převody státu na jiné subjekty a teprve poté byl vydán předpis restituční, resp. blokační. Stěžovatelka nadto připomíná, že k 1. 4. 1990 byly předmětné nemovitosti stále majetkem státu. V dané věci tak nemohlo jít o pravou retroaktivitu, neboť žalovaná společnost vznikla až dne 18. 6. 1991 a až dosud je "100% státní akciovou společností". Je tedy údajně zřejmé, že nemůže být zasaženo do práv třetích osob, přičemž cílem státu je, aby s předmětnými nemovitostmi bylo naloženo v rámci likvidace ve smyslu jejich definitivního zcizení. Stát ani vedlejší účastnice zjevně nemají v úmyslu tyto nemovitosti vlastnit, zatímco pro stěžovatelku představují historický majetek (vlastněný po dobu 300 let), které pozbyla majetkovou křivdou.
6. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že rovněž stát jmenoval členy tehdejšího představenstva, kteří až do vzniku vedlejší účastnice byli v postavení zástupců státu, resp. osob jmenovaných zakladatelem (státem) a byli odpovědni za zápis vedlejšího účastníka do podnikového rejstříku. Okolnost, že k zápisu došlo až dne 18. 6. 1991, tedy více jak 5 měsíců od založení a více jak 2 měsíce poté, kdy privatizace historického církevního majetku byla zakázána, nemůže být údajně vykládána k tíži stěžovatelky jako "historického církevního vlastníka", nýbrž k tíži těch, kteří v rozumné lhůtě nezajistili zápis do podnikového rejstříku a nedodrželi zásadu vigilantibus iura.
7. Stěžovatelka poukazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2326/07 ze dne 31. 3. 2011, ve kterém bylo údajně jednoznačně konstatováno, že nároky stěžovatelky k předmětným nemovitostem musejí být v dohledné době vypořádány, přičemž soudce Stanislav Balík "v citovaném nálezu" výslovně vyjádřil stav ohledně předmětných nemovitostí slovy "Nepokradeš".
8. Podle stěžovatelky přitom v dané věci nešlo o retroaktivitu, nýbrž o následnou nemožnost plnění (při vložení nepeněžitého vkladu v rozsahu předmětných církevních nemovitostí) dle §93 tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, přičemž doktrína ani judikatura nepochybuje o tom, že dodatečná nemožnost plnění může nastat i v důsledku nové právní úpravy.
9. Nejvyšší soud dle stěžovatelky dále chyboval tím, že při výkladu zákona nepostupoval v souladu se zásadou ex favore restitutionis. Konečně stěžovatelka poukazuje na to, že rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 29. 12. 1990 bylo v rozporu s §32 odst. 2 a 3 zákona o státním podniku, neboť majetek zrušeného státního podniku se tímto rozhodnutím vložil do akciové společnosti, která ještě nebyla ani založena (k založení mělo dojít až zakladatelským plánem a schválením stanov dne 31. 12. 1990, stanovy i zakladatelský plán přitom měly být nedílnou součástí rozhodnutí ministra, které ale bylo vydáno dne 29. 12. 1990). Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud tuto námitku chybně vyhodnotil jako námitku skutkovou. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2277/07 ze dne 21. 5. 2008, podle něhož skutečnost, že podkladem pro posouzení uvedené otázky bylo v projednávané věci konkrétní rozhodnutí Ministerstva kultury, které bylo v řízení předloženo jako důkaz, neznamená, že Nejvyšší soud není povinen se zabývat tím, zda uvedené správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonným zmocněním. V nyní posuzované věci však Nejvyšší soud místo toho pouze uvedl, že zákonnost procesu založení první žalované přitom byla prověřována již rejstříkovým soudem v řízení o povolení zápisu do podnikového rejstříku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
12. Česká republika se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, čímž se svého postavení vedlejší účastnice řízení vzdala.
13. Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění napadených rozsudků a dodal, že právní názor zastávaný stěžovatelkou by znamenal pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) právní úpravy, jež není přípustná.
14. Nejvyšší soud ve vyjádření opětovně vysvětlil, že povinnost splatit vklad (závazek) splnil zakladatel nikoliv až v okamžiku vzniku společnosti, tj. jejím zápisem do podnikového rejstříku, ale vložením majetku coby nepeněžitého vkladu (splaceného zakladatelským plánem) do současně zakládané akciové společnosti, k němuž zde došlo také před účinností nové právní úpravy privatizace. Opakuje-li pak stěžovatelka svoji dovolací námitku o tom, že došlo k vkladu majetku do ještě ani nezaložené společnosti, nezbývá údajně než zopakovat, že dle odvolacího soudu přijatých zjištění nastaly účinky označeného rozhodnutí o zrušení státního podniku (dle jeho obsahu) až k 31. 12. 1990, kdy byl vyhotoven jak zakladatelský plán, tak i stanovy společnosti. Ohledně námitky stran porušení zásady ex favore restitutionis Nejvyšší soud připomněl, že ani ta nemůže vést soudy k tomu, aby vybočily ze zákonného rámce majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi či modifikovaly (rozšiřovaly) rozsah blokace majetku církvím původně náležejícího coby předpokladu restitučního procesu.
15. K namítanému porušení čl. 11 Listiny Nejvyšší soud dodal, že ústavní ochrana se vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku. Nadto se údajně sluší připomenout, že podanou žalobou bylo zpochybňováno právě vlastnické právo nabyvatele, jež mělo být konstituováno již před téměř čtvrt stoletím, v procesu založení a vzniku této obchodní společnosti na základě tehdy platných právních předpisů, jež takovým dispozicím s majetkem nebránily. Je proto třeba mít na zřeteli i ústavně zaručené právo tohoto nabyvatele na ochranu vlastnictví, stejně tak jako princip právní jistoty a ochrany důvěry dotčených účastníků právních vztahů v právo (coby jeden z definičních znaků právního státu).
16. Vedlejší účastnice, společnost Stavební geologie, a. s., vyjádřila nesouhlas s poukazem stěžovatelky na zásadu ex favore restitutionis. Jak uvedla, v tomto případě nejde o posuzování konkurence dvou restitučních nároků, restituční nárok stěžovatelky totiž nikdy nevznikl. Pokud jde o rozhodnutí ministra životního prostředí, nelze dle vedlejší účastnice přihlížet k samotnému datu, ze kterého bylo rozhodnutí vydáno, ale je potřeba brát v úvahu, k jakému dni měly nastat jeho účinky, což bylo právě ke dni 31. 12. 1990. Není tedy údajně pravda, že by předmětné rozhodnutí o vkladu majetku předcházelo samotnému založení vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice byla dle vyjádření založena v době, kdy do ní byl majetek vložen, a postup státu tak měl být v pořádku. Společnost byla založena na základě zakladatelského plánu ze dne 31. 12. 1990, kde se zakladatelé dohodli také na složení představenstva a dozorčí rady a byly schváleny stanovy. Takové dispozice podle vedlejší účastnice neporušují tzv. blokační ustanovení, neboť byly učiněny před 1. 4. 1991, kdy zákon o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby nabyl účinnosti.
17. Za uvedené situace není dle vedlejší účastnice relevantní, kdy společnost vznikla, neboť k samotnému jednání, tedy k vložení majetku do společnosti, došlo již dne 31. 12. 1990. V mezidobí od jejího založení správu splacených vkladů či jejich částí vykonával zakladatel dle zakladatelské listiny. Právní jednání je údajně vždy třeba posuzovat k okamžiku, kdy bylo učiněno. Veškerá právní jednání, která směřovala k vyvedení majetku zrušeného státního podniku z vlastnictví státu a k jeho vložení do společnosti, přitom byla učiněna před datem 1. 4. 1991.
18. Závěrem vedlejší účastnice dodává, že není možné vykládat zákony tak, aby za všech okolností byly v souladu se zájmy osob, jimž byly způsobeny majetkové a jiné křivdy. A jednoznačně nelze, aby byla tyto právní úprava aplikována v rozporu s ústavním pořádkem pravou zpětnou účinností.
19. V replice k obdrženým vyjádřením stěžovatelka sdělila, že na ústavní stížnosti trvá s tím, že Ústavní soud již v nálezu sp. zn. II. ÚS 6/01 ze dne 9. 1. 2002 jasně vymezil intertemporalitu mezi zákony o privatizaci a později přijatou blokací státního majetku, a to ve prospěch restitučního nároku (i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů). Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že vedlejší účastnice je stále se 100% majetkovou účastí státu. Nemůže být tedy zasaženo do práv třetích osob, přičemž cílem státu údajně je, aby s předmětnými nemovitostmi bylo naloženo v rámci likvidace ve smyslu jejich definitivního zcizení, což stěžovatelka dokládá i dopisem likvidátora společnosti.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
21. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
22. Žalobu na určení vlastnického práva státu k historickému majetku církví dle §18 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi může podat oprávněná osoba, pokud byl daný majetek přede dnem nabytí účinnosti předmětného zákona převeden nebo přešel z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §3 zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě").
23. Stěžovatelka tvrdí, že převod jejího historického majetku byl v rozporu s §3 odst. 1 zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který nabyl účinnosti dnem 1. 4. 1991. Předmětný majetek byl ke dni 31. 12. 1990 vložen státem jako nepeněžitý vklad do žalované společnosti (vedlejší účastnice), která byla uvedeného dne založena. Ke vzniku vedlejší účastnice pak došlo dne 18. 6. 1991, tedy po účinnosti zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Stěžovatelka má oproti napadeným rozhodnutím za to, že platnost vložení nepeněžitého vkladu do společnosti je nutno posuzovat podle předpisů účinných v době vzniku společnosti, kdy teprve nabyla vlastnická práva ke vkladu, nikoli podle předpisů platných v době vložení. Ústavní soud však musí konstatovat, že ačkoli otázka církevních restitucí má zcela nepochybný ústavněprávní přesah, uvedená stěžovatelčina polemika s právními závěry obecných soudů tento přesah postrádá.
24. Pakliže odvolací a zejména pak Nejvyšší soud dospěly k závěru, že k dispozici s předmětným majetkem došlo již ke dni 31. 12. 1990, pročež nelze platnost právního jednání odvozovat od právních předpisů přijatých později, jde o výklad tzv. podústavního práva. Kasační zásah Ústavního soudu by tak připadal do úvahy v podstatě jen tehdy, pokud by tento výklad bylo možno považovat za "extrémní" (tedy v zásadě prima facie vadný), případně pokud by vedl k protiústavním důsledkům.
25. Za "extrémní" Ústavní soud výklad obecných soudů nepovažuje. Krajský soud i Nejvyšší soud se touto otázkou důkladně zabývaly, své závěry náležitě odůvodnily a Ústavní soud je považuje za logické a přiléhavé. Lze dodat, že odkazy stěžovatelky na judikaturu týkající se otázky nemožnosti plnění jsou nepřiléhavé, protože v nyní posuzované věci nešlo o to, zda změnou zákona může či nemůže zaniknout povinnost plnit, nýbrž o to, kdy k plnění došlo, zda za účinnosti zákona, který toto plnění zapovídá, anebo před jeho účinností.
26. Pokud jde o možné protiústavní důsledky soudy zastávaného výkladu, ani ty Ústavní soud neshledává. Restituční zákonodárství má za cíl mírnit historické křivdy, není ovšem ústavněprávní povinností státu zcela odčinit všechny křivdy, ke kterým za minulého režimu došlo. Restitučních nároků se lze zásadně domáhat jen v mezích zákonů, které je zakládají. Je pak nevyhnutelné, že předmětem těchto nároků zákonodárce učiní jen majetek splňující určité podmínky, mezi které může patřit povaha současného vlastníka majetku, doba převodu majetku na stát či ze státu na třetí subjekt apod.
27. Na uvedeném nemůže nic změnit stěžovatelčina argumentace, že žalovaná společnost je stoprocentně vlastněna státem. Jak už bylo řečeno, postupovat dle §18 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi lze tehdy, pokud byl historický majetek převeden státem na jinou osobu v rozporu s ustanovením §3 zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona o půdě. Na tom, že majetek byl převeden v souladu se zákonem, přitom vlastnická struktura žalované společnosti zjevně nemá - v tomto ohledu - vliv. Tato část stěžovatelčiny argumentace tak spíše představuje nesouhlas s §4 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (či snad náznak jeho ústavně konformního výkladu), jenž vymezuje povinné osoby. Výklad tohoto ustanovení však nebyl předmětem řízení před obecnými soudy.
28. Pokud jde o nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2326/07, stěžovatelka jej poněkud dezinterpretuje. Předně, v tehdy řešené věci šlo pouze o to, zda má stěžovatelka naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví k nemovitostem blokovaným §29 zákona o půdě. Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost zamítl s tím, že naléhavý právní zájem nemá. V obecné rovině přitom konstatoval, že při pokračující protiústavní nečinnosti zákonodárce (trvající absenci zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) by se nemohl zříci své role orgánu ochrany ústavnosti a musel by poskytnout ochranu nositelům základních práv, která byla nečinností zákonodárce porušena. Citovaným nálezem však rozhodně nebylo postaveno najisto, že zrovna konkrétní pozemky, o které se stěžovatelka tehdy soudila, mají na základě v budoucnu přijatého zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi připadnout stěžovatelce (resp. prvně státu). Pokud jde o slova soudce Stanislava Balíka, ta byla vyřčena pouze v jeho odlišném stanovisku. Vzhledem k tomu, že uvedená citace je tím jediným, co dané odlišné stanovisko obsahuje, je pro nyní posuzovanou věc bez jakékoli argumentační hodnoty.
29. K námitce stran zásady ex favore restitutionis Ústavní soud jen stručně poznamenává, že tato zásada nemůže založit restituční nárok v rozporu se zákonem.
30. Konečně, případná není ani argumentace stěžovatelky mířící proti tomu, jakým způsobem se Nejvyšší soud vypořádal s dovolací námitkou, dle níž při založení vedlejší účastnice nebyl dodržen postup podle ust. §32 zákona o státním podniku. Nejvyšší soud tuto námitku posoudil jako námitku skutkovou v tom rozsahu, v němž stěžovatelka namítala, že rozhodnutím ministra životního prostředí byl předmětný majetek vložen do stěžovatelky, která ale v tu dobu ještě ani nebyla založena. Zde ale není Nejvyššímu soudu co vyknout, poněvadž toto je skutečně námitka skutková, přičemž Nejvyšší soud vysvětlil, že dle skutkových zjištění odvolacího soudu došlo k vložení majetku do stěžovatelky až ke dni jejího založení (tento závěr stěžovatelka ani v ústavní stížnosti konkrétněji nezpochybňuje).
31. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2277/07 není přiléhavý, jelikož v tehdejší věci se obecné soudy odmítly zabývat tím, zda převod majetku ze státu na obec nebyl v rozporu s tzv. blokačními ustanoveními. Právě tím se přitom v nyní posuzované věci soudy všech tří stupňů zabývaly primárně. Zabývaly se pak i tím, zda pro postup státu při zrušení státního podniku existovala zákonná opora, kterou nalezly v §32 odst. 3 zákona o státním podniku. Odkazem na řízení před rejstříkovým soudem Nejvyšší soud nevypořádal námitku protizákonného převodu v důsledku rozporu s tzv. blokačním ustanovením, ale námitku, že založení vedlejší účastnice bylo v rozporu se zákonem, který měl spočívat nikoli v nezákonně vloženém majetku, ale v tom, že v době rozhodnutí ministra nebyl vydán zakladatelský plán a stanovy společnosti (ty byly vydány o dva dny později), ač měly tvořit nedílnou součást rozhodnutí. Vzhledem k charakteru těchto námitek považuje Ústavní soud odkaz na rejstříkový soud za dostatečný, přičemž tvrzené pochybení při zakládání společnosti by v každém případě nemohlo mít - tím spíše s odstupem více než čtvrtstoletí - na zákonnost založení společnosti vliv. Lze se navíc ztotožnit s argumenty vedlejší účastnice, že je významné, k jakému dni měly nastat účinky rozhodnutí ministra.
32. Stran nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 6/01 pak Ústavní soud dodává, že v tehdejší věci byl majetek státního podniku privatizován v rozporu se zákonem, což dle Ústavního soudu nemohlo být vykládáno k tíži oprávněných osob. Jde tedy opět o jinou situaci.
33. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu