Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.10.2000, sp. zn. III. ÚS 200/2000 [ nález / ŠEVČÍK / výz-3 ], paralelní citace: N 151/20 SbNU 71 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.200.2000

sp. zn. III. ÚS 200/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dne 12. 10. 2000 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., t. č. Vazební věznice, proti trestnímu příkazu Městského soudu v Brně ze dne 11. října 1999, sp. zn. 4 T 166/99, takto: Trestní příkaz Městského soudu v Brně ze dne 11. října 1999, sp. zn. 4 T 166/99, se zrušuje. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný trestní příkaz Městského soudu v Brně ze dne 11. října 1999, vedený ve věci téhož soudu pod sp. zn. 4 T 166/99, a tvrdil, že jmenovaný obecný soud tím, že odmítl projednat jinak včas podaný odpor proti němu, porušil v neprospěch stěžovatele nejen zákon (v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §314c odst. 2 a dalších tr. ř.), ale také jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), když současně ani neučinil zadost svým ústavním povinnostem plynoucím z čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení ústavně zaručených práv (k nesplnění ústavně uložených povinností) došlo tím, že obecný soud přesto, že poté, co se stěžovatel při publikaci obžaloby a trestního příkazu před soudem (dne 19. února 2000) "vzdal práva odporu i za osoby oprávněné" přes jinak včas následně podaný odpor (dne 24. února 2000), pokládá vydaný trestní příkaz za pravomocný a v důsledku toho odmítá tento odpor projednat. Po zevrubné argumentaci, dle níž - stručně shrnuto - je "vzdání se práva odporu, a to jak za sebe, tak i za osoby oprávněné podat odpor v jeho prospěch" procesně nepřípustné, neboť zákon takový institut na rozdíl od ustanovení o odvolacím řízení nezná a analogie s ním je pro krácení práv stěžovatele (obviněného) nepřípustná; stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadený trestní příkaz, jak shora je označen, svým nálezem zrušil. Ústavní stížnost je důvodná. Z obsahu spisu obecného soudu sp. zn. 4 T 166/99 je patrno, že stěžovatel poté co v průběhu trestního řízení změnil místo svého pobytu a jeho změnu orgánům v trestním řízení činným neoznámil, a poté co byl proto a v důsledku vydaného příkazu k zatčení dne 19. února 2000 předveden k obecnému soudu, po publikaci obžaloby a trestního příkazu a po procesním poučení prohlásil jednak, že uděleným poučením porozuměl, jednak že "se vzdává práva odporu i za osoby oprávněné" (č. l. 46 spisu obecného soudu), a že poté byl ze zatčení propuštěn na svobodu. Protože ani obsah spisu, zejména obsah publikačního protokolu nenasvědčuje tomu, že by vůči stěžovateli při posuzovaném procesním úkonu s výhradou, která bude vyložena později, bylo postupováno v rozporu se zákonem, je nutno mít za to, že jeho projev stran práva odporu byl učiněn svobodně. Vývodům ústavní stížnosti, pokud v obecné poloze v souvislosti se vzdáním se odporu obecnému soudu vytýká nezákonnost, pokud se týká neústavnost jeho postupu, nebylo lze přisvědčit, a to proto, že Ústavní soud již v nálezu ve věci I. ÚS 291/96 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9., vydání 1., č. 105, Praha 1998) ze dne 23. září 1997 rozhodl, že "i když trestní řád přímo právo vzdát se odporu neupravuje, je přípustné použít analogie s ustanovením §250 trestního řádu o právu oprávněné osoby vzdát se odvolání, neboť i v případě práva podat odpor jde o dispoziční právo obžalovaného činit právní úkon v trestní věci, která se dotýká jeho osoby". Protože posléze označený nález Ústavního soudu se stal vykonatelným dne 21. 10. 1997 (č. l. 31), a protože vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 84 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), cítí se jím Ústavní soud vázán i při rozhodování o posuzované ústavní stížnosti stěžovatele, a to i co do jeho právního názoru, neboť výklad ústavněprávních otázek, podaný Ústavním soudem v odůvodnění jeho nálezu, zpravidla v jeho právní větě, má-li obecnou povahu, je všeobecně závazný stejně jako samotný výrok nálezu, a jako takový tímto právním (ústavněprávním) názorem váže v povahově obdobných věcech i samotný Ústavní soud. Přesto však ústavní stížnost stěžovatele byla shledána důvodnou, neboť obecný soud své řízení zatížil jinou procesní vadou, kterou z hlediska ústavně zaručeného základního práva na osobní svobodu (čl. 8 Listiny základních práv a svobod) nebylo možno přehlédnout. V důsledku vydaného zatykače (§69 tr. ř.) byl stěžovatel policejním orgánem zbaven osobní svobody zatčením a jako zatčený byl předveden k obecnému soudu (dne 19. 2. 2000), byl jím po publikaci obžaloby a trestního příkazu stručně vyslechnut k osobním poměrům. Z obsahu protokolu o tom procesním úkonu nevyplývá, že předtím, než se stěžovatel vzdal práva odporu proti publikovanému trestnímu příkazu, byl obecným soudem poučen o svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a protože lze jen stěží předpokládat, že by se sám, jako evidentní laik v právu, spontánně práva odporu proti trestnímu příkazu vzdal, nutno dovodit, že k takovému procesnímu projevu byl obecným soudem vyzván. Ratio legis ústavně zaručeného práva na právní pomoc v oblasti trestního soudnictví spočívá v záměru poskytnout jedinci vystavenému trestnímu stíhání dostatek času k obraně (obhajobě) a právem na právní pomoc mu zaručit, že co do procesního postupu orgánů činných v trestním řízení bude proti němu postupováno v intencích zákona a za šetření ústavních kautel. Tyto momenty vystoupí obzvláště do popředí tehdy, jestliže procesní úkony orgánů veřejné moci směřují vůči někomu, kdo, v době, kdy byly předsevzaty, je zbaven osobní svobody a kdy jeho rozhodovací schopnosti jsou v důsledku toho eo ipso sníženy či omezeny. Zákonem exemplativně (§36 odst. 2 tr. ř.) vypočtené podmínky nutno proto chápat tak, že je-li zatčený orgány veřejné moci vyzván k takovému procesnímu vyjádření, které může pro něho mít zásadní význam, nesmí se tak stát bez předchozího řádného poučení o významu a důsledcích takového vyjádření a také o tom, že před takovým vyjádřením má právo poradit se s obhájcem, který, nevyžádá-li si jej zatčený sám, musí mu být z moci úřední ustanoven. Nebude patrně vážnějších pochyb o tom, že vzdání se opravných prostředků vůči rozhodnutí orgánů veřejné moci tam, kde je zákon připouští (v intencích citovaného nálezu Ústavního soudu také stran práva odporu vůči trestnímu příkazu), je takovým procesním vyjádřením (úkonem), na které plně dopadá výklad podaný v předchozím odstavci. Obecný soud proto pochybil, jestliže - pokládal-li již za potřebné znát - ještě předtím, než stěžovatele ze zatčení propustil - jeho stanovisko k publikovanému trestnímu příkazu - stěžovatele předem nepoučil ani o významu a procesních důsledcích jeho vyjádření ani o jeho případném právu na obhájce; toto pochybení, odhlédnuto již od toho, že pro posuzovaný procesní úkon použil obecný soud očividně nevhodný formulář, který nadto vyplnil zcela nedostatečně (scházející údaj o stanovení úkonu apod.), porušuje nejen zákon (trestní řád v ust. §55), ale současně také ústavní záruky (čl. 40 odst.3 Listiny základních práv a svobod), a proto nezbylo než ústavní stížností napadený trestní příkaz zrušit [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona], aniž by se však úvahy Ústavního soudu přitom jakkoli dotkly vlastního merita věci. O návrhu na odložení vykonatelnosti trestního příkazu nebylo třeba rozhodovat samostatným výrokem, jednak vzhledem k vlastnímu rozhodnutí v meritu věci, jednak - před tímto rozhodnutím - pro nedostatek zákonných podmínek (§79 odst. 2 zákona). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 12. října 2000