ECLI:CZ:US:2014:3.US.2009.14.1
sp. zn. III. ÚS 2009/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. B., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem Křižíkova 56, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014 č. j. 20 Co 476/2013-1157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byl rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 nezletilý syn stěžovatele svěřen do výchovy matky. Soud první instance dále rozhodl o styku stěžovatele s nezletilým a o povinnosti platit výživné. Městský soud v Praze poté výrokem I. napadeného rozsudku prvostupňové rozhodnutí ve výrocích o výchově, o styku stěžovatele s nezletilým a o běžném výživném potvrdil, výrokem II. rozhodnutí ve výrocích o dluhu na výživném a nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel předně uvádí, že soudy postupovaly jednostranně, neobjektivně a v rozporu s principem priority střídavé péče při zásadně stejných výchovných předpokladech obou rodičů. Stěžovatel namítá, že matka dítěte s ním svévolně a účelově odmítala kvalifikovaně komunikovat, odmítala účast na mediacích, v péči o nezletilého stěžovatele různými naschvály omezovala a poté využila jeho "pochopitelného pobouření" k tomu, aby vzhledem k neschopnosti obou rodičů spolu vzájemně komunikovat nebylo přistoupeno ke střídavé péči. Problémy v komunikaci mezi rodiči přitom podle stěžovatele ani nemohou střídavé péči bránit. Bydliště obou rodičů se nacházejí v bezprostřední blízkosti, nezletilý by tedy mohl i při střídavé péči navštěvovat tutéž školu a stýkat se se stejnými kamarády. Pro střídavou péči se pak vyslovili i znalci a přeje si ji i sám nezletilý. Obecné soudy zamítaly stěžovatelovy návrhy na uložení povinnosti účastnit se mediačních jednání a nijak nezohlednily, že během krátkého úseku, kdy byla střídavá péče předběžným opatřením stanovena, se komunikace mezi rodiči zlepšila.
Soudy dále ignorovaly řadu důkazů, které stěžovatel navrhoval (mimo jiné výslechy svědků, emailová konverzace stěžovatele s matkou nezletilého či aktivita sestry nezletilého na sociálních sítích), a nepřistoupily k výslechu nezletilého. V závěrech, které soudy učinily, lze podle stěžovatele spatřovat extrémní rozpor s provedenými a navrhovanými důkazy, především s projeveným přáním dítěte a se znaleckými posudky. Soudem ustanovená znalkyně navíc byla při vypracování posudku ovlivňována jiným psychologem. Chybně byly obecnými soudy posouzeny i stěžovatelovy majetkové poměry.
Stěžovatel se konečně vyjadřuje i k osobě matky, která podle něj neuznává rodičovskou úlohu otce a je typem ženy, jež se snaží tzv. "pálit mosty", přičemž se nyní chová zcela stejně jako po předchozím vztahu, kdy otci své dcery taktéž znemožňovala kontakt s dítětem. Na nezletilého podle stěžovatelova názoru nemá matka čas a nezletilý nesportuje ani nenavštěvuje žádné kroužky; čas tráví v družině u počítačových her. Učitelka nezletilého si všimla vydatných svačin, které mu ovšem nepřipravuje matka, nýbrž otec. Ten jej pravidelně ve škole navštěvuje a svačiny mu nosí, jelikož nezletilý má obvykle několik hodin po obědě hlad. Matka mu naopak ani nenachystá snídani.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek pro rozhodnutí o výchově nezletilého dítěte, resp. o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, je zásadně v pravomoci obecných soudů, které jsou nejlépe obeznámeny s okolnostmi konkrétního případu, často velmi citlivými, a je tedy na nich, aby přijaly adekvátní rozhodnutí, které bude v souladu se zájmem dítěte.
V projednávané věci má Ústavní soud za to, že obecné soudy své povinnosti dostály, a dodává, že svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů obecně nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako nevylučuje právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem.
Vzhledem k námitkám vzneseným v ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval především důvody, pro které obecné soudy nesvěřily nezletilého do střídavé výchovy obou rodičů a upřednostnily výchovu matky. Z rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu je patrné, že k tomuto kroku přistoupily zejména s ohledem na vzájemné vztahy mezi rodiči. V zásadě přitom podle judikatury Ústavního soudu platí, že střídavou výchovu pouze na základě hodnocení vztahu mezi rodiči vyloučit nelze (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014). Uvedené však neznamená, že dítě musí být bezpodmínečně svěřeno do střídavé výchovy i v situacích, kdy vztahy mezi rodiči jsou natolik rozvrácené, že nejsou mezi sebou schopni vést ani základní komunikaci a jejich neutuchající spory by mohly mít v případě střídavé péče na nezletilého značně negativní vliv. Takový přístup by ostatně byl i v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Stejně tak čl. 18 odst. 1 stanoví, že zájem dítěte musí být základním smyslem péče rodičů.
Z citovaných nálezů Ústavního soudu nicméně vyplývá, že soudy nesmí na vztah rodičů rezignovat, nýbrž naopak musí volbou vhodných prostředků aktivně usilovat o jeho zlepšení. Pokud toto zlepšení možné není, jsou soudy povinny zvážit veškerá relevantní kritéria a posoudit, zda s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu je absence komunikace mezi rodiči natolik převažujícím faktorem, že svěření dítěte do střídavé výchovy znemožňuje.
Je patrné, že soudy se situací stěžovatele, nezletilého a jeho matky pečlivě zabývaly. Vypracovány byly i dva znalecké posudky (jeden z nich nechal vypracovat stěžovatel), v nichž se znalci vyjadřovali mimo jiné i k vzájemnému vztahu rodičů a jeho možnému vlivu na vývoj nezletilého. Oba znalci se vyjádřili v tom smyslu, že pro střídavou péči je dohoda rodičů velmi důležitá. Znalkyně ustanovená soudem dále uvedla, že v konkrétním případě je existence alespoň minimální klidové komunikace rodičů ještě důležitější s ohledem na osobnost nezletilého. Podle znalkyně taková komunikace mezi rodiči neexistuje a nedá se ani očekávat, že by tomu tak v nejbližší budoucnosti bylo, přičemž vyloučila, že by z jedné či druhé strany bylo negativistické nastavení vůči druhému rodiči pouze hrané, naopak jej považuje za emočně silně prožívané. Komunikace mezi rodiči je podle ní až patologická. Znalkyně vyjádřila pochybnosti i o efektivitě případné mediace, a to s ohledem na osobnost stěžovatele; nutné jsou podle ní návštěvy psychologických poraden a psychoterapeutická sezení, to vše opakovaně. Podobně se vyjádřil také znalec určený stěžovatelem (byť ten střídavou péči doporučil), který uvedl, že by mediaci měla předcházet psychologická nebo jiná odborná pomoc.
Obecné soudy krom popsaných poznatků znalců zohlednily také skutečnost, že se účinkem minula i rodinná terapie, které se stěžovatel a matka účastnili a kterou stěžovatel jednostranně ukončil kvůli nesouhlasu s názory odborníka, který ji vedl. V potaz byly brány i dřívější konflikty během předávání dítěte a chování rodičů v rámci soudního řízení. Pakliže se obecné soudy za těchto okolností přidržely názoru soudem ustanovené znalkyně a střídavou péči nezvolily s odůvodněním, že by takové rozhodnutí mohlo mít za následek poškození zdravého vývoje nezletilého, považuje Ústavní soud takový postup za ústavně konformní.
Stěžovatel sice soudům i matce vyčítá, že nebylo přistoupeno k mediaci, nicméně z výše uvedeného (mimo jiné z výsledku rodinné terapie) je patrné, že je nutno zvolit komplexnější řešení, které bude vyžadovat také změnu v přístupu a chování samotného stěžovatele. Na tom nic nezmění ani stěžovatelova argumentace, že osoba, která vedla rodinnou terapii, nebyla členem Asociace mediátorů České republiky. Stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí, že důvodem k ukončení vedených terapií byly pouze názory psychologa, který je vedl. S takovým přístupem (potvrzeným i chováním během soudního řízení, v němž stěžovatel opakovaně vznášel totožné návrhy na předběžná opatření a namítal podjatost kolizních opatrovníků i předsedkyně senátu) se ovšem okamžitá mediace skutečně nejeví účelná a již to potvrzuje, že nezbytná bude prvotní psychologická příprava rodičů na mediaci, v níž by se až poté řešily konkrétní problémy, jak doporučili oba znalci.
Je zřejmé a poměrně logické, že oba rodiče viní z nastalé situace toho druhého. Stěžovatel obecným soudům poskytl úryvky ze společné konverzace jako důkaz toho, že zlepšení vzájemného vztahu brání matka, a soudům vyčítá, že se s tímto důkazem nevypořádaly. Jak už ovšem bylo řečeno, oba soudy se situací mezi rodiči zabývaly velmi důkladně, přičemž se na ni dotazovaly i znalců při výslechu. Zkoumána byla i možnost, že jeden z rodičů nevraživost pouze předstírá, aby tím střídavé péči zamezil. Názory, které v tomto směru znalci vyjádřili, se shodovaly i s tím, jak soudy vnímaly chování obou rodičů v rámci soudního řízení a jak jej v odůvodnění svých rozhodnutí popsaly. Soudy hodnotily celou situaci komplexně, pročež jim nejde ani vyčítat, že se nevyjadřovaly ke každé jednotlivé konverzaci, kterou mezi sebou rodiče vedli, a ke každé křivdě (např. údajně odmítavý postoj matky k předávání informací o zdravotním stavu nezletilého), jíž se měli navzájem v průběhu let dopustit, případně k tomu, že během jednoho velmi krátkého úseku došlo k údajnému zlepšení vzájemných vztahů.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že za ústavně konformní lze považovat také to, že obecné soudy při vyloučení střídavé výchovy svěřily dítě do péče matky, a nikoli stěžovatele. Soudy při tomto rozhodování zohlednily nejen složitou stěžovatelovu osobnost (podle znalkyně jsou u něj mimo jiné přítomny manipulativní sklony), ale zejména to, že nezletilý je dlouhodobě zvyklý na prostředí u matky, kde má i svou polorodou sestru, s níž má velmi blízký vztah. Nezletilý až dosud u matky dobře prospívá, nemá ani žádné zdravotní problémy, a proto soudy považovaly současný stav za vyhovující. Takovému posouzení není z ústavněprávního hlediska co vytknout. Pokud stěžovatel ke vztahu mezi nezletilým a jeho sestrou vznášel určité námitky, je potřeba říci, že vztah mezi oběma sourozenci hodnotila jako velmi dobrý soudní znalkyně, a to poté, co se s oběma sourozenci seznámila. Tyto závěry pak lze jen těžko zpochybnit stěžovatelem vybranými útržky aktivit sestry nezletilého na sociálních sítích.
Ústavní soud podotýká, že výše uvedené závěry stran střídavé výchovy v žádném případě neznamenají, že se situace nemůže v budoucnu změnit. Stěžovatel dlouhodobě ukazuje, že je dobrým otcem, s nezletilým má výborný vztah, poctivě se mu věnuje a nezletilý sám vyjadřuje přání být s matkou i otcem. Střídavá výchova je tedy nepochybně v nejlepším zájmu nezletilého, pročež rodiče musí učinit vše, aby k ní mohlo dojít. Je na obou rodičích, aby si nyní v zájmu svého společného dítěte vyšli vstříc a dohodli se na určité formě odborné pomoci, které budou (pokud možno co nejdříve) zodpovědně využívat. Je přitom důležité zdůraznit, že výše uvedená povinnost nestíhá pouze stěžovatele, nýbrž stejnou mírou i matku, která sama musí učinit několik ústupků a nikoli pouze "zvažovat", zda je schopna přání stěžovatele vyhovět, jak uvedla v jedné konverzaci se stěžovatelem. Bude na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování rodičů došlo k určitému pokroku, případně zkoumaly, z jakého důvodu se tak nestalo, a péči o nezletilého podle toho upravily. Pokud by např. zlepšení vzájemných vztahů svým obstrukčním či neochotným jednáním znemožňovala matka, bude na zvážení, zda se z její strany nejedná spíše o snahu bez ohledu na přání dítěte zamezit střídavé péči. V takovém případě by nebylo možno vyloučit svěření nezletilého do střídavé výchovy obou rodičů či dokonce do péče stěžovatele. To samozřejmě vždy za přihlédnutí k nejlepším zájmům nezletilého.
Pokud se týče dalších stěžovatelových námitek, ani ty nepovažuje Ústavní soud za opodstatněné. Nelze souhlasit, že by obecné soudy dostatečně nezjistily názor nezletilého. Je sice pravda, že nezletilý nebyl vyslechnut přímo soudem, nicméně jeho názor byl zjištěn prostřednictvím znaleckých posudků, což byl vzhledem k jeho věku přijatelný postup (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014). Soudy si ostatně byly přání nezletilého dobře vědomy, nikterak jej nezpochybňovaly a náležitě odůvodnily, proč ani přes toto přání ke střídavé péči nepřistoupily. To stejné platí i o blízkosti bydlišť obou rodičů, kterou stěžovatel taktéž zahrnul mezi opomenuté důkazy a skutečnosti.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s argumenty stěžovatele stran neprovedení dalších jím navrhovaných důkazů. Pokud jde o návrh na výslech v ústavní stížnosti vyjmenovaných svědků, odvolací soud vysvětlil, že vztah mezi nezletilým a otcem byl již dostatečně zjištěn, a proto byl tento důkaz nadbytečný. Stěžovatel oponuje, že nikdy nevymezil, že by výslech těchto osob měl prokazovat jeho vztah s dítětem, pročež se jedná o nadbytečnost pouze "zdánlivou". Ani v ústavní stížnosti však neuvádí, co tedy mělo být těmito výslechy prokázáno, a odůvodnění odvolacího soudu tak ve skutečnosti relevantním způsobem nezpochybňuje. Stejně tak není zcela zřejmé, co chtěl stěžovatel prokázat výpovědí týkající se vlastnictví haly č. 37, a co tedy obecné soudy ve svém rozhodnutí nezohlednily, a tím porušily stěžovatelova ústavně zaručená práva. Konečně, "zpráva z psychologické konzultace", které se stěžovatel zúčastnil v roce 2010, byla zjevně nadbytečná, neboť ke zjištění potřebných skutečností si nalézací soud nechal vypracovat (důkazně nepochybně hodnotnější) znalecký posudek a připustil také novější znalecký posudek vypracovaný psychologem, kterého zvolil stěžovatel.
Stěžovatel dále uvedl, že v rozhodnutí obecných soudů spatřuje extrémní rozpor mezi právními závěry a provedenými důkazy. Ani s tímto se Ústavní soud neztotožňuje. Pokud jde o přání dítěte, skutečnost, že soud rozhodne jinak, než jak si přeje nezletilý, samo o sobě nemůže představovat "extrémní rozpor" ve smyslu judikatury Ústavního soudu. V takovém případě by ostatně ani žádné soudní řízení nemuselo probíhat, jelikož by bez dalšího postačovalo prohlášení nezletilého. Pokud se týče znaleckých posudků, z již výše uvedeného je patrné, že byť obecně doporučují střídavou péči, soudem ustanovená znalkyně ji pro tento konkrétní případ s ohledem na vývoj nezletilého nedoporučila, přičemž i otcem zvolený znalec (ač se přiklonil ke střídavé péči) vyjádřil obavu nad určitými riziky, které pro nezletilého ze vztahu mezi rodiči plynou. Tento znalec navíc zkoumal pouze stěžovatele a nezletilého, zatímco soudem ustanovená znalkyně zkoumala i matku a sestru nezletilého, pročež měla o celé situaci komplexnější přehled.
Stěžovatel vznesl určité výhrady i proti samotnému znaleckému posudku soudem ustanovené znalkyně, ústavněprávní relevanci jim však přisoudit nelze. Znalkyně vyšetřila oba rodiče, nezletilého i jeho sestru a své závěry poté dále vysvětlila při výslechu. Není důvod se domnívat, že by při svých závěrech byla kýmkoli v neprospěch stěžovatele ovlivňována (a stěžovatel ani neuvedl, proč by tak měla znalkyně postupovat). Stěžovatel argumentuje, že psycholog, který měl ovlivňovat znalkyni, ovlivňoval i celé soudní řízení, čemuž však odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, v nichž je srozumitelně popsáno, na základě jakých skutečností ke svým závěrům došly, neodpovídají.
Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, jak soudy posoudily jeho majetkové poměry. Jak uvádí, k tíži mu byly dávány nařízené exekuce, které se však nikterak nedotýkají jeho bydlení, přičemž i po srážkách mu zbývá částka, která odpovídá příjmu matky. K tomu lze jen zopakovat, že hlavním důvodem, pro který bylo dítě svěřeno do péče matky a nikoli do péče otce (po vyloučení možnosti střídavé výchovy), byla především skutečnost, že dítě je na prostředí u matky zvyklé, má tam sestru a dobře tam prosperuje. Zohledněny byly také osobnostní rysy obou rodičů. Majetkové poměry v tomto směru okrajově zmínil až odvolací soud. Ten přitom netvrdil, že by měl stěžovatel k dispozici méně peněz než matka, pouze podpůrně uvedl, že i realizace exekucí (kterých je minimálně 17) by mohla mít na nezletilého negativní dopad, což skutečně zcela vyloučit nelze. Těžko tudíž v tomto tvrzení spatřovat tvrzený extrémní rozpor s provedenými důkazy. Podstatné navíc je, jak už bylo řečeno, že svěření dítěte do péče matky bylo založeno převážně na zcela jiných důvodech.
Ústavní soud závěrem znovu apeluje na oba rodiče, aby vyvinuli veškeré úsilí k tomu, aby svému dítěti zajistili co nejlepší výchovné podmínky, tedy v tomto případě aby mohlo být v blízké budoucnosti v souladu s jeho přáním svěřeno do střídavé péče.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2014
Jan Musil, v. r.
předseda senátu