ECLI:CZ:US:2017:3.US.201.17.1
sp. zn. III. ÚS 201/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Emila Budoše, zastoupeného JUDr. Milanem Frišmanem, advokátem, sídlem Budovcova 2530, Písek, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2016 č. j. 22 Cdo 1499/2015-180, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2014 č. j. 19 Co 1575/2014-147 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. května 2014 č. j. 7 C 294/2012-111, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a Jiřího Šorny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jsou zjevně v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s čl. 1 Ústavy, a bylo mu jimi odepřeno právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z podkladů připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") domáhal zřízení práva nezbytné cesty přes část individualizovaného pozemku v katastrálním území Pacelice ve vlastnictví vedlejšího účastníka, přičemž toto právo mělo být zřízeno ve prospěch všech vlastníků stavby garáže a skladů na pozemku ve vlastnictví stěžovatele. Okresní soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2014 č. j. 7 C 294/2012-111 žalobu zamítl. Jednání stěžovatele a jeho otce (původního vlastníka) při výstavbě drobných staveb vyhodnotil jako hrubou nedbalost, kterou si zamezili přístup ke garáži, a že stěžovatel žádá zřízení nezbytné cesty jen za účelem pohodlnějšího spojení [s odkazem na §1032 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")].
3. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 21. 10. 2014 č. j. 19 Co 1575/2014-147 prvostupňový rozsudek potvrdil. Ztotožnil se se závěrem, že nelze povolit právo nezbytné cesty s ohledem na ustanovení §1032 odst. 1 písm. b) a c) občanského zákoníku. V odůvodnění též zdůraznil, že stěžovatel má přístup ke stavbě garáže z veřejné komunikace, jež vede vedle pozemků v jeho vlastnictví. Za nevýznamnou označil jednak tu skutečnost, že stěžovatel a rovněž jeho právní předchůdci (rodiče) spoléhali na to, že jim vedlejší účastník jako doposud nadále umožní jezdit přes svůj pozemek, a dále také otázku technického zajištění přístupu stěžovatele na veřejnou komunikaci. Odkázavše na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006 sp. zn. 22 Cdo 38/2005 krajský soud uvedl, že ani fakt, že si stěžovatel, respektive jeho právní předchůdci, situovali při realizaci stavby garáže vjezd výhradně v části stavby bezprostředně přiléhající k pozemku ve vlastnictví vedlejšího účastníka a neřešili přístup po vlastním pozemku, není důvodem pro povolení nezbytné cesty. Nad rámec argumentace vycházející z §1029 odst. 1 občanského zákoníku by podle závěru krajského soudu právo nezbytné cesty nemohlo být povoleno ani s ohledem na hrubou nedbalost právních předchůdců stěžovatele, kterou je třeba v daném případě přičíst k tíži stěžovateli samotnému. Jeho rodiče vybudovali garáž na pozemku, aniž by si k ní zajistili přístup z veřejné komunikace přes vlastní pozemek, který by k příjezdu mohli využít v případě, pokud by na něm nevybudovali další stavby přístřešku a kolny. Za této situace nelze podle názoru krajského soudu žádat přístup ke garáži přes pozemek vedlejšího účastníka, který představuje pohodlnější spojení, a ani přihlížet k tomu, že pouze v důsledku chování právních předchůdců stěžovatele by v současné době k vybudování přístupu z veřejné komunikace bylo nezbytné vynaložit nemalé náklady (vykácet dřeviny, odstranit část plotu, provést terénní úpravy, atd.).
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, při jehož posouzení Nejvyšší soud předně shledal, že stěžovatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a přípustnost dovolání zakládá odkazem na hlediska odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího a posouzení právní otázky v rozhodovací praxi dosud neřešené.
5. V námitce, že krajský soud při aplikaci jednotlivých ustanovení občanského zákoníku neměl přihlížet k podmínce pro odepření nezbytné cesty obsažené v jeho §1032 odst. 1 písm. b), tj. v poměrech projednávané věci k tomu, že si rodiče stěžovatele způsobili nedostatek přístupu ke stavbě garáže hrubou nedbalostí přičitatelnou stěžovateli, protože k nedbalému jednání došlo před nabytím účinnosti občanského zákoníku, a pokud se tento zákon inspiroval zákonem č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, pak měl - stejně jako jeho předloha - přihlížet k uvedené podmínce jen tehdy, byla-li naplněna po nabytí účinnosti právního předpisu (srov. §2 zákona č. 140/1896 ř. z., podle něhož "žádost za propůjčení nezbytné cesty jest nepřípustna, jestliže nedostatek cestovního spojení byl způsoben patrnou nedbalostí vlastníka pozemku po době, kdy tento zákon nabyl účinnosti"), shledal Nejvyšší soud dovolání sice přípustným (protože šlo o dosud neřešenou otázku), nikoliv však důvodným. Objasnil, že občanský zákoník neobsahuje zmiňované zvláštní pravidlo o časovém použití nové právní úpravy, tudíž musí platit obecné intertemporální pravidlo (sc. §3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, které Nejvyšší soud ocitoval), tj. že právní úprava obsažená v §1029 a následujících občanského zákoníku se uplatní i v případě řízení zahájených před 1. 1. 2014 a vztahuje se i na posouzení právně významných skutečností vzniklých před uvedeným datem, a proto vyhodnotil, že nemůže obstát stěžovatelova námitka, že k naplnění podmínky hrubě nedbalého či úmyslného jednání, jímž by si žadatel o nezbytnou cestu způsobil nedostatek přístupu k nemovité věci, by muselo dojít až po 1. 1. 2014.
6. Ohledně druhé námitky, jejímž obsahem bylo tvrzení, že posouzení zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty upravené v §1029 odst. 1 občanského zákoníku, zejména dostatečného přístupu stěžovatele ke stavbě garáže z veřejné cesty přes jeho pozemky krajským soudem je v rozporu s konstantní rozhodovací praxí soudu dovolacího, shledal Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání přípustné a rovněž i důvodné, a to po zjištění, že krajský soud se vůbec nezabýval otázkou technické obtížnosti zřízení přístupu ke stavbě garáže z pohledu výše nákladů, které by si toto opatření vyžádalo (s odkazy na vlastní dřívější judikaturní závěry).
7. Stěžovatel v dovolání vyjádřil nesouhlas i se závěrem krajského soudu, že již jeho právní předchůdci způsobili z hrubé nedbalosti, že nemá dostatečně zajištěn přístup ke garáži přes svůj pozemek, přičemž toto je třeba v daném případě přičíst k jeho tíži. Také ohledně této námitky vyhodnotil Nejvyšší soud dovolání jako přípustné, protože subjektový dosah §1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku nebyl v jeho dosavadní praxi dosud řešen. Po analýze judikatury z doby účinnosti zákona č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, současné komentářové literatury a neúčelně obsáhlé exhibici znalostí nynější judikatury rakouských obecných soudů se Nejvyšší soud ztotožnil se zjištěním okresního soudu, že stěžovatel se společně se svými rodiči výstavbou zděného plotu s vraty umístěnými u pozemku ve vlastnictví vedlejšího účastníka a vybudováním dalších dvou objektů podílel na vzniku stavu, kdy nemá přes svůj pozemek přístup k objektu garáže, a přestože v době výstavby nebyl vlastníkem nemovitých věcí, lze mu přičítat i za právní předchůdce hrubou nedbalost, v jejímž důsledku se zbavil přístupu k nemovité věci, k níž má být nezbytná cesta povolena. Tento závěr Nejvyšší soud nepovažuje za zjevně nepřiměřený.
8. Zbývající dvě námitky (tj. spoléhání na v minulosti umožněný přístup ke stavbě a absenci kolaudace stavby) Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, protože na nich není založeno rozhodnutí odvolacího soudu.
9. Na základě posouzení stěžovatelových dovolacích námitek Nejvyšší soud uzavřel, že rozsudek krajského soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů obstojí. Neúplné, a tudíž i nesprávné posouzení podmínek pro povolení služebnosti nezbytné cesty podle §1029 odst. 1 občanského zákoníku (bod 6.) krajským soudem nezakládá důvod pro zrušení věci a její vrácení, protože negativní podmínka vyplývající z §1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, jejíž naplnění krajský soud správně vyhodnotil, by se totiž jako samostatný důvod pro odepření nezbytné cesty uplatnila právě tehdy, byly-li by předpoklady pro povolení služebnosti nezbytné cesty obsažené v §1029 odst. 1 občanského zákoníku splněny. Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 10. 2016 č. j. 22 Cdo 1499/2015-180 dovolání zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve obsáhle komentuje rozsudky soudů všech tří instancí a poté s nimi vyjadřuje nesouhlas s tvrzením o porušení jeho základních práv (bod 1.). Konkrétně oponuje závěru Nejvyššího soudu o přičitatelnosti hrubé nedbalosti jeho právních předchůdců, což odůvodňuje okolnostmi spojenými s výstavbou garáže (např. souhlasem vedlejšího účastníka se stavbou, konkludentním souhlasem s přejížděním jeho pozemku), a upozorňuje, že v době výstavby garáže mu bylo 9 let, proto nemohl vůbec rozumět otázkám, zda bude ke garáži přístup, resp. jak ho mají jeho rodiče zajištěn, že mu nelze přičítat, že nekomunikoval se stavebním úřadem v době, kdy rodičům pomáhal se stavbou plotu a uhelny, že darování nemovitostí nebylo účelovým převodem majícím za cíl vyloučit negativní podmínku obsaženou v §1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku (argument Nejvyššího soudu je v této věci podle stěžovatele nepřípadný). S ohledem na tyto skutečnosti považuje závěr Nejvyššího soudu o přiměřenosti zamítnutí žaloby s tím, že přičítat mu (dokonce) hrubou nedbalost jeho právních předchůdců, za nesprávný. On sám takový výklad naopak považuje za naprosto nepřiměřený, když navíc není ani přesvědčivě a řádně zdůvodněn. Poté polemizuje s údajným zajištěním přístupu přes část vlastního pozemku z veřejné komunikace a připomíná, že pokud nebude mít zajištěn přístup ke garáži, není možná její kolaudace. V souhrnu považuje všechny tři napadené rozsudky za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy, neboť jimi bylo odepřeno jeho právo na spravedlivý proces, jehož dílčím principem je i právo na vydání spravedlivého rozhodnutí, přičemž podle jeho názoru tato rozhodnutí spravedlivými rozhodnutími nejsou.
11. Podle stěžovatele obecné soudy svými rozsudky mu odepřeli i právo vlastnit majetek (držet jej, užívat, požívat a disponovat s ním), které má zaručeno čl. 11 Listiny.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu [byť by mu bylo možné vytýkat nedostatečný rozsah plné moci (stěžovatel udělil plnou moc k podání ústavní stížnosti pouze proti rozsudku Nejvyššího soudu); tuto vadu však Ústavní soud s ohledem na výsledek posouzení ústavní stížnosti nepovažoval za efektivní odstraňovat předepsaným způsobem] a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Žádné z takových pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
14. Základ stěžovatelovy argumentace tvoří polemika se závěry obecných soudů o naplnění podmínek jednoho z institutů vedoucích k omezení vlastnického práva, a to tzv. nezbytné cesty (srov. §1029 - 1036 občanského zákoníku). Již z tohoto hlediska je zřejmé, že stěžovatel (byť se snaží dát svému pohledu na tuto problematiku ústavně právní konotace) staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší (viz bod 13.). Nicméně, Ústavní soud připomíná, že platná právní úprava vychází z principu proporcionality mezi výhodou, kterou požívá vlastník nemovité věci z přístupu k ní založenému prostřednictvím nezbytné cesty, a nevýhodou (omezením), kterou je postižen vlastník zatíženého pozemku. Výhoda a nevýhoda nesmějí být vzájemně neúměrné, proto občanský zákoník v §1029 odst. 2 zdůrazňuje šetrnost při zřizování nezbytné cesty tak, aby byl vlastník zatíženého pozemku co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. Tomuto přístupu koresponduje i zakotvení negativních podmínek, tj. vymezení situací, v nichž soud nezbytnou cestu nepovolí (§1032 občanského zákoníku); patří mezi ně i nedostatek přístupu způsobeného z hrubé nedbalosti či úmyslu tím, kdo o nezbytnou cestu žádá.
15. Interpretace této konstrukce provedená Nejvyšším soudem vyústila v plně logický závěr, že již existence jediné z negativních podmínek představuje důvod pro zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty (bod 9.). Vázán skutkovými zjištěními o podílu stěžovatele (společně s rodiči) na vzniku stavu, kdy nemá přes svůj pozemek přístup k objektu garáže, Nejvyšší soud vyhodnotil závěr okresního soudu a krajského soudu, že stěžovateli lze přičítat i za právní předchůdce hrubou nedbalost, v jejímž důsledku se zbavil přístupu k nemovité věci, k níž má být nezbytná cesta povolena, jako nikoliv zjevně nepřiměřený. Podle Ústavního soudu však nelze uvažovat o přičitatelnosti jakékoliv formy zavinění (tj. ani hrubé nedbalosti), jako vnitřního psychického vztahu jednající osoby k vlastnímu jednání a k jeho výsledku, osobě jiné. I přes toto konstatování však Ústavní soud neshledává důvod pro kasaci napadených rozhodnutí, neboť ze skutkových zjištění obecných soudů vyplývá, že stěžovateli lze přičítat jeho vlastní hrubou nedbalost, kterou projevil v době nabytí vlastnického práva k dotčeným nemovitým věcem, tj. též ke garáži, aniž by si ověřil, zda přístup k ní je adekvátně (právně) zajištěn.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu