ECLI:CZ:US:2018:3.US.2042.17.1
sp. zn. III. ÚS 2042/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky M. R. Y., zastoupené doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem, sídlem Malá 6, Plzeň, proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství ve věci sp. zn. 6 NZN 1100/2017 a Vrchního státního zastupitelství v Praze ve věci sp. zn. 1 VZN 1725/2014, spočívajícím v nedostatečném prošetření stěžovatelčiných podnětů ohledně spáchaných trestných činů, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a napadený postup
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala vyslovení protiústavnosti postupu Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), spočívajícím v neprovedení účinného vyšetřování stěžovatelkou oznámených skutečností o spáchání několika trestných činů. Tím došlo dle stěžovatelky k porušení jejího ústavního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a různých přiložených kopií listin ze spisů orgánů činných v trestním řízení se podává, že stěžovatelka se na orgány činné v trestním řízení obrátila z důvodu podezření na tzv. stalking (zřejmě jejím bývalým partnerem) a vloupání do jejího bytu oknem. Příslušný policejní orgán toto vyšetřování odložil, aniž by se dle stěžovatelky případem dostatečně zabýval. Následně dospěla k závěru, že se příslušné orgány činné v trestním řízení samy dopustily spáchání dalších trestných činů (např. manipulacemi se spisem), neboť její bývalý partner je v současnosti policistou. Ten mezitím podal na stěžovatelku trestní oznámení pro křivé obvinění, které vyústilo v řízení o stěžovatelčině ochranném psychiatrickém léčení, jež však pro neshody znalců nebylo nařízeno. Stěžovatelka se následně opakovaně u nadřízených orgánů činných v trestním řízení a orgánů kontroly domáhala důkladného prošetření uvedených skutečností, přičemž žádný z orgánů veřejné moci prostor pro zásah neshledal, ať už pro nedostatek kompetencí, nebo pro nezjištění dostatečného množství podezřelých okolností.
3. Napadený postup vrchního státního zastupitelství pak spočíval v tom, že tento orgán zaslal stěžovatelce sdělení ze dne 10. 4. 2017 č. j. 1 VZN 1725/2014-33, v němž stěžovatelce oznámil, že se veškerou jí popsanou problematikou již zabýval a o výsledcích dohledu nad činností Městského státního zastupitelství v Praze byla stěžovatelka opakovaně vyrozumívána (pod sp. zn. 1 VZN 1754/2013, 1 VZN 1896/2013, 1 VZN 1725/2014 a 1 VZN 1806/2016). Podobně postupovalo i Městské státní zastupitelství v Praze při výkonu svého dohledu nad činností Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6. Na všechna tato vyrozumění byla tedy stěžovatelka znovu odkázána.
4. Napadený postup Nejvyššího státního zastupitelství pak spočíval v zaslání sdělení ze dne 16. 3. 2017 č. j. 6 NZN 1100/2017-12. V něm se uvádí, že Nejvyšší státní zastupitelství nemá pravomoc dohledu nad činností vrchního státního zastupitelství, jemuž podnět postoupilo.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Ze složitě formulovaného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že všechny orgány činné v trestním řízení se odmítají zabývat podstatou trestní věci, v níž se cítí být obětí. V důsledku celkové situace se stěžovatelka musela začít léčit s posttraumatickou stresovou poruchou a její psychiatrická terapie trvá doposud. Vážně tím byl poznamenán celý její život. Stěžovatelka má za to, že orgány státního zastupitelství nesplnily svoji povinnost podle §2 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, jež jim nařizuje chránit základní práva stěžovatelky. Dle stěžovatelky je nepřípustné, aby byla za podání oznámení a požadavek řádného prošetření celé věci následně obviněna z křivého obvinění, vrcholící návrhem na ochranné psychiatrické léčení. Namísto důkladného řešení dané situace se Nejvyšší a vrchní státní zastupitelství spokojily s vysvětlením o nedostatku kompetence věc řešit a o neshledání ničeho závažného. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil protiústavnost popsaného postupu Nejvyššího a vrchního státního zastupitelství a přikázal jim obnovit stav před porušením stěžovatelčiných práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. V ústavní stížnosti je napadán postup Nejvyššího státního zastupitelství a vrchního státního zastupitelství. Tímto postupem však byla ze strany Nejvyššího státního zastupitelství pouze konstatována nedostatečná pravomoc stěžovatelce vyhovět, a to v souladu s právními předpisy (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy), a ze strany vrchního státního zastupitelství byla stěžovatelka vyrozuměna o tom, že jejími podněty (obsahově totožnými) se již vrchní státní zastupitelství v minulosti opakovaně zabývalo a neshledalo žádný důvod pro zásah dohledového orgánu. Proti uvedeným závěrům (a jejich pravdivosti) přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nebrojí.
9. V obsahu samotných vyrozumění obou státních zastupitelství Ústavní soud nespatřuje projev svévole nebo nerespektování stěžovatelčiných ústavních práv, neboť v souladu s právními předpisy toliko stěžovatelku odkazují na předchozí činnost orgánů státního zastupitelství. V takovém případě nebyl jejich postup shledán v rozporu s právními předpisy a nelze jej v souvislostech posuzované věci považovat za porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Toliko pro úplnost lze konstatovat, že přezkoumávat starší činnost orgánů činných v trestních řízení Ústavnímu soudu již nepřísluší s ohledem na lhůtu v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti tedy nelze vyhovět.
10. Nad rámec uvedeného může Ústavní soud toliko konstatovat, že ústavní právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelka fakticky dovolává, zásadně neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení. Z přiložených listin přitom nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení nebraly zjištěné okolnosti v potaz, pouze je vyhodnotily jinak, než si stěžovatelka představovala a požadovala. V takové situaci rovněž není dán prostor pro zásah Ústavního soudu.
11. Ústavní soud sice může vyslovit pochopení pro stěžovatelčinu nespokojenost kupříkladu s vedením řízení o psychiatrickém ochranném léčení, které u ní dle lékařských zpráv vyvolalo silné stresové reakce, a ukázalo se být ve výsledku nedůvodným. Cesta trestního řízení, kterou stěžovatelka opakovaně prosazuje, však není jedinou právní cestou, kterou lze stěžovatelčinu nespokojenost a případnou újmu řešit. S výjimkou práva na účinné vyšetřování, jež v dané věci aplikovat nelze (viz k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), totiž oproti očekávání stěžovatelky neexistuje ústavně zaručené právo na úspěch v trestním řízení, zvláště v jeho předsoudní fázi.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu