ECLI:CZ:US:2017:3.US.21.16.1
sp. zn. III. ÚS 21/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r. o., sídlem Jánský vršek 6, Praha 1, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jánský vršek 311/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015 č. j. 26 Cdo 3814/2014-227, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2014 č. j. 51 Co 40/2014-174 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. září 2013 č. j. 67 EXE 829/2012-135, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a společnosti O2 Czech Republic a. s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, případně i dalších v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně pak ta, jež jsou zaručena čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a že byl také porušen čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy.
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla podle §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavena exekuce nařízená proti vedlejší účastnici (jako povinné) k vymožení částky 1 345 337 Kč s příslušenstvím, a dále jím bylo rozhodnuto, že stěžovatelka (jako oprávněná) má povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši určené samostatným rozhodnutím a že se vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Obvodní soud vyšel z toho, že po vydání příslušného exekučního titulu dané právo stěžovatelky zaniklo, když na základě exekučního příkazu k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, který byl vydán v exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 1074/2010, v němž byla stěžovatelka v postavení povinné a vedlejší účastnice v postavení oprávněné (dále jen "první exekuce" nebo "první exekuční řízení"), vyplatila vedlejší účastnice stěžovatelce dne 3. 3. 2011 uvedenou částku.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelka podala návrh na nařízení exekuce za situace, kdy již byla vymáhaná pohledávka vyplacena v rámci první exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky stěžovatelky jako povinné (finanční prostředky se dostaly do dispozice věřitelky dne 3. 3. 2011), na čemž nic nemění, že následně byly zrušeny exekuční tituly, na jejichž základě byla tato první exekuce vedena, a ačkoliv postup soudního exekutora v ní nebyl zcela v souladu se zákonem (k tomuto pochybení viz sub 4).
4. Proti tomuto usnesení městského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud zamítl ústavní stížností napadeným usnesením a také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S odkazem na svou judikaturu přitom konstatoval, že výkon rozhodnutí (exekuci) přikázáním jiné peněžité pohledávky (§312 a násl. o. s. ř.) lze vést jen tehdy, je-li dlužníkem povinného třetí osoba, a že soudní exekutor tedy postupoval v rozporu s ní, jestliže v rámci prvního exekučního řízení přikázal vedlejší účastnici jinou pohledávku, a to pohledávku vymáhanou v daném exekučním řízení. Nicméně dospěl k závěru, že toto pochybení soudního exekutora nelze v rámci exekuce nyní probíhající napravit a že pohledávka, pro kterou je tato exekuce vedena, zanikla splněním, když ji vedlejší účastnice v prvním exekučním řízení jako poddlužnice povinné (stěžovatelky) prostřednictvím soudního exekutora uhradila sama sobě jako oprávněné. S odvoláním na ustanovení §243f odst. 1 o. s. ř. dovolací soud nemohl přihlédnout ke svému usnesení ze dne 21. 5. 2015 č. j. 26 Cdo 3169/2014-105 (viz sub 5), vydanému v prvním exekučním řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se v prvním exekučním řízení domáhala (jako povinná) zastavení exekuce, její návrh však byl Obvodním soudem pro Prahu 1 a městským soudem jako soudem odvolacím zamítnut z toho důvodu, že exekuce zanikla vymožením příslušné povinnosti, a upozornila, že tato rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil usnesením č. j. 26 Cdo 3169/2014-105, a to s odůvodněním, že soud je povinen exekuci zastavit i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy, jestliže se podkladové rozhodnutí stalo nevykonatelným. Vzhledem k tomuto právnímu názoru následně Obvodní soud pro Prahu 1 návrhu stěžovatelky vyhověl a (první) exekuci podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zastavil usnesením ze dne 13. 7. 2015 č. j. 48 EXE 1074/2010-116.
6. Dále stěžovatelka uvedla, že v exekučním řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, sice obvodní i městský soud vycházely z prvního exekučního řízení, které bylo zastaveno z důvodu, že zanikl právní podklad pro rozhodování soudů, nápravu však dosud nezjednaly. Tento nežádoucí právní stav, který stěžovatelku majetkově poškozuje, mohl zhojit dovolací soud, který to ale s odkazem na §243f odst. 1 o. s. ř. neučinil. Tím se ocitla bez jakékoliv právní ochrany a možnosti nápravy v dané věci. Stěžovatelka má za to, že by výše uvedená skutečnost zakládala důvod pro povolení obnovy řízení, ta však v exekučním řízení není přípustná, návrh na obnovu přesto podala, nebyla však úspěšná. Současně zmínila, že neoprávněně inkasovanou částku se od vedlejší účastnice snažila získat zpět žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, tu však obvodní soud zamítl s tím, že došlo k údajnému promlčení žalovaného nároku, což má být dle jejího názoru absurdní, a že sice podala odvolání, ale že nelze vyloučit, že se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně ztotožní.
7. Stěžovatelka má s ohledem na výše uvedené za to, že vyčerpala všechny (opravné) prostředky, a proto měl Nejvyšší soud povinnost poskytnout ochranu jejím právům, přičemž argumentovala tím, že ve dvou úzce, zcela neoddělitelně spojených exekučních kauzách mezi týmiž účastníky rozhodl stejný senát rozdílně, když jednomu dovolání vyhověl, a druhé zamítl. Nastal tak nežádoucí stav, kdy ač bylo konstatováno pochybení v (prvním) exekučním řízení, spočívající v neoprávněném stržení částky 1 345 337 Kč na její úkor ve prospěch vedlejší účastnice, ocitla se bez možnosti jakékoliv právní nápravy tohoto stavu.
8. Podle stěžovatelky měl také příslušný senát Nejvyššího soudu, který dospěl k odlišnému právnímu názoru, než k jakému dospěl ve svém usnesení č. j. 26 Cdo 3169/2014-105, postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu, a pokud tak neučinil, porušil tím její právo na zákonného soudce. Nejvyšší soud měl dále ústavně nekonformně interpretovat a aplikovat ustanovení §243f odst. 1 o. s. ř., neboť nedomýšlel důsledky svého rozhodnutí v podobě odepření spravedlnosti (a ji tak dostal do neřešitelné situace). Podle stěžovatelky Nejvyšší soud porušil také zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování a právní jistoty, neboť legitimně očekávala, že pokud vyhoví jejímu dovolání v prvním exekučním řízení, musí zákonitě vyhovět i v daném exekučním řízení, což se nestalo, takže dvě neoddělitelně spjaté exekuční věci byly rozhodnuty asymetricky, kdy v jedné bylo správně rozhodnuto o zastavení exekuce, a v té druhé, kde mělo být rozhodnutí o zastavení exekuce odstraněno, k nápravě nedošlo, v důsledku čehož se nemůže "dostat" k neoprávněně sražené částce, přičemž v potaz nutno vzít i náklady exekuce. Porušena měla být i zásada rovnosti účastníků řízení, neboť vedlejší účastnice byla oproti ní zvýhodněna, a to i v důsledku pochybení samotného soudního exekutora.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. V souzené věci řešily obecné soudy otázku, zda lze/je nutno pokračovat v exekuci, jestliže vymáhaná pohledávka stěžovatelky (jako oprávněné) zanikla dne 3. 3. 2011 splněním, a to na základě exekučního příkazu k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky podle §314 a násl. o. s. ř., vydaného v prvním, později zastaveném exekučním řízení z důvodu, že došlo ke zrušení příslušného exekučního titulu (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 32 Cdo 4165/2010), kterého se stěžovatelka účastnila jako povinná a vedlejší účastnice jako oprávněná, takže pohledávka vedlejší účastnice v něm byla vymáhána, resp. vymožena neoprávněně.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že dovolací soud porušil její ústavně zaručené základní právo na zákonného soudce, když věc nepředložil velkému senátu Nejvyššího soudu, a že vadně vyložil a aplikoval ustanovení §243f odst. 1 o. s. ř., a proto nepřihlédl k usnesení č. j. 26 Cdo 3169/2014-105. Ústavní soud však v prvně uvedeném ohledu žádné pochybení nezjistil, neboť v souzené věci Nejvyšší soud řešil jinou právní otázku (viz sub 11), než jakou řešil ve zmíněném usnesení, jež bylo vydáno v prvním exekučním řízení (tj. zda lze exekuční řízení zastavit i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy). Dovolací soud nemohl ani přihlédnout ke změně právního stavu, kterou mělo založit usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3169/2014-105, neboť by postupoval v rozporu s kogentním ustanovením §243f odst. 1 o. s. ř., které žádný prostor pro výklad zastávaný stěžovatelkou neposkytuje, na což též výslovně poukázal.
13. Stěžovatelka v této souvislosti argumentovala tím, že nemá jinou možnost, jak se domoci svých práv. Pro Ústavní soud tak vznikla otázka, zda v takové situaci nelze hovořit o tzv. mezeře v právu. Tak tomu ale není, neboť (vedle nepřípustného návrhu na obnovu řízení) podala proti vedlejší účastnici žalobu na vydání bezdůvodného obohacení (pozn.: a na náhradu škody) ve výši částky, jež byla v prvním exekučním řízení vymožena ve prospěch vedlejší účastnice (tj. 1 345 337 Kč s příslušenstvím). Stěžovatelka zde sice uvádí, že tato žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta z důvodu údajného promlčení (k ústavní stížnosti stěžovatelka v této souvislosti přiložila rozsudek obvodního soudu ze dne 4. 5. 2015 č. j. 25 C 262/2014-91, přičemž dané řízení zřejmě dosud probíhá; Ústavní soud jeho výsledek nemá důvod jakkoli předjímat). Z toho ovšem plyne, že sama stěžovatelka tuto žalobu za adekvátní prostředek ochrany svých práv zjevně považovala, resp. žádný relevantní důvod, proč by tomu tak nemělo být, v ústavní stížnosti neuvedla; na tomto závěru nemůže (bez dalšího) nic změnit stěžovatelkou uváděná skutečnost, že žaloba byla zamítnuta z důvodu promlčení daného nároku, neboť bylo věcí samotné stěžovatelky, aby tento svůj nárok uplatnila včas. Možno dodat, že pokud se stěžovatelka nad rámec částky odpovídající případnému bezdůvodnému obohacení cítila být zkrácena na svém majetku, mohla se domáhat náhrady škody podle §7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Stěžovatelčině námitce, že Nejvyšší soud jí odepřel poskytnutí právní ochrany, za této situace Ústavní soud přisvědčit nemohl.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu