ECLI:CZ:US:1999:3.US.210.98
sp. zn. III. ÚS 210/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 3. 3. 1999 v ústním jednání a v senátě ve věci stěžovatele H. K., zastoupeného Mgr. D. S., Národní 25, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 1998, sp. zn. 4 To 103/98, týkající se procesní vady stran utajených svědků, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 al. 1 zák.
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona)
a za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2,
§72 odst. 1 písm. a) zákona], napadl stěžovatel pravomocné
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. března 1998
(4 To 103/98-103) a tvrdil, že tímto rozhodnutím Krajský soud
v Ústí nad Labem jako orgán veřejné moci porušil jeho právo na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy ústavně zaručené
základní právo plynoucí z ratifikované a vyhlášené mezinárodní
smlouvy, kterou je Česká republika vázána (čl. 10 úst. zák. č.
1/1993 Sb.); podle tvrzení stěžovatele stalo se tak tím, že obecný
soud II. stupně (obdobně jako obecný soud I. stupně a policejní
orgány činné v přípravném řízení) v jeho trestní věci vyslýchaly
jej usvědčující svědky (J. Ch. a J. N.) pod
utajením (§55 odst. 2 tr. ř.), ačkoli pro takový postup podmínky
stanovené zákonem nebyly splněny. Tímto procesním postupem ztížily
orgány veřejné moci jeho obhajobu nad rámec stanovený zákonem,
a proto - též s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská
práva (rozhodnutí ve věci van Mechelen a spol. versus Nizozemí
a další) navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené
rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako účastník řízení
o ústavní stížnosti (§76 odst. 1 zákona) k výzvě Ústavního soudu
(§42 odst. 4 zákona) se k ní sdělením předsedy dotčeného senátu
(§30 odst. 3 zákona) vyjádřil tak, že její vývody odmítl,
poukázal na to, že obsahově totožnými námitkami pojatými do
odvolání stěžovatele do rozsudku soudu I. stupně se jako soud
odvolací zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí k nim zaujal
(odmítavé) stanovisko, a proto, aniž by učinil konečný návrh, na
ně jako dostačující odkázal.
Vedlejší účastník řízení, Okresní státní zastupitelství
v Teplicích, byv o podané ústavní stížnosti a nařízeném ústním
jednání uvědoměn, se k ústavní stížnosti stěžovatele nevyjádřil
a ústního jednání se nezúčastnil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak především
z obsahu spisu obecného soudu (2 T 119/97 Okresního soudu Teplice)
je patrno, že stěžovatel byl stíhán a posléze pravomocně odsouzen
pro trestný čin ve smyslu §187 odst. 1 tr. z., jehož se - stručně
řečeno - dopustil tím, že od ledna 1996 do svého zadržení (23.
dubna 1997) v Teplicích prodal dvěma osobám drogu heroin o celkové
hmotnosti přes 2 gramy; z inkriminovaného trestného činu byl podle
odůvodnění rozhodnutí obecných soudů usvědčen osobami, jímž drogu
prodal, a které v průběhu celého řízení byly vyslýchány pod
utajením, vždy však v přítomnosti obhájce stěžovatele, byť byla
při těchto výsleších učiněna opatření bránící tomu, aby vyslýchaní
svědci nepřišli s obhájcem do přímého styku; při těchto procesních
úkonech byla obhájci orgány činnými v trestním řízení poskytnuta
možnost plné intervence (viz protokoly z přípravného řízení
a hlavního líčení).
Ústavní soud při posuzování stěžovatelovy ústavní
stížnosti vycházel z přesvědčení, že hodnocení ústavnosti stran
zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv
(svobod) je třeba posuzovat pod několika aspekty; ve smyslu dnes
již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu k prvému aspektu
náleží posouzení ústavnosti aplikovaného právního předpisu (§68
odst. 2 zákona), když dalšími jsou hodnocení dodržení (ústavních)
procesních práv a posouzení ústavně souladné interpretace
a aplikace hmotného práva.
V posuzované věci Ústavní soud neshledal důvod
k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného práva, zatímco
problematikou ústavnosti aplikovaného procesního práva (důkaz
plynoucí z výpovědí svědka vyslýchaného pod utajením) se zabýval
obzvlášť zevrubně a pečlivě, a to jak z podnětu námitek
stěžovatele, tak - a to především - pro aspekty vyplývající
z nálezu ve věci Pl. ÚS 4/94 (publ. in Ústavní soud České
republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., č.
46, Praha 1995 a ve Sbírce zákonů pod č. 214/1994 Sb.), jímž svého
času Ústavní soud zrušil tehdy platné ustanovení §55 odst. 2 tr.
ř. a v němž také vyložil zásady a podmínky, za nichž důkaz
provedený v trestním řízení výslechem svědka vyslýchaného pod
utajením lze pokládat za ústavně souladný.
V intencích označeného nálezu za rozhodující kritéria
ústavnosti zmíněného institutu nutno pokládat jednak dodržení
zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo
toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak),
jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž jak
si je Ústavní soud dobře vědom - při provedení důkazu svědkem pod
utajením nepochybně dochází; Ústavní soud konstatuje, i když si
lze představit procesní úpravu přesnější, že obě vpředu naznačené
zásady zákonodárce v novém znění dotčeného ustanovení v podstatě
dodržel, a to jak ustanovení §55 odst. 2 tr. ř., tak
v ustanovení §209 odst. 2 tr. ř., dle něhož "byl-li v hlavním
líčení vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena podle §55
odst. 2 tr. ř. učiní soud i bez návrhu všechny potřebné úkony
k ověření jeho věrohodnosti".
Ústavní soud nepřehlíží závažnost posuzované
problematiky, v níž dochází ke zřetelné kolizi mezi zásadami
řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a k důvodné snaze
ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před
vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně
druhé, konkrétněji, neopomíjí kolizi mezi (ústavně zaručeným)
právem na obhajobu a nezbytným požadavkem na ochranu života
a zdraví osob vyslýchaných jako svědci.
Již ve zmíněném nálezu Ústavní soud konstatoval, že
naznačenou kolizi lze v moderním ústavním státě řešit jen zásadou
proporcionality, tedy zásadou pečlivého vyvážení obou
v kontrapozici stojících základní práv, s tím ovšem, že tam, kde
zákonodárce dá přednost jednomu z nich, je povinen minimalizovat
zásah do dotčeného práva druhého.
Podle přesvědčení Ústavního soudu zmíněné požadavky
proporcionality je však nutno vztáhnout nejen k činnosti
zákonodárné, ale rovněž v neztenčené míře platí i v oblasti moci
soudní; obecný soud je proto povinen ve své rozhodovací činnosti
obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě zvažovat, a to za přísně
restriktivní aplikace ustanovení zákona (§55 a §209 tr. ř.).
A margo posuzované ústavní stížnosti jeví se potřebné
dodat, že podstata jejího tvrzení směřuje k závěru ostatně zcela
zřetelně vyjádřenému, totiž že s ohledem na způsob dokazování
v přípravném řízení "institut tajných svědků byl zneužit ve
stěžovatelův neprospěch"; s tímto závěrem se však Ústavní soud po
bedlivé úvaze neztotožnil.
S ohledem na to, co bylo vyloženo již dříve, jakkoli
dokazování provedené výslechem svědků pod utajením může
v trestním řízení - v zásadě - zasáhnout do práv obhajoby, rozsah
a intenzitu tohoto zásahu je podle přesvědčení Ústavního soudu
nutno z hlediska ústavnosti vlastního řízení posuzovat podle
konkrétních okolností dané věci.
Z obsahu protokolů o výsleších svědků J. Ch.
a J. N. vyslechnutých pod utajením tak, jak jsou založeny
ve spise obecného soudu, je patrno, nejen že těmto procesním
úkonům byl přítomen obhájce stěžovatele, ale že také měl při
provádění těchto důkazů, jak o tom svědčí kupř. jím položené
otázky, zcela neomezenou možnost intervence; lze proto důvodně
usoudit, též s ohledem na provedenou fotorekognici (opakovanou
i v průběhu hlavního líčení), že co do skutkových zjištění
z těchto důkazů plynoucích, nevyvstávají pochybnosti o tom, že
tyto procesní úkony byly provedeny v souladu se zásadami danými
trestním řádem a že tímtéž způsobem byly obecnými soudy
vyhodnoceny. Jakkoli bylo v posuzované věci postavení obhajoby
ztíženo, stupeň tohoto omezení, s přihlédnutím k povaze
odsouzeného trestného činu a již zmíněným okolnostem, nejeví se
nikterak významným a nedosahuje stupně, který by již vykazoval
znaky protiústavnosti, neboť otázka skutečné identity dotčených
svědků nejeví se vzhledem k obsahu jejich výpovědí nikterak
významná a z hlediska úplnosti dokazování je nerozhodná, a to
přesto, že obecné soudy jak I., tak II. stupně při zdůvodnění
svého postupu ve smyslu §55 odst. 1 a §209 tr. ř. měly
odůvodnění svých rozhodnutí věnovat větší pozornost a zákonné
znaky při aplikaci označených ustanovení zákona podrobněji
vyložit, než jak se v odůvodněních jejich rozhodnutí stalo.
Ústavní soud ve svých úvahách neopomenul ani judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva, jak se jí stěžovatel dovolával,
a vážil, zda zásady vyložené tímto soudem v případech Doorson nebo
Mechelen lze vztáhnout i k posuzované ústavní stížnosti; po
rozboru stávající judikatury Evropského soudu pro lidská práva
však dospěl k závěru, že až dosud nejde o ustálenou judikaturu na
podkladě interpretace článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a dále, že
označené případy Doorson a zejména van Mechelen již pro svou
povahu nejsou s ústavní stížností stěžovatele a postavením
stěžovatele v řízení před obecnými soudy srovnatelné.
Ze všech těchto důvodů shledal Ústavní soud posuzovanou
ústavní stížnost jako nedůvodnou a jako o takové rozhodl zamítavým
výrokem (§82 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 3. března 1999