ECLI:CZ:US:2009:3.US.2154.08.1
sp. zn. III. ÚS 2154/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti OBOLUS s. r. o., IČ 60827360, se sídlem Žižkova 270, 397 01 Písek, právně zastoupené Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem AK se sídlem Velké náměstí 119, 397 01 Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. června 2008 č. j. 2 Afs 21/2008-65, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. srpna 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. června 2008 č. j. 2 Afs 21/2008-65, a to pro porušení článku 2 odst. 3 a článku 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále článku 2 odst. 2 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutími Finančního úřadu v Písku ze dne 29. listopadu 2006 č. j. 96551/06/097910/1810 a č. j. 98262/06/097910/1810 byla podle ust. §49 odst. 2 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků") jako opožděně podaná zamítnuta odvolání stěžovatelky, podaná proti platebním výměrům na daňové penále na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období od 1. října 2004 do 31. prosince 2004 a od 1. ledna 2005 do 31. března 2005, vydaným Finančním úřadem v Písku dne 14. října 2005 pod č. 244/2005 (č. j. 83222/05/097910/1810) a č. 245/2005 (č. j. 83224/05/097910/1810) na částky 153,-Kč a 116,-Kč. Rozhodnutími Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 21. května 2007 č. j. 1595/07-1500 a ze dne 4. června 2007 č. j. 1594/07-1500 byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti výše uvedeným rozhodnutím finančního úřadu. Rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. listopadu 2007 č. j. 10 Ca 132/2007-32 a ze dne 19. prosince 2007 č. j. 10 Ca 152/2007-22 byly zamítnuty žaloby stěžovatelky proti rozhodnutím žalovaného finančního ředitelství. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. června 2008 č. j. 2 Afs 21/2008-65 byly zamítnuty kasační stížnosti stěžovatelky podané proti výše uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích, které byly spojeny ke společnému jednání.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá nezákonnost aplikace ust. §17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, tj. fikce doručení nevyzvednutím uložené zásilky. Mezi stranami, uvádí stěžovatelka, není totiž sporu, že statutární zástupce stěžovatelky o vydání zásilky, doručované prostřednictvím České pošty s. p. (dále jen "pošta"), požádal, ale pro nesplnění stanovených podmínek mu tato vydána nebyla. Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací Nejvyššího správního soudu, že zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o poštovních službách") sám přímo odkazuje na poštovní podmínky, které mají konkrétně upravit způsob dodání zásilky, neboť podle stěžovatelky podzákonnou normou lze upravovat jednání adresátů založené zákonem, ale není přípustné, aby normou nižší právní síly byla uložena adresátům povinnost něco vykonat či strpět, kterou zákon přímo neukládá. Stěžovatelka uvádí, že její jednatel formulář na poště řádně nevyplnil nikoli proto, že u sebe neměl razítko, nýbrž proto, že požadavek pošty na vyplnění formuláře považoval za nezákonný a formulář vyplnit odmítl. Stěžovatelka shledává nezákonným požadavek pošty na razítko, jehož užití žádný zákon neukládá. Stěžovatelka v této souvislosti namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu ze strany správních orgánů.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti uplatnila tytéž námitky, které uplatnila již předtím v řízení před Nejvyšším správním soudem. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatelky zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně a dostatečným způsobem odůvodnil, proč námitky stěžovatelky neshledal důvodnými, a to včetně námitek obsažených v ústavní stížnosti, že povinnost stanovená v článku 21 poštovních podmínek vyplnit formulář a opatřit jej razítkem, je nezákonná, stejně tak i námitky, že stěžovatelce žádný zákon používání razítka neukládá. Napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu tak nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednáníbez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu