ECLI:CZ:US:2013:3.US.2174.12.1
sp. zn. III. ÚS 2174/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Michala Navrátila a 2) Věry Šebestové, obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Brně, Anenská 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu v Brně ze dne 21. 3. 2012 č. j. 30 Cdo 4590/2010-97, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2010 č. j. 44 Co 116/2008-78 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2009 č. j. 50 C 243/2007-41, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti České republiky jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé včas podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně s tvrzením, že soudy porušily jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod [ochrana majetku (dále jen "Úmluva")].
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali náhrady nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Soud prvního stupně rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovatelům celkem 30 000 Kč (každému 15 000 Kč) s tím, že žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali zaplacení celkem 444 000 Kč s příslušenstvím, zamítl. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to v rozsahu výroku o zamítnutí žaloby a výroku nákladového; sám rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací svým rozsudkem zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to v zamítavém výroku ohledně částky 395 282 Kč a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení; ve zbytku dovolání odmítl (tj. co do zbytku žalované částky). Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku vyložil, že nárok stěžovatelů se skládal z několika dílčích nároků, přičemž dovolání odmítl právě jen v té části, v níž byla uplatňována náhrada nákladů spojených s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva ve výši 21 188 Kč a náhrada nákladů v souvislosti s nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka ve výši 27 530 Kč.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojili proti rozhodnutím obecných soudů v rozsahu odpovídajícím výroku rozsudku Nejvyššího soudu v části za středníkem "ve zbytku se dovolání odmítá", a to výslovně "jen v části pojmenované dovolacím soudem jako nárok na náhradu škody ve výši odpovídající zákonnému úroku z prodlení z částky 222 000 Kč od 22. 3. 2007 do zaplacení, a dále předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve stejném rozsahu". Řečeno lapidárně, stěžovatelé napadají odmítavý výrok dovolací instance v jeho "interní" části (vymezené jen soudem prvního stupně - odvolací ani dovolací soud do výroku nezasáhly). Podání stížnosti odůvodňovali tím, že v důsledku zamítnutí jejich nároku došlo k poškození materiálnímu, čímž bylo zasaženo do jejich základního práva garantovaného čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Na závěr navrhli zrušení příslušných částí rozhodnutí obecných soudů.
4. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že stěžovateli tvrzený nárok na náhradu škodu, soudem navíc neuznaný, nespadá pod pojem majetku podle čl. 1 Protokolu k Úmluvě, neboť ten se uplatní pouze pro existující majetek. Dodal, že stěžovatelé neuplatnili samostatným návrhem požadavek na odškodnění nepřiměřené délky řízení.
5. Krajský soud v Brně ve vyjádření uvedl, že nárok, proti němuž ústavní stížnost směřuje, nemohl být posouzen jako nárok na "navýšení přiměřeného zadostiučinění", nýbrž pouze jako nárok na náhradu újmy materiální.
6. Městský soud v Brně se k ústavní stížnosti též vyjádřil, a to s odkazem na odůvodnění jednotlivých rozhodnutí ve věci.
II.
7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí. Na tomto místě Ústavní soud opětovně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí pouze do té míry, aby zajistil ochranu základních práv a svobod účastníků a aby bylo rozhodnutí jako celek možno považovat za spravedlivé.
8. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem, mezi občany a státem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž). Z ústavní ochrany vlastnického práva v prvé řadě vyplývá zákaz vylučovat či jinak diskriminovat kteréhokoliv jednotlivce v jeho právu na vlastnictví a povinnost státu do tohoto práva mimo rámec stanovený Listinou nezasahovat. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva teprve má být konstituována, ústavně chráněn zpravidla není (srov. Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 302).
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti předchozímu průběhu řízení, konkrétně proti rozhodnutí obecných soudů v rozsahu "zbytku" uplatňovaného nároku. Mylně se však domnívají, že tato část nároku se týkala též příslušenství; v ústavní stížnosti výslovně uvádějí, že formulace výroku Nejvyššího soudu "ve zbytku" znamená "náhradu škody ve výši odpovídající zákonnému úroku z prodlení...". Ve skutečnosti se náhrada týkala u obecných soudů uplatňovaných nákladů spojených s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (srov. str. 4 rozsudku Nejvyššího soudu).
10. Co do merita věci a podle názoru Ústavního soudu včetně případného příslušenství, o němž stěžovatelům jde (jedná se ovšem o náhradu nemateriální újmy, u níž je příslušenství přinejmenším spornou záležitostí) probíhalo řízení dále - projednání věci krajským soudem v rozsahu, v níž byla vrácena napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu. To vyústilo dne 30. 5. 2012 ve vydání rozsudku Krajského soudu, kterým byla každému ze stěžovatelů přiznána částka 50 000 Kč a náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů. Následné dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem dne 30. 1. 2013 zamítnuto. Proti tomuto posledně označenému rozhodnutí, ani proti jemu předcházejícímu rozsudku odvolacího soudu ústavní stížnost podána nebyla.
11. Při posouzení, zda bylo řízení před obecnými soudy (tj. procesní postupy a uplatněné právní názory a závěry) vedeno v ústavněprávních mezích - konkrétně, zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu -, dospěl Ústavní soud k závěru, že toto právo stěžovatelům zjevně upřeno nebylo. Není možné dospět ani k závěru, že by byli v průběhu řízení jakkoliv kráceni na svých zákonem stanovených procesních právech. Obecným soudům není možné vytknout ani prvky libovůle při intepretaci norem jednoduchého práva; k rozhodnutí obecné soudy dospěly na základě řádného, srozumitelného a logického odůvodnění.
12. Z uvedeného vyplývá, že v řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces a se stejným závěrem se Ústavní soud vyjadřuje k namítanému porušení práva vlastnit majetek (též ochrana vlastnického práva podle čl. 11 Listiny). Proto je nutné jejich stížnost označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vzhledem k závěrům vysloveným v bodě 10 se dá předpokládat též nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelů bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu