ECLI:CZ:US:2011:3.US.2190.10.1
sp. zn. III. ÚS 2190/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti I. K., právně zastoupené Mgr. Jaromírem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída 17. listopadu 623, proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 8. 2009 č. j. 2 T 2/2009-457, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2009 č. j. 12 To 345/2009-500 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 3 Tdo 497/2010, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva dle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění návrhu a z přiložených listin, byla stěžovatelka výše označeným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 8. 2009 uznána vinnou trestným činem poškozování cizí věci podle §257b odst. 1 tr. zák. [zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák.")], spočívajícím v tom, že "dne 23. 6. 2008 kolem 21:15 hod. v obci B. z důvodu vleklého sousedského sporu o vlastnictví pozemku postříkala sprejem červené barvy celkem tři kovové sloupky oplocení a část skříně HUP, náležející k domu čp. X, jakož i fasádu domu čp. X tak, že na čelní stěně domu nastříkala kříž o délce 1 metr a šířce pruhů 5 cm a na levé boční stěně domu nastříkala kříž o délce 1,5 metru a šířce pruhů 5 cm, vše ke škodě poškozeného F. K.". Za uvedený trestný čin byl stěžovatelce za použití §45 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin.
Uvedený rozsudek okresního soudu byl k odvolání stěžovatelky zrušen v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak krajský soud rozhodl nově tak, že se stěžovatelce za trestný čin podle §257b odst. 1 tr. zák. ukládá za použití §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl současně stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka ještě dovoláním, jejž opírala o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ústavní stížností napadeným usnesením však Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatelka uvedla, že obecné soudy zjištěný skutek posoudily nesprávně jako trestný čin, ačkoli stupeň nebezpečnosti tohoto skutku nedosahoval intenzity předpokládané dle §3 odst. 2 tr. zák. Dle stěžovatelky u zjištěného skutku absentuje tzv. materiální znak trestného činu. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy nepřihlédly dostatečně ke všem skutkovým okolnostem, zejména k tomu, že jednáním stěžovatelky vznikla jen zcela minimální škoda. Stěžovatelka je toho názoru, že její jednání vůbec nelze pod skutkovou podstatu trestného činu dle §257b tr. zák subsumovat. Poukazuje na účel a smysl tohoto ustanovení, jímž má být postih činnosti tzv. sprejerů, tj. většinou osob mladšího věku, kteří se touto činností "baví" opakovaně a následkem tohoto jejich jednání dochází k velkým škodám, často i na historických památkách. Dle stěžovatelky nerespektují napadená rozhodnutí zásadu subsidiarity trestní represe a představují proto zásah do jejího ústavně zaručeného práva na stíhání jen ze zákonných důvodů ve smyslu článku 8 odst. 2 Listiny.
II.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR) a není tedy běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, dostupné v databázi NALUS). Ústavněprávní aspekt má ovšem i princip trestání jako prostředku ultima ratio, jehož obsahem je požadavek, aby omezení základních práv jednotlivců v důsledku trestních sankcí bylo proporcionální a souladné s účelem trestního práva.
Modernímu humanisticky orientovanému trestnímu právu je vlastní formálně - materiální pojetí trestní odpovědnosti. Legální definice trestného činu, jež byla v zákoně č. 140/1961 Sb., účinném do 31. 12. 2009, obsažena v ustanovení §3 odst. 1., určovala pojem trestného činu nejenom jeho právně formálními znaky, ale za pojmový znak trestného činu považovala i jeho materiální znak, spočívající v nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V konkrétním případě musely být skutkem pachatele naplněny oba uvedené znaky, aby šlo o trestný čin. Trestní zákon z roku 1961 tento požadavek explicite vyslovoval v ustanovení §3 odst. 2 slovy, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky (rozuměj: formální) trestného činu. Podle čtvrtého odstavce citovaného ustanovení byl pak stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb. v platném znění) sice užívá tzv. formálního pojmu (definice) trestného činu (§13 odst. 1 tr. zákoníku), materiální korektiv se však i nadále uplatňuje prostřednictvím výslovně uvedené zásady subsidiarity trestní represe, obsažené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Pokud by obecné soudy dostatečně nezvažovaly naplnění tzv. materiálního znaku trestného činu, respektive uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, vedlo by to ve svých důsledcích k porušení článku 39 Listiny, případně i k zásahu do práva garantovaného článkem 8 odst. 2 věta první Listiny (viz např. nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 404/99, I. ÚS 631/05, II. ÚS 254/08, IV. ÚS 1481/09, III. ÚS 2523/10). O takový případ však v projednávané věci nejde. Obecné soudy se s otázkou stupně společenské nebezpečnosti jednání stěžovatelky zabývaly opakovaně a velmi podrobně a Ústavní soud, jenž vychází ze skutkových zjištění obsažených v odůvodnění napadených rozhodnutí, se s názory obecných soudů plně ztotožnil.
Skutkovou podstatou tzv. sprejerství (nejde o zákonné označení deliktu, viz §257b odst. 1 tr. zák., srov. přečin dle §228 odst. 2 trestního zákoníku) se Ústavní soud podrobně zabýval již v usnesení pléna ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 4/03. Způsobení škody na cizí věci sice je znakem objektivní stránky tohoto trestného činu, avšak na rozdíl od obecného poškozování cizí věci se zde nepožaduje určitá výše způsobené škody. Jednání spočívá v úmyslném poškození cizí věci postříkáním, pomalováním či popsáním barvou či jinou látkou. Výše způsobené škody, rozsah a charakter, případně nevratnost či obtížná odstranitelnost pomalování mají význam právě pro posouzení společenské závažnosti, resp. nebezpečnosti/škodlivosti konkrétního trestného činu, a to v kombinaci se všemi výše uvedenými kritérii. Ústavní soud v citovaném plenárním usnesení mimo jiné uvedl, že trestný čin označovaný jako "sprejerství" není trestným činem ryze majetkovým; jeho objektem jsou rovněž nemateriální hodnoty. Nebezpečnost jednání dle §257b tr. zák. spočívá mimo jiné v poměrné zákeřnosti, resp. snadnosti, s níž lze v krátké době posprejováním i ve větším rozsahu narušit estetiku budov a veřejného prostoru vůbec. Pro posouzení stupně společenské nebezpečnosti je významné, zda jednání pachatele "sprejerství" bylo výrazem jisté vyšší míry bezohlednosti vůči poškozeným, kteří kromě způsobené majetkové škody mohou posprejování vnímat jako obzvlášť zlomyslné a dehonestující. Současně může být takovýto projev vandalismu, působící pohoršení, výrazem obzvláštní neúcty vůči širší veřejnosti, jejím obecně sdíleným estetickým hodnotám, ale i vůči obecným zásadám ohleduplného soužití občanů (neminem laedere). Na míru závažnosti jednání "sprejera" má tudíž vliv skutečnost, zda takové jednání poškozený mohl vnímat, resp. vnímal nejen jako pouhé poškození majetku, ale především jako svévolné ubližování, k němuž poškození majetku pachateli sloužilo jako prostředek s cílem poškozeného šikanovat či zesměšnit.
V trestní věci stěžovatelky je stupeň společenské nebezpečnosti zvyšován právě její pohnutkou zlomyslně ublížit poškozenému zohyzděním takřka nové fasády i plotu jeho domu. Jednání stěžovatelky nelze spravedlivě posoudit bez přihlédnutí k průběhu a souvislostem dlouhodobého sousedského sporu, který vznikl a je udržován z malicherných příčin především z iniciativy stěžovatelky, která v něm projevuje mimořádnou zarputilost a nesmiřitelnost. Nelze přehlédnout, že stěžovatelka se vůči poškozenému i dalším obyvatelům obce dopouští útoků soustavně. Ústavnímu soudu je z jeho vlastní rozhodovací činnosti známo, že stěžovatelka byla v souvislosti se sousedským sporem opakovaně uznána vinnou ze spáchání přestupků dle §50 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb. Dále byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 10 T 74/2006 shledána vinnou trestnými činy ublížení na zdraví a výtržnictví dle §221 odst. 1 a §202 odst. 1 tr. zák., poté, co poškozeného K. bila do hlavy holí. Pro podezření z uvedených trestných činů bylo proti ní vedeno trestní stíhání i poté, co poškozeného polila močůvkou. Obecné soudy, zejména soud nalézací, v odůvodnění svých rozhodnutí opakovaně zdůrazňují nesnášenlivost a agresivitu stěžovatelky.
S přihlédnutím k těmto okolnostem, na něž obecné soudy výslovně poukázaly, nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že stupeň nebezpečnosti jejího činu byl nepatrný, tzn., neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům.
Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodování obecných soudů žádné porušení základních práv stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu