ECLI:CZ:US:2021:3.US.226.21.1
sp. zn. III. ÚS 226/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Workpress Aviation s.r.o., se sídlem Folmavská 2980/2, Plzeň, zastoupené JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem se sídlem Plaská 614/10, Praha 5 - Malá Strana, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2020, č. j. 10 Afs 45/2020-55, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2019, č. j. 30 A 56/2019-157, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, v roce 2016 byla u stěžovatelky zahájena Finančním úřadem pro Plzeňský kraj (dále jen jako "žalovaný") daňová kontrola. V lednu 2017 vydal žalovaný zajišťovací příkazy ve výši přesahující 21 milionů Kč. Stěžovatelka posléze dvě třetiny dané sumy dobrovolně uhradila, zbývající třetinu vymohl žalovaný v daňové exekuci. V únoru 2017 se konalo před žalovaným ústní jednání, stěžovatelka na něm vyjádřila nesouhlas se zajišťovacími příkazy, nicméně zároveň výslovně uvedla, že její vyjádření nemá být považováno za odvolání (požadované částky ostatně uhradila). V roce 2018 stěžovatelka změnila právní zastoupení a v dubnu téhož roku zaslala žalovanému podání označené jako "Žádost o vrácení zajištěné daně včetně příslušenství" (dále jen jako "Žádost"), kterou ještě tentýž měsíc urgovala. Urgenci posoudilo Odvolací finanční ředitelství jako podnět na ochranu před nečinností a shledalo jej nedůvodným, neboť žalovaný nebyl nečinný, neuplynuly mu ani lhůty k vyřízení Žádosti. Žalovaný mezitím posoudil Žádost jako návrh na zahájení řízení a 15. 6. 2018 vydal soubor tří rozhodnutí, kterými požadavky stěžovatelky obsažené v Žádosti zamítl.
3. Stěžovatelka se obrátila v květnu 2019 na Krajský soud v Plzni se žalobou, kterou se domáhala, aby soud uložil žalovanému vydat rozhodnutí o vrácení zajištěné daně včetně úroků. Žalobu na nečinnost odůvodnila ve stručnosti vyjádřeno tím, že žalovaný nijak nereagoval na její vyjádření z února 2017 (při ústním jednání) a ani poté neoprávněně zajištěnou daň nevrátil, což měl učinit ze zákona a žádné rozhodnutí v tomto směru nebylo potřebné ani možné. Nalézací soud žalobu zamítl, protože dle něj žalovaný v řízení rozhodl třemi rozhodnutími v červnu 2018 a stěžovatelka se proti nim nijak nebránila. Pro žalobu na nečinnost neviděl prvostupňový soud žádný prostor, protože soudní ochrana je za obdobných podmínek poskytována prioritně prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl, poukázal přitom na její nesprávný procesní postup při obraně jí tvrzených práv a potvrdil právní názor nalézacího soudu.
4. Stěžovatelka s uvedenými závěry rozhodnutí obecných soudů nesouhlasí. V rozsáhlé ústavní stížnosti nejprve uvádí, že zajišťovacími příkazy bylo zasaženo neproporcionálně do její autonomní sféry. Jádro argumentace se váže k volbě zvoleného žalobního typu. Stěžovatelka uznává, že pravděpodobně zvolila špatný žalobní typ, obecné soudy ale v takovém případě postupovaly nesprávně. Neměly totiž žalobu meritorně zamítnout, ale buď ji poučit a nabídnout možnost žalobní typ změnit (zde stěžovatelka cituje nález Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2398/18, dostupný na http://nalus.usoud.cz), nebo žalobu nemeritorně odmítnout. Stěžovatelka nad rámec uvedeného opakuje, že obecné soudy nepochopily její procesní strategii spočívající v tom, že základem problémů je nečinnost žalovaného vůči vyjádření z února 2017 - to měl přitom žalovaný posoudit jako odvolání proti zajišťovacím příkazům.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu posouzení je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti, přičemž však dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se totiž Ústavní soud domnívá, že obecné soudy neporušily základní práva stěžovatelky.
9. Před procesní otázkou volby žalobního typu nejprve Ústavní soud posoudil námitku neproporcionality předmětných zajišťovacích příkazů. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecně rozebírá nutnost rovnováhy mezi veřejným zájmem na výběru daní a majetkovými právy právnických či fyzických osob; tomuto výkladu nelze ničeho vytknout. Bohužel ale stěžovatelka podrobněji neuvádí, jak a proč došlo k porušení představených zásad zrovna v jejím případě. Ze stěžovatelčiny argumentace lze dovodit, že neproporcionální zásah pravděpodobně spojuje s neposouzením svého vyjádření z února 2017 jako odvolání proti zajišťovacím příkazům, čímž se tyto staly neúčinnými. V tomto však nemůže Ústavní soud její argumentaci přisvědčit. Tehdejší právní zástupce stěžovatelky totiž při ústním jednání v únoru 2017 výslovně do protokolu prohlásil, že vyjádření stěžovatelky nemá být vnímáno jako odvolání. Tuto okolnost nepopírá ani stěžovatelka. Její nyní ex post zastávanou konstrukci, že materiálně o odvolání šlo a bylo zákonnou povinností žalovaného jej takto materiálně posoudit, lze považovat za čistě účelovou a až absurdní. Pokud totiž neobstojí námitka stěžovatelky vztahující se k účinkům vyjádření z února 2017, neobstojí ani argumentace ve smyslu oprávněnosti žaloby na nečinnost. Tu však nakonec sama stěžovatelka považuje za chybně zvolenou, čímž ovšem logicky zároveň vyvrací diskutovanou vlastní konstrukci vázající se k charakteru a (ne)následkům vyjádření z února 2017.
10. Závěry z předchozího bodu mají nepochybně dopad též na posouzení postupu obecných soudů v otázce volby žalobních typů. Stěžovatelka připomíná citovanou judikaturu Ústavního soudu, převzatou též Nejvyšším správním soudem (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 9. 2019, č. j. 1 As 436/2017-43, dostupné na www.nssoud.cz), dle které mají správní soudy upozorňovat na špatnou volbu žalobního typu a nabídnout žalobcům možnost typ žaloby upravit.
11. V přezkoumávaném případě jde nicméně o odlišnou situaci. Pokud totiž stěžovatelka uznává volbu chybného procesního postupu a tedy opuštění teze, že u vyjádření z února 2017 se jedná o nevypořádané odvolání, měla by i vysvětlit svůj vztah k rozhodnutím žalovaného z června 2018. Tuto otázku však v ústavní stížnosti úplně přehlíží. Nejsou-li totiž daná rozhodnutí zpochybněna, výzva správního soudu ke změně žaloby nedává smysl. Proti rozhodnutím přitom stěžovatelka nepodala odvolání a případně umožněná změněná žaloba by nutně musela být odmítnuta jako nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků v řízení před správním orgánem.
12. Stručně řečeno, vyzývat žalobce ke změně žalobního typu má smysl pouze tehdy, když volba procesního postupu nebyla triviální záležitostí a změna žaloby může mít nějaký reálný právní dopad. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy postupovaly přehnaně formalisticky a tvrdě a měly jí umožnit zvolit jiný procesní postup. Ústavní soud se oproti tomu domnívá, že necitlivý by byl naopak přístup, kterým by obecné soudy umožňovaly žalobcům měnit žalobní typy, ale činily tak čistě formálně a novou žalobu obratem odmítly pro vadu (viz přezkoumávaný případ).
13. V neposlední řadě postrádá logiku tvrzení stěžovatelky, že meritorním zamítnutím žaloby na nečinnost správní soudy nějak zabránily dalšímu hájení jejích práv. Daný výrok se totiž týkal pouze posouzení nečinnostní žaloby, a pokud se stěžovatelka chtěla z nějakého důvodu bránit jiným typem žaloby, mohla tak učinit bez dalšího v novém řízení.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu