ECLI:CZ:US:2008:3.US.2262.07.1
sp. zn. III. ÚS 2262/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti K. J., zastoupeného Mgr. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 8 To 217/2007 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 3 T 44/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V jednotlivostech stěžovatel tvrdil, že obecné soudy (prvního a druhého stupně) v řízení podle §60 trestního zákona, posuzujíce jeho chování ve zkušební době podmíněného odsouzení, nedostatečně objasnily skutkový stav věci, zejména pak okolnosti svědčící v jeho prospěch. Podle jeho názoru se nezabývaly jeho "osobní situací, zdravotním stavem a příjmy", nezjistily jeho "hodnocení z místa bydliště" a "nevyslechly poškozené"; stížnostní soud pak rozhodl neveřejně, v jeho nepřítomnosti, čímž taktéž porušil výše uvedená ústavně zaručená práva.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 3 T 44/2004, uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona a odsouzen 1. za trestný čin podvodu uvedený pod bodem I. výrokové části k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který byl na zkušební dobu 36 měsíců odložen za současného uložení povinnosti, aby ve zkušební době podmíněného propuštění podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil a 2. za trestný čin podvodu uvedený pod bodem II. výroku o vině k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin v návaznosti na zrušení výroku o trestu uloženého dřívějším trestním příkazem ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 3 T 41/2002.
Napadeným usnesením obvodního soudu bylo rozhodnuto, že podle §60 odst. 1 tr. zákona stěžovatel vykoná výše citovaným trestním příkazem uložený trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců (bod I. výrokové části) a podle §45a odst. 4 tr. zákona se mu přeměňuje trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin na test odnětí svobody v trvání 200 dnů (bod II.).
Stěžovatelovu stížnost městský soud taktéž napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními soudních řádů, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Tak je tomu v dané věci. Stěžovatelovy námitky jsou zjevně zcela povšechné, a závěry obecných soudů relevantně nezpochybňují.
O reflexi k rovině ústavněprávní nemůže být řeč.
Obecné soudy zhodnotily stěžovatelovo chování v době podmíněného odsouzení na základě provedených důkazů v mezích zákonného uvážení, přičemž názorům, jež uplatnily, nedostatek přiléhavosti upřít nelze; pročež se zde především prosadí limity ústavněprávního přezkumu, jež byly vyloženy shora, a jejichž důsledkem je, že o vybočení z judikatorních zásad zjevně nejde.
To platí i o výhradě, že stížnostní soud rozhodoval v neveřejném zasedání. O tom, zda se stěžovatel ve zkušební době osvědčil, bylo v prvním stupni rozhodováno ve veřejném zasedání a za jeho přítomnosti, čímž bylo naplněno ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny. O jeho stížnosti pak bylo v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny rozhodnuto v neveřejném zasedání, neboť takový procesní postup zákon nevylučuje; přitom je na místě připomenout, že zásady spravedlivého procesu na úrovni ústavního pořádku dopadající v celém rozsahu na řízení u soudu prvého stupně nedopadají v tomtéž rozsahu na řízení u soudu druhého stupně (k tomu viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a contrario, srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 695/04).
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, jež uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a nepřípustně očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení další opravné instance mu nepřísluší.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
S ohledem na tento závěr Ústavní soud nepovažoval za nezbytné reflektovat na skutečnost, že zástupce stěžovatele v průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovateli vypověděl plnou moc.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2008
Jiří Mucha
předseda senátu