ECLI:CZ:US:2017:3.US.2299.16.1
sp. zn. III. ÚS 2299/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jana Šimoňáka, zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem Karola Śliwky 621/5, Karviná - Fryštát proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2011 č. j. 3 Cm 246/2011 - 48, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2014 č. j. 4 Cmo 328/2014-160, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2015 č. j. 4 Cmo 192/2015-210 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016 č. j. 29 Cdo 5565/2015-237 a 29 Cdo 878/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Dne 13. 7. 2016 bylo doručeno podání stěžovatele bez právního zastoupení označené jako ústavní stížnost. Stěžovatel byl Ústavním soudem vyzván k odstranění vad, přičemž lhůta pro odstranění vad mu byla na jeho žádost jednou prodloužena. Dne 12. 10. 2016 obdržel Ústavní soud doplnění ústavní stížnosti již v zastoupení advokátem přiděleným stěžovateli Českou advokátní komorou.
Z napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu vyplývá, že se stěžovatel u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") návrhem ze dne 30. 5. 2011 domáhal vydání směnečného platebního rozkazu na částku 2 940 143 Kč s příslušenstvím vůči směnečnému dlužníku. Vyměřený soudní poplatek ve výši 118 000 Kč stěžovatel neuhradil a požádal o osvobození od soudního poplatku.
Usnesením krajského soudu ze dne 10. 10. 2011 č. j. 3 Cm 246/2011-48 byla jeho žádost zamítnuta, neboť soud neshledal na straně stěžovatele důvody pro osvobození. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 6. 12. 2011 č. j. 4 Cmo 406/2011-57 potvrdil rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné.
Krajský soud vyzval opětovně stěžovatele, aby zaplatil soudní poplatek, přičemž stěžovatel podáním ze dne 27. 7. 2012 opět požádal o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud usnesením ze dne 30. 1. 2013 č. j. 3 Cm 246/2011-93 zastavil řízení o návrhu na osvobození od soudních poplatků pro překážku věci rozhodnuté. Vrchní soud k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 20. 11. 2014 č. j. 4 Cmo 328/2014-160 usnesení krajského soudu potvrdil. Soudy vyšly z toho, že stěžovatel v novém návrhu na osvobození od soudních poplatků neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit, že se jeho poměry ode dne právní moci rozhodnutí o jeho předchozím návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků změnily.
Poté, co bylo řízení o návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků pravomocně zastaveno, rozhodl krajský soud usnesením ze dne 14. 1. 2015 č. j. 3 Cm 246/2011-173 o zastavení řízení ve věci samé pro nezaplacení soudního poplatku.
Proti usnesení vrchního soudu ze dne 20. 11. 2014, č. j. 4 Cmo 328/2014-160 podal stěžovatel dovolání, přičemž požádal o osvobození od soudních poplatků v dovolacím řízení a o ustanovení zástupce.
Krajský soud usnesením ze dne 29. 4. 2015 č. j. 3 Cm 246/2011-201 osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení nepřiznal a zamítl též návrh na ustanovení zástupce pro dovolací řízení. K odvolání stěžovatele vrchní soud usnesením ze dne 30. 7. 2015 č. j. 4 Cmo 192/2015-210 potvrdil usnesení krajského soudu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání.
Krajský soud následně vyzval stěžovatele, aby nedostatek povinného zastoupení odstranil s tím, že jinak Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví.
Usnesením ze dne 16. 3. 2016 Nejvyšší soud spojil ke společnému řízení věci vedené pod sp. zn. 29 Cdo 5565/2015 29 Cdo 878/2016 (řízení, v rámci kterých byla vydána obě ústavní stížností napadená rozhodnutí vrchního soudu) a stěžovatele vyzval, aby odstranil nedostatek povinného zastoupení pro dovolací řízení. Stěžovatel požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů pro zastupování u dovolacího soudu.
Nejvyšší soud řízení o dovoláních ústavní stížností napadeným usnesením zastavil, když shledal, že "žalobce, u něhož nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nedostatek povinného zastoupení přes opakovanou výzvu neodstranil". Nejvyšší soud dovodil, že právní posouzení vrchním soudem v obou napadených rozhodnutích (č. j. 4 Cmo 328/2014-160 a č. j. 4 Cmo 192/2015-210), podle něhož stěžovatel nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (a tedy i předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů) odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v jeho dosavadní judikatuře, kterou dále Nejvyšší soud cituje. Úvahy vrchního soudu ohledně předpokladů pro osvobození od soudních poplatků pak neshledává Nejvyšší soud v posuzované věci jako nepřiměřené.
II. Tvrzení stěžovatele
Stěžovatel napadá rozhodnutí shora v záhlaví označená s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Soudy se s žádostí stěžovatele o osvobození od soudních poplatků vypořádaly pouze povrchně a z celkových stěžovatelem předkládaných údajů a listinných podkladů zdůraznily pouze ty, kterými by zřejmě za jiných okolností bylo zamítavé stanovisko ospravedlněno.
Stěžovatel tvrdí, že "v souladu se svým svědomím a vědomím vyplnil formuláře, doručené mu soudy k osvědčení podmínek pro osvobození od soudních poplatků, avšak všechny soudy doposud shledaly nedůvodnost takovéhoto návrhu s poukazem na to, že majetková situace stěžovatele neodůvodňuje přiznání osvobození". Stěžovatel má za to, že podmínky osvobození splňuje a vytýká soudům formalistický přístup, který mu odepírá přístup k soudu a právo na zákonného soudce.
Stěžovatel uvádí, že krajský soud jako soud prvního stupně sice do odůvodnění napadeného usnesení zanesl výčet příjmů a výdajů v souladu s údaji předloženými stěžovatelem, nicméně se jimi jednotlivě ani ve vzájemných souvislostech věcně nezabýval a pouze konstatoval, že se žalobci nepodařilo přesvědčit soud o své nemajetnosti.
Stěžovatel shrnuje skutkové okolnosti, na základě kterých tvrdí, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků splňuje. Přikládá Ústavnímu soudu aktuální přehled příjmů a výdajů jeho domácnosti (stěžovatele a jeho ženy) a uvádí, že příjmy domácnosti jsou 38 968 Kč, ovšem výdaje činí 36 616 Kč. Z rozdílu mezi příjmy a výdaji dovozuje nemajetnost a neschopnost zaplatit soudní poplatek.
Blíže poté vysvětluje důvody jednotlivých úvěrů, které musí splácet. Stěžovatel uvádí, že hrazení jeho závazků nebylo vyvoláno utrácením peněz za věci nepotřebné, nýbrž představovalo vždy formu řešení záležitostí zcela zásadních proto, aby v důsledku nemožnosti splácet úvěr na dostavbu domu nemohlo dojít k uplatnění práv věřitele formou exekuce na dům, ve kterém stěžovatel s manželkou bydlí. Stěžovatel tvrdí, že soudy bagatelizovaly jeho finanční situaci, ačkoli je zjevné, že mu zbývá na obživu dvou postarších osob ne více než 2 - 4 tisíce Kč měsíčně.
Stěžovatel uvádí, že byl soudy označen jako osoba movitá též proto, že je držitelem cenného papíru, pojmově se však tento papír dá označit pouze jako bezcenný přinejmenším do okamžiku vydání směnečného platebního rozkazu.
III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení Ústavním soudem
Ústavní soud si vyžádal spis a po zhodnocení argumentů stěžovatele a obsahu spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi týkající se přezkumu rozhodnutí o osvobození od placení soudních poplatků opakovaně uvádí, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5. 2006 (N 103/41 SbNU 309) nebo nález sp. zn. I. ÚS 218/09 ze dne 15. 10. 2009 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. května 2011 (N 96/61 SbNU 489)].
Při shora naznačených výrazně limitovaných možnostech Ústavního soudu věcně přezkoumávat majetkové poměry účastníků řízení za účelem posouzení nároku na osvobození od soudních poplatků musí Ústavní soud připomenout, že soudy nevycházejí pouze z příjmů a výdajů účastníka řízení (žadatele o osvobození od soudních poplatků), resp. jeho domácnosti, ale obecně z celkových majetkových poměrů účastníka řízení. Zároveň nejsou pro Ústavní soud jakkoli relevantní stěžovatelem k ústavní stížnosti přiložené aktuální příjmy a výdaje jeho domácnosti, neboť Ústavní soud neposuzuje aktuální majetkové poměry stěžovatele, nýbrž přezkoumává, jak se s tvrzenými a doloženými majetkovými poměry vypořádaly obecné soudy při rozhodování o osvobození od soudních poplatků a zda případným svévolným hodnocením majetnosti, resp. nemajetnosti stěžovatele neporušily právo stěžovatele na přístup k soudu.
Pokud jde o argumentaci samotnou směnkou ve vlastnictví stěžovatele, z vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatel byl soudem prvého stupně vyzván, aby doložil, zda předmětná směnka je směnkou platební či krycí, k zajištění jaké pohledávky sloužila a další okolnosti vzniku směnky. Soud vyšel z toho, že směnka je obchodovatelným cenným papírem a nelze bez dalšího na majitele směnky nahlížet jako na osobu nemajetnou, přičemž okolnosti vzniku směnky mohou být pro posouzení majetnosti stěžovatele důležité. Tento požadavek obecného soudu je zcela legitimní. Ústavní soud připomíná např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015 č. j. 12 Cmo 130/2015-41, z něhož mj. plyne, že důvodem pro osvobození od soudních poplatků nemůže být sama o sobě skutečnost, že směnečný žalobce je nemajetný v případě, že veškeré prostředky vynaložil na koupi cenného papíru (směnky). V opačném případě by šlo o podnikání na účet státu, na který by v případě neúspěchu žalobce přešlo celé riziko obchodní operace. Jakkoli jde v nyní posuzovaném případě o odlišnou situaci, je samotný požadavek soudu na sdělení okolnosti nabytí směnky či její povahy pro rozhodnutí o nemajetnosti stěžovatele relevantní. Stěžovatel (právně zastoupen) však uvedené informace soudu na výzvu nesdělil. Nesplnění této povinnosti pak logicky musí jít k tíži stěžovatele, neboť ten je povinen tvrdit a prokázat, že důvody pro osvobození jsou na jeho straně dány. V samotném směnečném řízení je sice nerozhodné, z jakého důvodu směnka vznikla, při rozhodování o osvobození od soudních poplatků však tyto okolnosti relevantní být mohou, neboť mohou dokládat majetkové poměry stěžovatele.
Pokud stěžovatel blíže vysvětloval okolnosti vzniku směnky až při opětovné žádosti o osvobození od soudního poplatku, tj. poté, co krajský soud osvobození nepřiznal a vrchní soud dané rozhodnutí potvrdil, nelze považovat za porušení procesních práv stěžovatele, bylo-li řízení zastaveno pro překážku věci rozhodnuté. Vrchní soud ve svém rozhodnutí (č. l. 160-162) jasně vyložil, že stěžovatel v nové žádosti o osvobození žádnou změnu poměrů netvrdil ani neuvedl nic, z čeho by bylo možno změnu poměrů oproti předchozímu rozhodnutí dovozovat. Vrchní soud odkázal též na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, podle něhož "usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků je soud vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.); nejde (totiž) o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (§170 odst. 2 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti". Závěru soudu o tom, že stěžovatel v nové žádosti změnu svých majetkových poměrů netvrdil a nedoložil a jde tak o překážku věci rozhodnuté, nelze tudíž ničeho vytknout.
K tvrzení stěžovatele ohledně jeho nemajetnosti Ústavní soud navíc dodává, že závěr obecných soudů o majetkových poměrech stěžovatele nebyl opřen pouze o nedostatečné vyjasnění okolností vzniku směnky a její povahy, nýbrž o podrobně zjištěné majetkové poměry stěžovatele. Soudy vycházely jak ze stěžovatelem uváděných příjmů domácnosti (v dané době stěžovatelem uváděných 33 000 Kč měsíčně), jakož i tvrzených výdajů, z povahy těchto výdajů, vzaly dále v potaz, že stěžovatel a jeho manželka jsou spoluvlastníky domu a několika pozemků, že manželka stěžovatele vlastní osobní automobil a je jedinou podílnicí ve společnosti s ručením omezeným s výší vkladu 200 000 Kč. Již na první pohled tak nelze závěr soudu o tom, že stěžovatel není nemajetný a tudíž nemá nárok na osvobození od soudního poplatku považovat z hlediska shora naznačených limitů ústavního přezkumu za výkladový exces, resp. za závěr, který je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Opět je nutno připomenout, že otázku majetnosti stěžovatele nelze zužovat pouze na rozdíl mezi příjmy a výdaji jeho domácnosti.
Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu o zastavení řízení z důvodu absence právního zastoupení stěžovatele, je nutno poznamenat, že stěžovatel sice dovolání efektivně nevyčerpal, neboť nebyl právně zastoupen, ovšem s ohledem na předmět řízení mu to nelze v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na její předmět přičítat k tíži. Jinak řečeno, absence právního zastoupení v řízení před dovolacím soudem velmi úzce souvisela s otázkou tvrzené nemajetnosti stěžovatele, tedy otázkou, která byla jádrem jeho ústavní stížnosti. Ústavní soud proto ústavní stížnost neodmítl pro nepřípustnost či opožděnost (ve vztahu k napadeným rozhodnutím Vrchního soudu), neboť v případě důvodnosti tvrzení stěžovatele by mohlo dojít k odepření spravedlnosti při přístupu k Ústavnímu soudu. Ústavní soud se tedy ústavní stížností stěžovatele věcně zabýval.
Zároveň však, jak bylo shora uvedeno, nemohl po zhodnocení argumentů stěžovatele, obsahu napadených rozhodnutí i obsahu spisu, tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv přisvědčit.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu