ECLI:CZ:US:1994:3.US.23.93
sp. zn. III. ÚS 23/93
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v ústním jednání dne 1. 2. 1994 v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. V. Ch. takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č. 182/93
Sb.) navrhovatel brojí proti rozsudku Krajského soudu v Brně,
vydanému v jeho občanskoprávní věci pod sp. zn. 19 Co 273/92 ze
dne 24. 3. 1993 (§72 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.), a tvrdí - aniž
by to však blíže odůvodnil - že krajský soud tímto rozsudkem, jako
orgán veřejné moci, zasáhl do jeho základních práv a svobod
zaručených mu Ústavou ČR (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93
Sb.).
V následných vývodech polemizuje pak stěžovatel s právními
a skutkovými závěry soudů obou stupňů a setrvává na svém základním
tvrzení, totiž, že vedlejší účastníci, manželé L. a T. B., nabyli
jeho nemovitosti - domek č. 100 se stavební plochou 175 a zahradu
p. č. 14 v kat. úz. L. - jednak v rozporu s předpisy platnými
v té době (zejména v rozporu s předpisy občanského zákoníku, tj.
zák. č. 40/64 Sb., ve znění č. 70/83 Sb., hospodářského zákoníku
zák. č. 109/64 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků apod.)
jednak, že kupní smlouvou stran těchto nemovitostí uzavřenou
s tehdejším MNV v Lešanech dne 6. června 1988, byli protiprávně
zvýhodněni; navíc vytýká oběma obecným soudům a především pak
soudu odvolacímu, že při posouzení jeho návrhu (sc. v řízení před
obecnými soudy) zcela opomenuly na straně někdejšího MNV
v Lešanech nedostatek právní subjektivity (když tento MNV nebyl
vlastníkem, ale toliko uživatelem posuzovaných nemovitostí), což
již samo o sobě - podle přesvědčení navrhovatele - zakládá
neplatnost dříve zmíněné kupní smlouvy.
S opakovaným odkazem na čl. 11 Listiny základních práv
a svobod stěžovatel navrhl (po úpravě svého návrhového žádání při
ústním jednání dne 1. 2. 1994), aby Ústavní soud ústavní stížností
napadený rozsudek Krajského soudu v Brně svým nálezem zrušil.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně (§30 odst. 3 zák.
č. 182/93 Sb.) ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázala
především na odůvodnění napadeného rozsudku, odmítla její tvrzení,
že by tímto rozsudkem bylo zasaženo do stěžovatelových Ústavou
zaručených práv a svobod, a co do skutkového základu posuzované
věci zdůraznila, že tento byl zjištěn na základě důkazů
provedených před soudy obou stupňů, a že tyto důkazy byly soudy
hodnoceny zcela v souladu s ustanovením §132 o.s.ř.; navrhla
proto, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížnost navrhovatele
zamítl.
Vedlejší účastníci, ač k tomu vyzvání (§42 odst. 3 zák. č.
182/93 Sb.), svá vyjádření Ústavnímu soudu nepředložili, a protože
k ústnímu jednání k Ústavnímu soudu se dostavili (přes dříve
uvedená poučení) bez kvalifikovaného zástupce (§30 odst. 1 zák.
č. 182/93 Sb.), nebylo s nimi jako s vedlejšími účastníky jednáno.
Ústavní soud, necítiv se vázán skutkovými zjištěními
učiněnými v předchozích řízeních (§81 zák. č. 182/93 Sb.), sám
provedl u ústního jednání důkazy (§48 odst. 1 al. 1 zák. č.
182/93 Sb.), od nichž bylo lze očekávat, že osvětlí skutkový stav
věci; navzdory tomu však nebylo možno dospět k podstatně jiným
zjištěním než k těm, z nichž vycházely obecné soudy.
Stručně shrnuto, ze spisového materiálu, ať již Okresního
soudu v Prostějově (sp. zn. 5 C 204/91) či někdejšího Státního
notářství tamtéž (sp. zn. R II 804/88, N 467/88) nebo někdejšího
ONV v Prostějově (103-64/88-72A/Gr) vyplývá, že navrhovatel, jako
vnuk po zemřelém A. Ch., z někdejší rodinné zemědělské usedlosti
nabyl na základě závěti do svého vlastnictví v L. domek čp.
100 se stav. částicí p. č. 175 a zahradu p. č. 14 (vl. k. č.
479), že sám pochází ze zemědělské rodiny, a že spolu s ní se stal
již od padesátých let obětí tzv. "třídního boje". Zemědělská
usedlost, k níž zmíněné nemovitosti jako výměnek náležely, byla
jeho rodičům již dříve - na počátku 50. let odňata (č. l. 30 - 37
sp. zn. 5 C 204/91); aby se vyhnul neustálému pronásledování, po
srpnových událostech roku 1968, z republiky odešel, za což byl
rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (sp. zn. 1 T 58/70), ve
smyslu tehdy platného trestního zákona, odsouzen, mimo jiné též
k propadnutí majetku (§51 odst. 1, 2 tehdy platného trestního
zákona); v důsledku tohoto konfiskačního výroku přešel domek se
stavební částicí a zahradou do vlastnictví československého státu,
tehdejšího ONV v Prostějově.
Hospodářskou smlouvou uzavřenou mezi tímto ONV a MNV
v Lešanech z února 1971 (č. l. 83 sp. zn. 5 C 204/91) přešla
správa těchto nemovitostí ke dni 1. 3. 1971 na MNV v Lešanech;
zejména domek postupem doby natolik zchátral, že posléze došlo
k prodeji posuzovaných nemovitostí manželům L. a T. B., a to na
základě jejich žádosti z března roku 1988 a za cenu sjednanou ve
smyslu tehdy platných cenových předpisů na podkladě znaleckého
posudku.
Pravomocným usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 6.
11. 1990 (sp. zn. 1 Rt 234/90) bylo prohlášeno, že navrhovatel se
stal účastným rehabilitace (§2 odst. 1 lit. d) zák. č. 119/90
Sb.), a v důsledku toho pak trestní stíhání proti němu pro trestný
čin dle §109/2 zák. č. 140/61 Sb. (§2 odst. 2 al. 3 zák. č.
119/90 Sb.), za současného zrušení všech dalších rozhodnutí
obsahově navazujících na trestní rozsudek z 25. 8. 1970 (sp. zn.
1 T 58/70), bylo zastaveno, čímž byla navrhovateli současně dána
aktivní legitimace k uplatnění restitučních nároků.
Na těchto skutkových zjištěních vybudovaly obecné soudy svá
rozhodnutí, přičemž rozhodovací důvody, zejména pak odůvodnění
rozsudku Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího, jsou obsahu
spisu přiléhavé a také úvahy, jimiž se posléze odvolací soud ve
svém rozhodnutí řídil, jsou logické a zákonu odpovídající, zejména
pokud tento soud dovodil, proč a na základě čeho nelze
navrhovateli, jako osobě nesporně oprávněné (§3 odst. 1 zák. č.
87/91 Sb.), v jeho restitučních nárocích vůči odpůrcům (tj.
manželům T. a L. B.) vyhovět.
Dokazování provedené před Ústavním soudem nikterak neotřáslo
skutkovými zjištěními obecných soudů; i když obsah spisů
někdejšího Státního notářství v Prostějově (R II 804/88,
N 467/88) nesvědčí o přílišné pečlivosti, s níž byly provedeny
úkony spojené se zřízením práva osobního užívání pozemku (stav.
plochy) podle předpisů tehdy platných nebo se samotnou kupní
smlouvou (stran rodinného domku č. p. 100) a jejich registrací,
nejde na druhé straně o taková formální a věcná pochybení, která
by sama o sobě v tomto stádiu v posouzení věci mohla odůvodnit
rozhodnutí pro navrhovatele příznivější; obdobná situace vyvstává
i v řízení před obecnými soudy obou stupňů, kde - zdá se - otázka
vlastnictví k p. č. 14 - zahradě, zapsané ve složce 479 kat. úz.
L., zůstává i nadále sporná (vlastnictví k této nemovitosti
nepřešlo na manžele L. a T. B. ani kupní smlouvou ze dne 6. června
1988 ani jiným právním úkonem, takže tato parcela je i v současné
době patrně ve vlastnictví státu). Ani z této skutečnosti,
především vzhledem k rozsudečným výrokům obecných soudů, však
nelze pro navrhovatele vyvodit příznivější závěry.
Ostatně ani sám navrhovatel si povahu svých tvrzených nároků
vůči manželům B. zřejmě dostatečně neujasnil; namítaný nedostatek
právní subjektivity při uzavírání kupní smlouvy (na straně MNV
v Lešanech) jako důvod neplatnosti právního úkonu (č. l. 6, 4,
51, 77 sp. zn. 5 C 204/90 Okresního soudu v Prostějově apod.),
svědčí spíš pro důvody reinvindikace v obecném smyslu než pro
nároky ve smyslu §4 odst. 2 zák. č. 87/91 Sb.
Obdobně nebylo lze nic příznivého pro navrhovatele dovodit
ani z dokazování při jednání před Ústavním soudem ČR.
Pracovníci majetkoprávního oddělení Okresního úřadu
v Prostějově (ing. P. a Mgr. V., č. l. 39) z vlastní zkušenosti
o okolnostech, za nichž k uzavření navrhovatelem napadené kupní
smlouvy došlo, nic podstatného neví, neboť ve svých funkcích
pracují krátkou dobu, takže jejich informace - pokud je vůbec mají
- jsou zprostředkované a velice kusé.
Manželé B. (č. l. 39, 40) pak podle svých výpovědí při
uzavírání posuzované kupní smlouvy postupovali podle pokynů
někdejších funkcionářů bývalého MNV v Lešanech, aniž by sami
o právní povaze předsevzatých úkonů měli podstatnější vědomosti.
Paní L. B. sice připustila, že její příbuzný M. K. byl za
dřívějšího režimu silně politicky angažován a na vesnici
(v Lešanech) vykonával jistě nikoli zanedbatelné funkce (člen rady
MNV a předseda pořádkové komise, vedoucí jednotky pomocné stráže
VB v Lešanech apod.), nicméně okolnosti, které by svědčily pro
závěr o jejich protiprávním zvýhodnění při uzavírání kupní smlouvy
s MNV v Lešanech ani z této výpovědi ani z jiných okolností se
vyvodit nepodařilo.
Veden naznačenými skutkovými okolnostmi dospěl posléze
Ústavní soud k závěru, že nezbývá než navrhovatelovu ústavní
stížnost zamítnout (§82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).
V posuzované věci jde o vlastnický spor, který byl mezi
účastníky projednán a pravomocně rozhodnut v řízení před obecnými
soudy, aniž by však v řízení o podané ústavní stížnosti byla
v předcházejících řízeních nebo rozhodnutích zjištěna taková
pochybení nebo vady, které by dovolovaly závěr o tom, že
pravomocným rozhodnutím soudu (rozsudkem Krajského soudu v Brně)
byla jakkoli zasažena navrhovatelova ústavně zaručená základní
práva nebo svobody (§72 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).
Navrhovatelův blíže nezdůvodněný odkaz na čl. 11 Listiny
základních práv a svobod neobstojí; větu prvou tohoto článku,
totiž, že "každý má právo vlastnit majetek", je podle přesvědčení
Ústavního soudu třeba chápat především jako poukaz ústavního
zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své
normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit.
Nejde zde tedy o ústavní ochranu "vlastnictví" v tom smyslu, jak
by se podávalo z toliko naznačené námitky navrhovatele, a pokud
(zejména pro obsah dalších vět a následujících odstavců téhož čl.
Listiny základních práv a svobod) je uvažovanou větou chráněno
vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické
právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze
o tvrzený nárok na ně. Rozumí se pak samo sebou, že pouhý spor
o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového
in concreto má býti teprve zjištěna nebo takové právo samo má býti
konstituováno (především na základě jiných hmotně-právních
předpisů), ústavně chráněn není a ani chráněn býti nemůže.
Bylo již řečeno úvodem, že podstata navrhovatelovy ústavní
stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných
soudů, zejména pak rozsudku Krajského soudu v Brně, a to ve zcela
shodném smyslu a rozsahu, jak se podává již z navrhovatelova
odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně; zde Ústavnímu soudu
nezbylo než přisvědčiti stanovisku dotčeného orgánu veřejné moci
(Krajského soudu v Brně), totiž, že jde o námitky uplatněné již
v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud nejen
zabýval, ale v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě
vypořádal, a že pokud jde o hodnocení důkazů provedených před
obecnými soudy, odvolací soud postupoval zcela ve shodě s ust. §132 o.s.ř.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti
obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 úst.
zák. č. 1/93 Sb.), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo
přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud
tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté
Listiny základních práv a svobod (čl. 83 úst. zák. č. 1/93 Sb.).
I když navrhovatelova ústavní stížnost nebyla zaměřena tímto
směrem, Ústavní soud vážil, zda v navrhovatelově věci postupem
obecných soudů nedošlo k porušení zmíněných ústavních principů;
ani zde však pochybení neshledal.
Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 úst. zák. č.
1/93 Sb.) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132
o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují,
jak v posuzované věci se stalo, kautely dané ustanovením §132
o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení
důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým
hodnocením sám neztotožňoval.
Obsah spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 5 C 204/91
nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování vlastnického
sporu mezi účastníky nikoho z nich a priori z nároku na vlastnické
právo nevyloučily, respektovaly zásadu rovnosti účastníků v řízení
(čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), jakož i další
vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv
a svobod, a proto ani z těchto hledisek nelze jejich rozhodnutí
nic podstatného vytknout.
Vycházev z těchto úvah rozhodl proto Ústavní soud
o navrhovatelově ústavní stížnosti jak ve výroku tohoto nálezu se
stalo (§82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat (§54 zák. č. 182/93 Sb.).
V Brně dne 1. 2. 1994