ECLI:CZ:US:2013:3.US.2311.12.1
sp. zn. III. ÚS 2311/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. E. D. a 2. Š. P., obou zastoupených JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem v Berouně, Seydlovo nám. 30, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. května 2012 č. j. 10 To 205/2012-461, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 18. 6. 2012 stěžovatelky napadly a domáhaly se zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") porušil jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich právo vlastnit a nabývat majetek podle čl. 11 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 7. března 2012 č. j. 1 T 97/2008-441, vydaným v trestní věci odsouzeného P. K., bylo podle §154 odst. 1 a §155 odst. 3 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") rozhodnuto, že odsouzený je povinen nahradit E. D. jako poškozené náklady k účelnému uplatnění jejího nároku na náhradu škody v trestním řízení ve výši 2 000 Kč a že Š. P. jako další poškozené není povinen tyto náklady nahradit. Proti tomuto rozhodnutí podaly (mj.) stěžovatelky stížnost, kterou však krajský soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl s tím, že při stanovení této náhrady je třeba ve smyslu §154 odst. 1 tr. ř. vycházet z nákladů prokazatelně vynaložených.
V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že krajský soud porušil jejich právo na spravedlivý proces tím, že nerespektoval platnou a srozumitelnou právní normu, konkrétně ustanovení §1 odst. 2 advokátního tarifu. Současně uvádějí, že krajský soud porušil jejich právo vlastnit a nabývat majetek, a to v podobě náhrady odměny advokáta, která jim podle platných norem obecného práva náleží, resp. že porušil jejich právo na splnění závazku založeného mezi nimi a odsouzeným na uhrazení nákladů spojených s přibráním zmocněnce. Jeho rozhodnutí má být proto nepředvídatelné.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podle ustanovení čl. 90 věty první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jsou to obecné soudy, kdo je povolán (především) k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nelze jej proto - vykonává-li svou pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Jde-li o vlastní vedení soudního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, Ústavní soud musí respektovat, že řešení těchto otázek je v zásadě věcí obecných soudů a do daného rozhodovacího procesu že může zasáhnout jen v případě takových (zásadních) pochybení, které mají za následek porušení ústavnosti; o jaké (tzv. kvalifikované) vady se jedná, je pak zřejmé z judikatury Ústavního soudu.
Úvodem možno zmínit, že v dané věci krajský soud rozhodoval dříve, a to "kasačním" usnesením ze dne 15. 6. 2010 č. j. 10 To 286/2010-380, kde se otázkou stanovení výše náhrady nákladů podrobně zabýval. Z uvedeného rozhodnutí neplyne, že by krajský soud vyloučil aplikaci advokátního tarifu jako takového, resp. že by odmítl přiznat náhradu nákladů vzniklých stěžovatelkám přibráním zmocněnce - advokáta podle tohoto předpisu, ale pouze konstatoval, že tak nelze činit bez dalšího, neboť s ohledem na ustanovení §154 odst. 1 tr. ř. je možné přiznat náhradu jen těch nákladů, které skutečně (prokazatelně) poškozenému vznikly. Protože pak v řízení (jen) první stěžovatelka prokázala náklady ve výši 2 000 Kč, soud prvního stupně jí přiznal tuto částku, načež krajský soud daný postup potvrdil prostřednictvím usnesení napadeného touto ústavní stížností, přičemž řádně zdůvodnil, proč se s argumentací stěžovatelek nemohl ztotožnit. Ústavní soud na dané interpretaci §154 odst. 1 tr. ř. a jeho souvislosti s advokátním tarifem nic protiústavního nezjistil, ostatně ani samy stěžovatelky neuvádějí žádný rozumný důvod, proč by poškozenému přiznaná "náhrada nákladů" měla (zde navíc mnohonásobně) přesahovat skutečné náklady, které mu v souvislosti s přibráním zmocněnce vznikly.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu