ECLI:CZ:US:2021:3.US.2314.20.1
sp. zn. III. ÚS 2314/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. H., 2. P. H., 3. M. H., 4. D. H. a dále 5. H. N., 6. J. N., 7. M. N. a 8. T. N., všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, sídlem Kamenická 2378/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2020 č. j. 27 Nd 146/2020-133, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Uherskohradišťská nemocnice, a. s., sídlem J. E. Purkyně 365, Uherské Hradiště, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé jsou rodiči a rodinnými příslušníky zemřelého nezletilého P. H. Stěžovatelé podali proti vedlejší účastnici žalobu na odčinění nemajetkové újmy vzniklé porušením postupu lege artis. V žalobě současně požádali o přikázání věci Okresnímu soudu v Litoměřicích z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Důvody k přikázání věci spatřovali v hospodárnosti řízení, jelikož všichni stěžovatelé a většina navrhovaných svědků bydlí v okrese Litoměřice, a dále v tom, že zejména pro stěžovatele 1. a 2. je mimořádně traumatizující jakýkoliv kontakt s místem, kde zemřel jejich syn, tedy s Uherským Hradištěm. Vedlejší účastnice s návrhem na delegaci vhodnou nesouhlasila. O určení příslušného soudu rozhodoval Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, u něhož je věc vedena, a Okresnímu soudu v Litoměřicích.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud rozhodl, že věc vedená u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 45/2020 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí jinému soudu. Nejvyšší soud uvedl, že důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně podle §12 odst. 2 o. s. ř. představují okolnosti, které umožní hospodárnější a rychlejší projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je třeba mít na zřeteli, že obecná zákonná místní příslušnost soudu je základní zásadou, kdežto přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Dále Nejvyšší soud shrnul, že důvody pro odnětí věci příslušnému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodnily průlom výše uvedeného ústavního principu, k čemuž poukázal na judikaturu Ústavního soudu. Podle Nejvyššího soudu je vzdálenost bydlišť účastníků řízení nebo navrhovaných svědků od sídla soudu okolností spíše běžnou, která sama nemůže přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu. Nadto bude patrně nezbytné vyslechnout i svědky z Uherského Hradiště (zaměstnance vedlejší účastnice). Jakkoliv lze mít pochopení pro to, že stěžovatelé nechtějí jezdit k soudu do místa, kde zemřel jejich blízký, nelze přehlížet - jak přiléhavě poznamenala vedlejší účastnice - že traumatizující bude již samotné (jimi zahájené) řízení. Namítané okolnosti neodůvodňovaly přikázání věci jinému soudu; tím spíše, nesouhlasila-li vedlejší účastnice s navrhovanou delegací.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé považují výklad shora uvedené ústavní zásady, podle níž nemůže být nikdo odňat svému zákonnému soudci, za přepjatě formalistický. Domnívají se, že neprolomení této zásady v jejich mimořádném případě je odepřením práva na přístup k soudu. Posouzení důvodů vhodnosti má být v konkrétních případech prováděno tak, aby nebyl ztížen nebo znemožněn přístup ke spravedlnosti. Podle stěžovatelů je nepřiléhavý argument Nejvyššího soudu, že traumatizující bude pro stěžovatele již samotné zahájení řízení. Stěžovatelům není zřejmé, jak jinak by se mohli domoci svých práv a poukázat na důvody úmrtí nejbližšího člověka než právě podáním žaloby v případě, že poskytovatel zdravotní služby odmítá odpovědnost za poskytnutí zdravotní služby non lege artis. Podle stěžovatelů rozhodně není vedení řízení na základě podané žaloby více traumatizující než smrt nejbližšího člověka. V průběhu projednávání věci je však třeba traumata spojená se smrtí spíše mírnit, než je dále vyvolávat. Právě uvedené má být nejzávažnějším důvodem návrhu na delegaci vhodnou, který Nejvyšší soud formalisticky přešel.
5. Dále stěžovatelé namítají, že ve městě o velikosti Uherského Hradiště je postavení lékařů nemocnice specifické, neboť obyvatelé města jsou provázáni užšími vazbami, než např. ve větších krajských městech či městech, kde se nachází nemocnic více. Rovněž lékaři nemocnice požívají na takovém městě u obyvatel větší vážnost, což se může negativně projevit na zkoumání skutkové stránky věci, resp. na spolehlivosti a důkladnosti jejího posouzení. K tomu poukazují i na nedůslednosti postupu Policie České republiky ve věci podezření, že ošetřující lékař spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá povahu řízení kontradiktorního; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tj. postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou právní problematiku.
9. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti představuje polemiku s posouzením významnosti důvodů pro navržené přikázání věci jinému soudu. Nejvyšší soud se však námitkami stěžovatelů dostatečně zabýval a posouzení důvodů delegace vhodné náležitě odůvodnil.
10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména rozporují závěr Nejvyššího soudu, podle něhož je traumatizující střet stěžovatelů s městem, v němž zemřel jejich velmi blízký člověk, natolik významnou okolností, která by mohla prolomit ústavní zásadu zákonného soudu a soudce. Stěžovatelům lze přitakat pouze potud, že Nejvyšší soud především poukázal na skutečnost, že traumatizující je samotné vedení příslušného řízení. Nejvyšší soud však nekonstatoval, že by vedení řízení bylo více traumatizující než smrt blízkého a zevrubně vyložil význam a obsah rozhodného ústavního principu podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Poměření námitky stěžovatelů s podstatou tohoto ústavně zaručeného práva, vysvětlenou v napadeném rozhodnutí, shledává Ústavní soud přiměřené.
11. V posuzované věci pochopitelně nejde pouze o samotné vedení řízení. Nicméně je především nutné setrvat na tom, že přikázání věci jinému než zákonnému soudu musí být případem výjimečným. Nelze se ztotožnit s názorem, že vedení řízení u zákonného soudu je určitou výhodou pro vedlejší účastnici (kteroužto námitku nadto stěžovatelé v předchozím řízení neuplatnili). Prokázání postupu non lege artis ošetřujícího lékaře a rozhodnutí o odpovědnosti vedlejší účastnice za tvrzené pochybení je právě smyslem teprve zahájeného řízení. Nelze proto vycházet z předpokladu, jakoby pochybení již bylo vedlejší účastnici prokázáno, a stěžovatelům byl odepřen přístup k soudu. Navrhovaný soud je vhodnější pouze podle názoru stěžovatelů. V souladu s ústavními principy a se zákonem je povinností stěžovatelů účastnit se řízení u soudu k němu příslušnému a zákonnou příslušnost soudu nelze chápat tak, jako by byla na volbě stěžovatelů (žalobců). Lze vyjádřit toliko lítost nad ztrátou stěžovatelů a určité pochopení pro podaný návrh, nikoli však shledat neústavnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud rozhodl a své rozhodnutí odůvodnil v souladu s ústavním pořádkem a Ústavní soud na ně ve zbytku odkazuje.
12. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možno vykládat tak, že by se stěžovatelům zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či argumenty soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
13. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu