ECLI:CZ:US:2010:3.US.2357.10.1
sp. zn. III. ÚS 2357/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KCK Cyklosport-Mode s. r. o., se sídlem Kobylnice, U Mlýna 12, zastoupené JUDr. Zlatavou Davidovou, advokátkou v Brně, Přívrat 12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010 č. j. 2 Afs 35/2009-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. 8. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010 č. j. 2 Afs 35/2009-124. Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z předložené kopie napadeného rozsudku se podává, že stěžovatelce byla dodatečným platebním výměrem finančního úřadu vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 312.170 Kč. Odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství v Brně zamítlo a následná žaloba stěžovatelky byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně. Stěžovatelka podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 5. 2009 č. j. 2 Afs 35/2009-91 zamítl pro nedůvodnost. Tento rozsudek byl poté zrušen na základě ústavní stížnosti podané stěžovatelkou nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 2082/09.
Nejvyšší správní soud následně o kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl znovu, a to (napadeným) rozsudkem ze dne 1. 6. 2010 č. j. 2 Afs 35/2009-124. Nejvyšší správní soud se v důsledku nálezu Ústavního soudu zabýval otázkou prekluze daňové povinnosti stěžovatelky; uvedl, že Ústavní soud se k otázce prekluze meritorně nevyjádřil a Nejvyšší správní soud tak ústavněprávním názorem nezavázal (vyjádřil "jen" povinnost Nejvyššího správního soudu se otázkou prekluze zabývat). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že protokol o zahájení daňové kontroly je třeba ve věci stěžovatelky považovat za úkon směřující k vyměření daně, kterým se dle §47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., daňového řádu, přerušil běh prekluzivní lhůty. Dle Nejvyššího správního soudu formálnost úkonu nelze hodnotit pouze s ohledem na samotnou podobu úkonu, nýbrž s přihlédnutím k předchozím a následným úkonům správce daně. Dle Nejvyššího správního soudu je stěžovatelčina situace skutkově odlišná od jeho rozsudků ve věcech sp. zn. 5 Afs 36/2003 a 8 Afs 7/2005, neboť ve stěžovatelčině věci správce daně zahájil daňovou kontrolu u stěžovatelky bezprostředně po zjištění skutečností (dle správce) odůvodňujících daňovou kontrolu a po soupisu protokolu o zahájení daňové kontroly dne 15. 12. 2004 správce učinil faktický úkon - výzvu po necelém měsíci dne 13. 1. 2005 (tj. neprodleně, v řádu dnů) a následovaly další úkony a daňová kontrola byla zakončena zprávou z 16. 9. 2005. Dle Nejvyššího správního soudu tak nedošlo k znevýhodnění pozice stěžovatelky (časové rozmezí nebylo ani jeden měsíc) ani k zneužití zahájení daňové kontroly jen za účelem přerušení prekluzivní lhůty. Nejvyšší správní soud konstatoval, že daňová kontrola může být úkonem, který směřuje k vyměření daně, tato musí být zahájena ještě v době běhu tříleté prekluzivní lhůty, má různé fáze, správce daně musí postupovat účelně, kroky daňové kontroly musí po sobě následovat v přiměřených časových intervalech a daňová kontrola musí skončit v přiměřené lhůtě; v dané věci nedocházelo k bezdůvodným průtahům správce, kroky kontroly na sebe navazovaly a byly transparentní, směřovaly k účelu stanovenému daňovým řádem.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že výklad §47 odst. 2 daňového řádu Nejvyšším správním soudem je extenzivní a v rozporu s právní jistotou. Stěžovatelka uvedla, že podle dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu formální zahájení daňové kontroly nebylo způsobilé přerušit běh prekluzivní lhůty (stěžovatelka uvedla, že takto na věc nahlížel i samotný Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku ve stěžovatelčině věci), zatímco nynější výklad Nejvyššího správního soudu činí nejistým, jaký úkon správce daně je způsobilý běh této lhůty přerušit, neboť dle Nejvyššího správního soudu, byť je daňová kontrola zahájena jen formálně, v některých případech (dle okolností) tento formální úkon přerušuje prekluzivní lhůtu a v některých nikoliv. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, že formálnost úkonu správce daně je zhojena bezprostředně následujícím faktickým úkonem (zde výzvou), i když tento faktický úkon byl učiněn až po datu, kdy měla uplynout prekluzivní lhůta; formální úkon zůstává formálním i se všemi důsledky (včetně nemožnosti vyměřit daň po prekluzi). Dle stěžovatelky způsobilým přerušit běh prekluzivní lhůty je jen úkon fakticky učiněný před uplynutím prekluzivní lhůty. Podle stěžovatelky tím, že Nejvyšší správní soud má za to, že relevantní faktický úkon může být správcem daně učiněn i po datu, kdy měla uplynout prekluzivní lhůta, pokud následuje v přijatelném časovém odstupu od předešlého formálního úkonu, nezákonně toleruje vyměření daně po prekluzi. Okamžik zániku práva na vyměření daně nelze posuzovat dle toho, v jakém časovém horizontu po formálním úkonu (zde protokolu) následuje úkon faktický (zde výzva); nerozhodné je také to, kdy správce zjistil skutečnosti, na základě kterých usoudil na potřebu daňové kontroly. Právní jistota nemůže být závislá na proměnlivých skutečnostech; klouzavý výklad §47 daňového řádu Nejvyšším správním soudem je dle stěžovatelky v rozporu s obecným pojetím prekluze práva a v rozporu s dosavadní judikaturou téhož soudu (tento soud "překroutil" svůj dosavadní náhled na formálnost zahájení daňové kontroly). Poukaz Nejvyššího správního soudu na jeho rozsudek sp. zn. 7 Afs 22/2003 označila stěžovatelka za nepřípadný, když závěry v tomto rozsudku byly překonány pozdějšími rozhodnutími téhož soudu (uvedeny výše) i Ústavního soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu, jak již bylo poznamenáno výše, je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jestliže postupují správní soudy v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady procesního práva, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Jak vyplývá z výše uvedeného, jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že zahájení daňové kontroly (protokol) v době běhu tříleté prekluzivní lhůty dle §47 odst. 2 daňového řádu bylo v jejím případě úkonem směřujícím k vyměření daně a způsobilo tak přerušení běhu prekluzivní lhůty; tento úkon považuje naopak za zcela formální, když za první úkony skutečně směřující k vyměření daně považuje až výzvu provedenou správcem daně po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší správní soud rozhodl v rozporu se svou judikaturou i judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní soud musí konstatovat, že shodnou námitku o tom, že zahájení daňové kontroly bylo pouze formální a nemohlo způsobit přerušení prekluzivní lhůty, vznesla stěžovatelka již před Nejvyšším správním soudem. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je přitom zřejmé (viz i shrnutí výše), že tento soud se danou otázkou řádně zabýval, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí se podávají srozumitelně úvahy, které jej vedly k závěru, že ve stěžovatelčině věci nešlo s ohledem na okolnosti dalšího (brzkého) postupu správce daně o úkon, který by nesměřoval k vyměření daně (stěžovatelka přitom nezpochybňuje to, že daňová kontrola jako taková může náležet mezi úkony ve smyslu §47 odst. 2 daňového řádu ani nezpochybňuje závěr Nejvyššího správního soudu, že daňovou kontrolu je třeba chápat jako celek). Z ústavní stížnosti je zřejmé, že zatímco stěžovatelka hodnotí zahájení daňové kontroly samostatně, Nejvyšší správní soud je hodnotí v rámci daňové kontroly jako celku (úkonu rozpadajícího se do dílčích fází) a s ohledem na další úkony správce daně (časový interval) při současném zdůraznění nutnosti postupu správce daně bez průtahů, kdy úkony daňové kontroly musí navazovat, být transparentní a směřovat k účelu dle daňového řádu (při minimalizaci zásahů do sféry daňového subjektu). V úvahách Nejvyššího správního soudu ohledně skutkového stavu a při interpretaci a aplikaci podústavního práva Ústavní soud neshledal libovůli, nelogičnost či nekonzistentnost; sám odlišný náhled stěžovatelky na tuto otázku přitom ještě nevypovídá o porušení ústavních práv.
Pokud stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud postupoval v rozporu se svou dosavadní konkrétní judikaturou (míří zde zřejmě na nutnost postupu dle §17 soudního řádu správního), je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud se k jeho předchozím rozsudkům sp. zn. 5 Afs 36/2003 a 8 Afs 7/2005 vyjádřil - skutkově je odlišil (a to ve vztahu k jeho závěrům ve stěžovatelčině věci). Je možno dodat, že rozsudek ze dne 20. 6. 2005 č. j. 5 Afs 36/2003-87 byl zrušen dne 11. 1. 2007 nálezem sp. zn. II. ÚS 493/05 (podstata následného kasačního rozsudku téže spisové značky ze dne 26. 4. 2007 se pak míjí stěžovatelčinou argumentací v ústavní stížnosti). Rovněž předchozí rozsudek ze dne 22. 5. 2009 č. j. 2 Afs 35/2009-91 ve stěžovatelčině věci byl zrušen nálezem Ústavního soudu. Ústavní soud proto neshledal, že by se Nejvyšší správní soud ve stěžovatelčině věci odchýlil od stěžovatelkou uváděné (existující) judikatury a měl tak povinnost postoupit věc rozšířenému senátu.
Nelze přisvědčit stěžovatelce ani v tom, že by Nejvyšší správní soud postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu; judikaturu Ústavního soudu přitom stěžovatelka nekonkretizovala. Podstatou předchozího nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 2082/09 ve stěžovatelčině věci byla problematika nutnosti správních soudů přihlížet k prekluzi práva na vyměření daně z úřední povinnosti (tuto povinnost Ústavní soud ostatně vyslovil i v řadě dalších svých nálezů v jiných věcech), přičemž konstatoval, že v rámci zkoumání prekluze se Nejvyšší správní soud má zabývat všemi okolnostmi souvisejícími (tj. nejen prostým počítáním prekluzivní lhůty, ale i rozhodným počátkem běhu prekluzivní lhůty) a nepřenášet břemeno na daňový subjekt. Ohledně formálnosti zahájení daňové kontroly Ústavní soud jen obecně poukázal na existenci judikatury Nejvyššího správního soudu k takové otázce; ústavněprávní závěr k této otázce nezaujal a nešlo ani o důvod vedoucí ke kasaci rozsudku Nejvyššího právního soudu. Ústavní soud neshledal napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ani rozporným s další nálezovou judikaturou Ústavního soudu vztahující se k otázce zahájení daňové kontroly; kasačním důvodem žádného z takových nálezů nebyla skutečnost odpovídající tvrzení stěžovatelky v nyní posuzované ústavní stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou namítaných ústavně zaručených práv, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu