ECLI:CZ:US:2002:3.US.237.02
sp. zn. III. ÚS 237/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele ing. P. P., zastoupeného JUDr. A.P., advokátem, směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13.2.2002, čj. 16 Ca 204/01, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2002, se navrhovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2002, čj. 16 Ca 204/01, kterým byla zamítnuty žaloby proti rozhodnutím Finančního ředitelství Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2001, čj. 680-a/110/2001, čj. 680-b/110/2001 a čj. 680-c/110/2001, jimiž byla zamítnuta navrhovatelova odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu Liberec ze dne 16.10.2000, čj. 163641/00/192911/1771, čj. 163695/00/192911/1771 a čj. 163746/00/192911/1771, kterými na základě jeho dodatečných daňových přiznání nebyly sníženy daně z příjmů za zdaňovací období 1997, 1998 a 1999. Podle navrhovatele mělo být napadeným rozsudkem zasaženo do jeho základních práv, zejména pak do práva na spravedlivý proces, daného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp.zn. 16 Ca 204/01, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Liberci, jako správce daně, doměřil navrhovateli dodatečnými platebními výměry daň z příjmů fyzických osob za léta 1997, 1998 a 1999. K doměření došlo na základě dodatečného daňového přiznání navrhovatele, důvodem byla skutečnost, že fyzická osoba - restituent, postoupila navrhovateli pohledávku - nárok na vydání náhradních pozemků náhradou za pozemky, které nelze vydat podle §11 zákona č. 229/1991 Sb. Náhradní pozemky byly navrhovateli vydány a ten je před uplynutím pětileté lhůty od nabytí prodal. Příjem z prodeje pozemků přiznal ke zdanění, následně však zjistil, že příjem z prodeje pozemků je od daně osvobozen podle §4 odst. 1 písmeno g) zákona o dani z příjmů, proto podal dodatečné daňové přiznání, ve kterém již příjmy z prodeje pozemků neuvedl. Správce daně rozhodl, že tento příjem z prodeje pozemků není od daně z příjmů osvobozen a proto rozhodl dodatečným platebním výměrem, že původně vyměřená daň se nemění.
Navrhovatel se proti těmto rozhodnutím odvolal. V odvolání uvedl, že od daně jsou osvobozeny příjmy z prodeje nemovitostí vydaných podle zvláštních předpisů a zákon č. 229/1991 Sb. je takovým zvláštním předpisem. Podle ust. §33a odst. 1 cit. zákona jsou nároky na poskytnutí náhrad pohledávkami, které lze smluvně převádět a nabyvatel má postavení oprávněné osoby. V případě nabyvatele jde tedy o univerzální sukcesi, z níž vyplývají i ostatní práva a povinnosti, včetně povinností daňových.
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem posoudilo odvolání jako nedůvodná a všechna rozhodnutí správce daně potvrdilo. V odůvodnění uvedlo, že podle ust. §4 odst. 1 písmeno g) zákona o daních z příjmů jsou od daně z příjmů mimo jiné osvobozeny příjmy z prodeje nemovitostí, vydaných podle zvláštních předpisů. Jedná se o příjmy, které ve skutečnosti nepředstavují zvětšení majetku daňového subjektu, protože se jedná o příjem dosažený prodejem vydaného majetku, ať již majetku původního nebo jiného, vydaného náhradou za majetek, který podle restitučních zákonů nelze vydat. Okruh oprávněných osob je v ust. §4 určen taxativním výčtem. Oprávněnou osobou, které nemohly být vydány pozemky, byla v souzeném případě fyzická osoba - restituent, nikoliv navrhovatel. A jen restituent je tou osobou, jejíž příjmy z prodeje restituovaného majetku jsou ve smyslu cit. ustanovení od daně z příjmů osvobozeny. Navrhovatel sice nabyl pozemky od pozemkového fondu, nikoli však na základě uplatněného restitučního nároku v postavení oprávněné osoby, nýbrž na základě smlouvy o postoupení pohledávky podle ust. §524 a násl. občanského zákoníku, kterou s navrhovatelem uzavřela oprávněná osoba - restituent.
Uvedená rozhodnutí Finančního ředitelství napadl navrhovatel správními žalobami, v nichž namítal nesprávné právní posouzení věci, neboť postoupením pohledávky došlo podle jeho názoru k postoupení všech práv a povinností, včetně práv daňových.
Krajský soud v Ústí nad Labem dne 13. 2. 2002 rozsudkem, čj. 16 Ca 204/01-21, žaloby spojil ke společnému řízení pod sp.zn. 16 Ca 204/01 a zamítl. V odůvodnění uvedl, že základní spornou otázkou ve všech věcech je, zda se na žalobce vztahovalo osvobození od daně z příjmů podle §4 odst. 1 písmeno g) zákona o daních z příjmů. Podle tohoto ustanovení jsou od daně osvobozeny příjmy z prodeje nemovitostí vydaných podle zvláštních předpisů, kterými se rozumějí předpisy restituční. Toto osvobození není koncipováno jako osvobození osobní, ale jako osvobození věcné. Vydáním podle zvláštních předpisů je třeba rozumět vydání tomu, kdo je nositelem nároku podle těchto zvláštních předpisů, když důvodem pro osvobození od daně bylo daňově nezatěžovat osoby, jimiž byly prostřednictvím zvláštních zákonů zmírňovány křivdy způsobené odnětím majetku v minulosti. Podle §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jsou nároky na poskytnutí náhrad podle tohoto zákona pohledávkami, které lze smluvně převádět na jiné osoby a nabyvatel pak má postavení osoby oprávněné. Náhradami je pak třeba rozumět to, co zákon za náhrady označuje, nikoliv vše, co je vydáváno na místo věci původní. V ust. §11 odst. 2 cit. zákona je uvedeno, že v případě uvedeném v odst. 1 (překážky vydání původní nemovitosti) převede pozemkový fond oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb. I když se fakticky jedná o náhradní plnění, nejde o vydání nemovitosti podle restitučního zákona, ale převedení podle zákona č. 284/1991 Sb. Že zákon o půdě toto převedení náhradních pozemků nepovažuje za náhrady, je zřejmé i z ust. §14 odst. 1 a ust. §16 odst. 1, které zakládají právo na náhrady za pozemky, které nebyly vydány a za které nebylo možno poskytnout jiné pozemky. Z toho plyne, že navrhovatel sice nabyl pozemky vydáním od pozemkového fondu, nikoliv však jako restituent na základě uplatněného restitučního nároku a nejde ve vztahu k němu o nemovitosti vydané podle zvláštních předpisů. Podkladem pro toto vydání byly uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek, nešlo však o postoupení podle §33a zákona o půdě. Mohlo se jednat jen o postoupení podle §524 a násl. občanského zákoníku. Osvobození od daně proto navrhovateli nepřísluší.
Uvedený rozsudek krajského soudu napadl navrhovatel včas ústavní stížností. V ní uvedl, že soud nesprávně posoudil jeho nároky a dále opakoval argumentaci uvedenou ve správní žalobě. Aniž by uvedl jakoukoli ústavně právní argumentaci, dovozuje, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo porušeno jeho základní právo dané čl. 36 odst. 1 Listiny.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve vyjádření ze dne 16. 5. 2002 setrval na právním názoru vyjádřeném v odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Podle ust. §10 odst. 1 písm. b) zákona o dani z příjmů jsou ostatní příjmy, které podléhají dani z příjmů, také příjmy z převodu vlastních nemovitostí, movitých věcí a cenných papírů, s výjimkou uvedenou v ust. §4 cit. zákona. V tomto ustanovení je také uváděn okruh příjmů, které jsou z různých důvodů od daně z příjmů osvobozeny. Podle §4 odst. 1 písmeno g) cit. zákona jsou mimo jiné od daně z příjmů osvobozeny přijaté náhrady podle zvláštních předpisů a příjmy z prodeje nemovitostí, movitých věcí a cenných papírů vydaných podle zvláštních předpisů a úroky ze státních dluhopisů vydaných v souvislosti s rehabilitačním řízením o nápravách křivd. Z toho je zřejmé, že společným znakem pro tento druh osvobození příjmů od daně je okolnost, že tyto příjmy ve skutečnosti nepředstavují zvětšení majetku daňového subjektu, protože se jedná o náhrady za v minulosti protiprávně odebraný majetek nebo o příjem z prodeje vydaného majetku, ať již původního nebo jiného, vydaného náhradou za majetek, který podle restitučních zákonů nelze vydat. Uvedená úprava je součástí snahy státu po nápravě křivd způsobených v minulosti.
Jestliže nelze vydat oprávněné osobě původní pozemky, podle ust. §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, pozemkový úřad převede bezúplatně do vlastnictví oprávněné osoby jiné pozemky ve vlastnictví státu. Okruh oprávněných osob je uveden formou taxativního výčtu (tzv. restituční posloupnost) v ust. §4 zákona o půdě. V souzeném případě byl oprávněnou osobou, které nemohly být vydány původní pozemky, restituent, nikoliv navrhovatel. Restituent je tedy tou osobou, jejíž příjmy z prodeje restituovaného majetku jsou od daně z příjmů osvobozeny. Ústavní soud přisvědčil názoru obecného soudu, že navrhovatel nabyl sice předmětné pozemky od pozemkového fondu, nikoliv však na základě uplatněného restitučního nároku v postavení oprávněné osoby (v tomto postavení byl výhradně restituent), nýbrž na základě smlouvy o postoupení pohledávky podle §524 a násl. občanského zákoníku, kterou s ním uzavřela oprávněná osoba - restituent. Je skutečností, že postoupením pohledávky přecházejí na nabyvatele práva a povinnosti pojící se s postoupenou pohledávkou, to však nemůže platit pro vztah restituenta ke státu, který má charakter osobně právního vztahu.
Ústavní soud neshledal v postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem zásah do navrhovatelových základních práv a svobod, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Navrhovateli nebylo bráněno, aby se obrátil se svou věcí na nezávislý a nestranný soud, který věc projednal v intencích příslušných ustanovení občanského osudního řádu a své rozhodnutí, podle přesvědčení Ústavního soudu, řádně odůvodnil. Postupoval tedy ústavně konformním způsobem a Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu