ECLI:CZ:US:2013:3.US.2385.13.1
sp. zn. III. ÚS 2385/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Müllerové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013 č. j. 33 Cdo 3604/2012-187, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 21. června 2012 č. j. 15 Co 315/2012-130 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 16. prosince 2011 č. j. 24 C 173/2011-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (podanou k poštovní přepravě dne 2. 8. 2013) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jejího základního práva na spravedlivý proces (zejména podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil stěžovatelce coby žalované povinnost zaplatit žalobci částku 125 000 Kč s úrokem z prodlení. Soud měl za prokázané, že účastníci uzavřeli ústně smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitostí ve vlastnictví žalované a jejího bývalého manžela dle §774 občanského zákoníku za dohodnutou provizi 5 % z kupní ceny. Žalobce vyvíjel obvyklou zprostředkovatelskou činnost, konkrétně zajistil zájemce o koupi, prohlídku nemovitosti a potřebnou dokumentaci. Po provedení těchto úkonů sdělila žalovaná, že od záměru prodeje odstupuje, v krátké době nato uzavřela kupní smlouvu se zájemcem, kterého žalobce zajistil. I s ohledem na časovou souvislost (rozmezí zhruba 2 měsíce) dospěl soud k závěru, že se žalobce svým jednáním přičinil o uzavření této kupní smlouvy a za to mu náleží zprostředkovatelská odměna. Jelikož podle kupující Vlasty Chrudinové byla nemovitost koupena za 2 600 000 Kč (z toho 5 % činí 130 000 Kč), je žaloba důvodná. Nad rámec soud uvedl, že v případě neprokázané existence smlouvy o zprostředkování by byl nárok žalobce důvodný z titulu bezdůvodného obohacení.
3. Odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Podle něj stěžovatelka popřela uzavření jakékoliv zprostředkovatelské smlouvy; zároveň uvedla, že mezi účastníky proběhlo pouze neformální ústní jednání zejména o možné výši ceny za předmětné nemovitosti. Tedy nezpochybňovala jednání právě se žalobcem. Rovněž Radek Křížek byl vyslechnut jako jednatel žalobce, při tomto jednání byla přítomna žalovaná i její právní zástupce, a žádné námitky k tomu, že by žalovaná nejednala s Radkem Křížkem jako jednatelem žalobce, nezazněly. Námitky žalované v odvolání proti aktivní legitimaci žalobce odůvodňovala tím, že jako realitní kancelář mohla vystupovat svědkyně Pilařová a že na stejné adrese jako žalobce sídlí další společnost zabývající se shodnou činností, jejímž jednatelem je rovněž R. Křížek, jsou pouze hypotetické úvahy; před soudem prvního stupně nebylo žalovanou nikdy tvrzeno, že by smlouvu uzavřela se svědkyní Pilařovou či se společností Reality Homolka s. r. o. I podle samotné stěžovatelky si p. Křížek na první schůzce dům nafotil, asi za týden přivedla p. Pilařová jako zájemce o koupi p. Chrudinovou s přítelem, což též svědčí pro to, že její prvotní schůzka s p. Křížkem nebyla pouze neformálním poskytnutím nezávazných informací. Žalobce zajistil zájemce o koupi, prohlídku nemovitosti, potřebnou dokumentaci, přičemž po provedení těchto úkonů žalovaná sdělila, že od záměru prodeje odstupuje. Příčinná souvislost mezi činností žalobce a shora zmiňovanou kupní smlouvou je dána tím, že nebýt inzerátu zveřejněného na internetovém serveru, na který reagovala zájemkyně Vlasta Chrudinová, a následného zkontaktování této zájemkyně se žalovanou, včetně poskytnutí určitých dalších podkladů pro zájemkyni, k uzavření kupní smlouvy by nedošlo. Žalobce v řízení před soudem prvního stupně tvrdil uzavření ústní zprostředkovatelské smlouvy se žalovanou a nárok na odměnu z ní plynoucí, žalovaná uzavření smlouvy popírala, přičemž soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku logicky zabýval tím, zda taková smlouva byla či nebyla uzavřena; na rozhodnutí soudu prvního stupně není, s ohledem na předmět řízení a tvrzení obou stran uplatněná, nic nepředvídatelného. Závěry soudu prvního stupně jsou zcela jasné a přesvědčivé.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl pro neexistenci zásadního právního významu. Uvedl především, že stěžovatelka ve skutečnosti uplatnila skutkové námitky.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nevypořádání se s jejími námitkami ze strany obecných soudů, včetně dovolacího soudu, což má zakládat nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí a libovůli soudů. Konkrétně má jít o námitky: neexistence aktivní věcné legitimace a zprostředkovatelské smlouvy; soud prvního stupně uváděl dvě zcela odlišná hmotněprávní posouzení; nepředvídatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu; nepřezkoumatelnost a nepřesvědčivost závěrů soudů; popření zásady nesení důkazního břemene; spekulativní názor odvolacího soudu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby účastnicí v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
9. Co do skutkové roviny řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Ani pokud jde o právní posouzení věci nelze soudu nic vytknout. Rozhodnutí postrádá prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
10. Samotná ústavní stížnost je pak především pokračováním v argumentaci stěžovatelky, s níž už se soudy dostatečně vypořádaly. Neodpovídá tedy reálnému stavu podstata ústavní stížnosti, že soudy nedostatečnou reakcí na námitky stěžovatelky založily protiústavní stav v podobě nepřezkoumatelnosti vlastních rozhodnutí. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, je třeba reflektovat postavení tohoto vrcholného soudního orgánu garantujícího jednotnost soudního rozhodování, a tudíž i právní jistotu. Tomuto vymezení pak odpovídá i hledisko zásadního právního významu, až jehož naplnění by zakládalo přípustnost dovolání stěžovatelky. Nejvyšší soud však toto zákonem požadované zobecnění v dovolacích námitkách neshledal a nic mu v tom racionálně vyčítat nelze. Stěžovatelka vskutku rozporovala především zjištění skutková, která však z povahy věci vždy odpovídají specifikům té které věci (jsou výsledkem hodnocení konkrétních důkazů), a proto v nich prostoru pro abstrahování pro jiné případy "téhož druhu" z povahy věci příliš nezbývá. Stěžovatelka též vyčítá odvolacímu soudu, že posoudil její námitku nedostatku aktivní legitimace jako novou skutečnost podle §205a odst. 1 o. s. ř. Bez ohledu na kvalifikaci této námitky jako nové, Ústavní soud poukazuje na její věcnou nepřesvědčivost právě s ohledem na to, že jde o verzi, kterou bez rozumného vysvětlení předkládá až v řízení odvolacím, což její přesvědčivost nabourává. Stěžovatelka namítá též spekulativnost a popření teorie nesení důkazního břemene v názoru odvolacího soudu (na str. 2 druhý odstavec věta poslední napadeného rozsudku odvolacího soudu); zde však o toliko spekulativní charakter názoru soudu nejde; to již proto, že odvolací soud poukazuje na svědecké výpovědi, z nichž plyne stěžovatelkou rozporovaný názor soudů, že inzerát zadal na webovou stránku právě žalobce. Proto nelze ani tvrdit popření nesení důkazního břemene ze strany žalobce. Stěžovatelka namítá extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Právě naopak, v rozhodnutích lze spatřovat i étos, což lze jako úsilí obecných soudů o nalezení obecně akceptovatelné (a tudíž předvídatelné a nikoli jen subjektivní) spravedlnosti jen kvitovat. To kupříkladu ve smyslu úsilí o zabránění negativní praxe, když nejprve je osloven zprostředkovatel za účelem zprostředkování prodeje nemovitosti, tento koná a kupce nalezne, avšak vlastník pak navenek deklaruje již neexistenci zájmu nemovitost prodat, aby "za zády" zprostředkovatele kupní smlouvu přece uzavřel, a to veden motivem ušetřit za odměnu zprostředkovateli, v rozporu s principem, podle kterého smlouvy zavazují, a tudíž i právní jistoty. V jistém smyslu podobnou situaci řešil Ústavní soud např. v usnesení ze dne 25. října 2012 sp. zn. I. ÚS 1447/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).
11. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu