ECLI:CZ:US:2008:3.US.2388.07.1
sp. zn. III. ÚS 2388/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti S. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2007, č.j. 2 To 55/2007-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a práva, podle kterého má být státní moc uplatňována jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
Stěžovatel zároveň požádal, aby jeho věc byla projednána podle §39 zákona o Ústavním soudu jako naléhavá a aby podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu byla vykonatelnost napadeného usnesení odložena.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovatel vytýká, že je z něj patrné, že se vrchní soud soustředil toliko na otázku existence či neexistence překážky rei iudicatae dle §411 odst. 6 písm. c) tr. řádu, zcela však pominul překážku uvedenou v §411 odst. 6 písm. b) tr. řádu, jež má spočívat v tom, že trestní stíhání je v České republice promlčeno. Jestliže skutek, pro který je žádáno jeho předání k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo (dále jen "SRN"), lze podle českého práva kvalifikovat jako pokračující trestný čin nedovoleného překročení státní hranice dle §171a odst. 1, 2 písm. b) a c) tr. zákona, pak přichází v úvahu trest odnětí svobody v rozmezí šesti měsíců až tří roků, a promlčecí doba proto činí pět let [§67 odst. 1 písm. c) tr. zákona]. Stěžovatel z toho dovozuje, že k promlčení trestního stíhání došlo ke dni 19. 9. 2005, tj. dříve, než bylo rozhodnuto o jeho vydání. I když připouští, že se v tomto závěru může mýlit, domnívá se, že napadené rozhodnutí nemůže obstát už proto, že se vrchní soud splněním uvedené podmínky vydání nezabýval, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh, jakož i z procesního spisu, se podává, že usnesením ze dne 23. 4. 2007, č. j. 1 Nt 220/2006-35, Krajský soud v Brně zamítl předání stěžovatele k trestnímu stíhání do SRN pro trestné činy uvedené v evropském zatýkacím rozkazu vedoucího vrchního státního zástupce při Zemském soudu v Hofu ze dne 8. 6. 2006, č. j. 324 Js 11003/01. Stížnosti krajského státního zástupce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením vyhověl, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel předává k trestnímu stíhání do SRN pro trestné činy výdělečného a organizovaného nedovoleného převádění cizinců podle §92b odst. 1 cizineckého zákona a §53 trestního zákoníku SRN. Předání bylo podle §411 odst. 7 tr. řádu podmíněno tím, že stěžovatel bude vrácen k výkonu trestu, ochranného léčení nebo ochranné výchovy do České republiky, pokud mu takový trest bude uložen a pokud po vynesení rozsudku cizozemského soudu nevysloví souhlas s výkonem trestu nebo ochranného opatření v SRN.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti předseda senátu vrchního soudu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že pro stěžovatelovo předání k trestnímu stíhání byly splněny všechny zákonné podmínky, což soud výslovně vyjádřil; proto podle jeho názoru nebyl důvod "samostatně rozepisovat v odůvodnění rozhodnutí, proč nejsou shledávány jednotlivé důvody pro zamítnutí návrhu". K námitce promlčení trestního stíhání předseda senátu uvedl, že ze spisového materiálu "jednoznačně vyplývá", že na území SRN probíhalo trestní řízení proti stěžovateli již před uplynutím pětileté promlčecí lhůty ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. zákona, neboť dne 6. 4. 2004 byl vydán příkaz k zatčení Okresním soudem v Hofu pod č.j. Gs 652/04; podle jeho názoru "otázka promlčení se neodvíjí od úkonů a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v dožádaném státě, ale od úkonů trestního řízení ve státě vyžadujícím". Předseda senátu proto navrhl, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost odmítl.
Uvedenému v replice stěžovatel oponuje a trvá na tom, že napadené rozhodnutí není "řádně a přezkoumatelně" odůvodněno. Vyjadřuje také nesouhlas s názorem, že běh promlčecí lhůty, významné z hlediska §411 odst. 6 písm. b) tr. řádu, se odvíjí od úkonů provedených vyžadujícím státem; je názoru, že ze znění citovaného ustanovení vyplývá, že relevantními jsou toliko úkony provedené českými orgány činnými v trestním řízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o předání z České republiky do jiného členského státu, jmenovitě rozhodování podle §408 a násl. tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
Stěžovatelovou stěžejní námitkou, směřující proti napadenému rozhodnutí, je tvrzení, že jeho předání do SRN překáží skutečnost, že stíhání trestného činu, pro který má být předán, je v České republice promlčeno. Lze však dovodit, že se tato otázka objektivně do výsledku řízení nepromítá.
Podle §412 tr. řádu v případě, kdy je předání požadováno pro trestné činy, za které je možno ve vyžadujícím státě uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky nebo nařídit ochranné opatření spojené s omezením svobody v délce nejméně tři roky a které spočívají v jednání, které orgán vyžadujícího státu označí v evropském zatýkacím rozkazu jako jedno nebo více z jednání uvedených v odstavci 2, soud nezjišťuje, zda jde o čin trestný podle práva České republiky.
Podle odstavce 2 písm. m) citovaného ustanovení se jednáním podle odstavce 1 rozumí napomáhání při nedovoleném překročení státní hranice a při nedovoleném pobytu.
Stěžovatel nezpochybňuje, že jeho předání k trestnímu stíhání bylo "německou stranou" (jak uvádí vrchní soud) požadováno právě pro takové trestné činy.
Zde stojí za připomenutí, že Evropský zatýkací rozkaz, zavedený rámcovým rozhodnutím Rady Evropské Unie č. 2002/584/JHA ze dne 13. 6. 2002 (o Evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy), je opatřením v oblasti trestního práva sloužícím k provedení zásady uznávání, kterou Evropská rada označila jako "úhelný kámen justiční spolupráce". Smyslem tohoto institutu je především snaha o realizaci jednoho z cílů Evropské unie - vybudování prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Tradiční vydávání (extradition) mezi jednotlivými členskými státy Unie bylo proto nahrazeno systémem předávání (surrender) mezi soudními orgány v rámci Unie, ve snaze zjednodušit systém předávání podezřelých nebo odsouzených osob za účelem trestního stíhání nebo k výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních, resp. odstranit složitosti, jakož i možná prodlení spojená s dosavadními formalizovanými postupy při extradici.
Otázkou ústavnosti ustanovení §412 tr. řádu se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 66/04 (uveřejněném pod č. 434/2006 Sb.), v němž položil důraz na skutečnost, že nejde o ustanovení hmotněprávní, nýbrž procesněprávní a předání podle Evropského zatýkacího rozkazu není uložením trestu ve smyslu čl. 39 a čl. 40 Listiny (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva X proti Nizozemí ze 6. 7. 1976, věc č. 7512/76). Ústavní soud též uvedl, že "osoby podezřelé ze spáchání trestného činu a předané podle evropského zatýkacího rozkazu nebudou stíhány pro trestnou činnost podle §412 odst. 2 tr. řádu, ale trestní řízení bude vedeno pro trestné činy vymezené v hmotném právu vyžadujícího státu EU. Zákonný výpočet trestných činů v §412 odst. 2 tr. řádu (čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí) slouží toliko k procesnímu postupu soudu. Český soud totiž v případě, že orgán vyžadujícího státu označí v evropském zatýkacím rozkazu chování předávané osoby jako jedno z jednání uvedených v §412 odst. 2 tr. řádu, resp. čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, nezjišťuje trestnost takového činu podle práva České republiky. Přijetí §412 tr. řádu tedy nemá za následek, že by se trestní právo všech členských zemí EU stalo aplikovatelným na území České republiky. Znamená toliko, že Česká republika napomáhá ostatním členským státům EU při prosazování jejich trestního práva. Výčet trestných činů v §412 odst. 2 tr. řádu, resp. čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí navíc obecně odpovídá jednáním, která jsou trestná i podle českého práva, byť tomu nemusí přesně odpovídat název příslušného trestného činu. Výčet trestných činů, které nevyžadují oboustrannou trestnost, není tedy dán proto, že by se předpokládalo, že některé z těchto jednání není trestným činem v kterémkoli z členských států, nýbrž právě naopak, že jde o jednání, která, s ohledem na sdílené hodnoty, jsou trestná ve všech členských zemích EU. Důvodem tohoto výčtu je uspíšení vyřízení evropského zatýkacího rozkazu, protože odpadne procedura zjišťování trestnosti takového činu podle českého práva. Navíc přijetím tohoto Rámcového rozhodnutí každý členský stát EU vyjádřil svůj souhlas s tím, že všechna trestná jednání spadající do takto obecně definovaných kategorií budou také trestně stíhána."
Jestliže tedy, jak bylo řečeno, tuzemský soud za vyložených předpokladů (§412 odst. 1 tr. řádu) "nezjišťuje trestnost ... činu podle práva České republiky", pak to znamená, že odpadá i postup ve smyslu trestněprávní kvalifikace jednání, které orgán vyžadujícího státu označí v evropském zatýkacím rozkazu, podle českého trestního práva hmotného (trestního zákona); v důsledku toho je logicky vyloučen i úsudek o případném promlčení stíhání tohoto trestného činu (srov. a contr. §411 odst. 6 písm. b) tr. řádu).
Obdobně Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 4. 12. 2006, sp. zn. 2 To 94/2006, dospěl k závěru, že "je-li žádáno předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu pro trestné činy, u kterých soud nezjišťuje, zda jde o čin trestný podle práva České republiky (§412 odst. 1, 2 tr. řádu), není soud oprávněn ani zkoumat otázku promlčení takového činu na území České republiky".
Uvedené má bezprostřední dopad i na relevanci stěžovatelovy druhé námitky, jíž napadá rozhodnutí vrchního soudu pro údajné nedostatečné (nepřezkoumatelné) odůvodnění. Vzhledem k tomu, že hodnocení otázky promlčení trestního stíhání bylo - oproti názoru stěžovatele - objektivně situováno mimo rámec ve věci rozhodných okolností, není nepřípustnou svévolí (jež by založila důvod ústavněprávní kasace), jestliže se jí vrchní soud výslovně v odůvodnění nezabýval, omeziv se na závěr, že o situaci podle §412 odst. 1, odst. 2 tr. řádu v dané věci šlo. Ve vztahu k čl. II bodu 2. zákona č. 539/2004 Sb., ve znění zákona č. 253/2006 Sb., se poznamenává, že stěžovatel není občanem České republiky.
Ústavní soud není zásadně povolán k podání výkladu podústavního práva, což je naopak úkolem soudů obecných; zasahuje až v případech mimořádných, kdy aplikovaný výklad práva je výkladem nepředvídatelným, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jež vybočuje z fixovaných závěrů soudní praxe nebo z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Tyto podmínky ingerence Ústavního soudu do řízení před obecnými soudy, jak plyne z řečeného, splněny nejsou.
Z těchto hledisek však by Ústavní soud nemohl přisvědčit ústavní stížnosti (resp. na jejím základě dospět k závěru o ústavněprávním důvodu kasace jí napadeného rozhodnutí), ani kdyby posuzoval stěžovatelovy námitky izolovaně (na předchozím názoru nezávisle), tj. v rovině jeho vlastní argumentace.
Podle §411 odst. 6 písm. b) tr. řádu platí, že soud zamítne předání vyžádané osoby (mimo jiné) tehdy, jestliže trestní stíhání či výkon trestu jsou v České republice promlčeny, jestliže stíhání tohoto trestného činu spadá do působnosti trestních právních předpisů České republiky.
Podle čl. 62 odst. 1 Schengenské prováděcí úmluvy (Úmluvy z 19. 6. 1990, kterou se provádí Schengenská dohoda ze 14. 6. 1985 o postupném zrušení kontrol na společných hranicích) platí, že pro přerušení běhu promlčecí doby jsou rozhodující pouze předpisy dožadující smluvní strany. Ačkoliv evropský zatýkací rozkaz nahrazuje všechny dřívější nástroje týkající se vydávání, včetně příslušných ustanovení Schengenské prováděcí úmluvy, uvedená zásada logicky koresponduje se smyslem a účelem nové (předávací) úpravy a zároveň není žádným z nových ustanovení potlačena; je proto odůvodnitelným názor, že toto pravidlo - jakožto výkladová zásada - platí i nadále. Odvrátit promlčení trestního stíhání coby překážky předání (§411 odst. 6 písm. b) tr. řádu) až tuzemskými procesními opatřeními ostatně znamená přijmout důsledek, jímž je vytvoření překážky předání jiné (podle §411 odst. 6 písm. d) tr. řádu).
Proto výše prezentovaný názor předsedy senátu vrchního soudu, vtělený do vyjádření k ústavní stížnosti, nelze diskvalifikovat jakožto "nerozumný", a tím (ve smyslu výše vyloženém) i kolizní s kriterii ústavněprávního hodnocení.
Stěžovatel až teprve v ústavní stížnosti vznesl námitku promlčení trestního stíhání jakožto překážky předání podle §411 odst. 6 písm. b) tr. řádu, a ne zcela případně poukazuje na důsledky toho, že rozhodnutí soudu prvního stupně mu bylo příznivé; to totiž nejenže nevylučuje, aby do stížnostního řízení vstoupil s další argumentací, nýbrž - a to především - bylo na stěžovateli, aby se již od počátku řízení bránil všemi prostředky návrhu státního zástupce podle §411 odst. 1 tr. řádu, zejména aby uplatnil také ten argument, který v ústavní stížnosti pak pokládá za argument jediný. To platí tím spíše, že stěžovatel byl zastoupen obhájcem, a ve veřejném zasedání před soudem prvního stupně dne 23. 4. 2007 k tomu měl adekvátní prostor, jejž však nevyužil.
Řečené vyplývá z povahy trestního řízení, o které zde jde. Zjištění, zda jsou splněny podmínky pro předání obviněného z České republiky do druhého členského státu EU, resp. zda jsou dány překážky pro takový postup (§409 odst. 1 tr. řádu), je účelem a obsahem předběžného šetření; z povahy věci vyplývá, že státní zástupce musí v jeho rámci ověřit všechny skutečnosti, které by odůvodnily buď rozhodnutí o vrácení evropského zatýkacího rozkazu (§409 tr. řádu) nebo naopak o podání návrhu soudu k rozhodnutí podle §411 tr. řádu. K podání návrhu se logicky uchýlí, jestliže dospěje k závěru, že zde nejsou důvody, pro které by musel soud předání ve smyslu §411 odst. 6 tr. řádu zamítnout. Je pak na vyžádané osobě (aniž by byl zpochybněn princip oficiality, jehož se dovolává stěžovatel), aby v řízení před soudem návrhu státního zástupce oponovala, a to tvrzením všech okolností, jež jsou způsobilé závěr státního zástupce o důvodnosti předání vyvrátit. Jestliže tak stěžovatel neučinil, nelze - jak v ústavní stížnosti činí - s ústavněprávními (kasačními) důsledky obecnému soudu vytýkat, že svoji pozornost soustředil k okolnostem, které byly předestřeny jako sporné, resp. které stěžovatel proti návrhu státního zástupce coby důvody zamítnutí předání reálně uplatnil, a maje ostatní podmínky za splněné, že tak učinil již nikoli konkrétně ve vztahu ke každé myslitelné podmínce zvláště, nýbrž jen generelně ku všem.
Dosah stěžovatelovy námitky, že rozhodnutí stížnostního soudu je nedostatečně odůvodněné, resp. nepřezkoumatelné, se tím zjevně relativizuje, a ústavněprávní rozměr mu proto přičíst nelze.
Je namístě tudíž shrnout, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
S ohledem na ust. §415 odst. 3 tr. řádu nebylo potřebné výslovně reagovat na požadavek stěžovatele, aby byla podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložena vykonatelnost napadeného usnesení; jeho návrhu podle §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud vyhověl fakticky tím, že ústavní stížnost projednal přednostně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2008
Jiří Mucha
předseda senátu