ECLI:CZ:US:2011:3.US.2428.10.1
sp. zn. III. ÚS 2428/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti S. Š., právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010 č. j. 15 Co 593/2009 - 58 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 7. 2009 č. j. 11 C 83/2009 - 46, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení a za účasti České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu bylo dne 18. 8. 2010 doručeno podání, v němž stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v záhlaví označená rozhodnutí a domáhá se zrušení rozsudku Městského soudu a zrušení výroku II. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5.
K porušení výše uvedených základních práv mělo prý dojít tím, že stěžovatel byl "v meritu věci úspěšný", přesto však je "mnohonásobně potrestán" tím, že musí platit náklady řízení protistraně a navíc nést své vlastní náklady.
Stěžovatel je toho názoru, že v případě napadených rozhodnutí došlo k procesnímu excesu, který nemá toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž je naopak v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatel je názoru, že v jeho případě jde o stejný případ extrémního rozporu s principy spravedlnosti, jako ve skutkovém základu nálezu Ústavního soudu ze dne 9. října 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (všechna v textu citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Za situace, kdy v nalézacím řízení vystupovala na straně žalované Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí, tj. jeden z ústředních orgánů státu, a kdy je všeobecně známo, že ústřední orgány státní správy mají zřízeny k výkonu právních agend příslušné právní (legislativní) odbory, zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy, nebyl důvod, aby Českou republiku - Ministerstvo práce a sociálních věcí jako žalovanou stranu zastupoval v nalézacím řízení advokát. Pokud se tak stalo, nelze za této situace na stěžovateli spravedlivě žádat, aby hradil žalované straně náklady řízení takto vzniklé, protože tyto náklady nelze považovat za "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu ust. §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není prý důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v přezkoumávaném případě advokát.
Obecné soudy prý při svém rozhodování o náhradě nákladů nalézacího řízení nevzaly shora uvedené v potaz, nýbrž se spokojily pouze obecným odkazem na ust. §142 odst. 1 o. s. ř. Tím prý zatížily napadené rozhodnutí vadou ústavněprávního rozměru, přičemž tato vada spočívá v porušení článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy.
II.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření v záhlaví uvedených soudů jako účastníků řízení k projednávanému návrhu.
Soud první instance i soud odvolací odkázaly na závěry svých rozhodnutí. Z vyjádření účastníků k ústavní stížnosti nevyplynuly žádné nové skutečnosti, které by nebyly zřejmé ze spisového materiálu. Ústavní soud proto považoval za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice.
III.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 83/2009. Z obsahu spisu bylo zjištěno:
Stěžovatel se žalobou, podanou dne 2. 2. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí, domáhal zaplacení částky 18.000,-Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu ust. §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Nesprávný úřední postup měl spočívat v průtazích v řízení, probíhajícím před Českou správou sociálního zabezpečení, ohledně poskytnutí jednorázové peněžní částky za neoprávněné věznění na základě zákona č. 261/2001 Sb. K průtahům v řízení mělo docházet při vyřizování několika různých žádostí a návrhů, podávaných stěžovatelem od roku 2001 do roku 2007, o nichž prý bylo definitivně rozhodnuto teprve dne 14. 5. 2008.
Žaloba byla rozsudkem prvoinstančního soudu ze dne 14. 7. 2009 č. j. 11 C 83/2009 - 46 zamítnuta a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 13.756,40 Kč, odůvodněná podle §142 odst. 1 o. s. ř. Důvodem k zamítnutí žaloby bylo především promlčení nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Nalézací soud dospěl k závěru, že ve věci žalobce probíhalo před Českou správou sociálního zabezpečení v letech 2001 až 2007 několik samostatných řízení o různých uplatňovaných nárocích, ukončovaných samostatnými rozhodnutími, takže jednotlivé doby řízení nelze sčítat a nelze dovozovat, že konečným termínem řízení je teprve vydání rozhodnutí o posledním uplatňovaném nároku. I kdyby v dílčích samostatných řízeních k průtahům skutečně docházelo (což však nebylo zjišťováno), jsou tyto eventuální nároky na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu již promlčeny. V odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se konstatuje, že Česká správa sociálního zabezpečení nedodržela zákonnou 60denní lhůtu při vyřizování jedné stěžovatelovy žádosti o poskytnutí částky 84,- Kč (o této žádosti ze dne 3. 1. 2008 bylo rozhodnuto až dne 14. 5. 2008). Protože nedodržení této lhůty nebylo nijak závažné a došlo k němu v řízení, týkajícím se drobné částky 84,- Kč, pokládal soud za dostatečnou satisfakci konstatování pochybení, obsažené v odůvodnění rozsudku.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu první instance a jeho rozsudek potvrdil svým rozsudkem ze dne 11. 5. 2010 č. j. 15 Co 593/2009 - 58. Dále uložil stěžovateli zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6.576,- Kč.
IV.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05).
Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu by otázka náhrady nákladů řízení mohla nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace právních norem ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení v souzené věci zjištěno nebylo.
V předmětném soudním řízení zastupoval žalovanou Českou republiku - Ministerstvo práce a sociálních věcí advokát Mgr. J. F. na základě plné moci ze dne 9. června 2009, a to jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se stanovenou výší nákladů řízení, neboť náklady vzniklé v souvislosti se zastupováním žalovaného advokátem neshledává náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu ust. §142 odst. 1 o. s. ř.
K námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že je mu znám nález tohoto soudu ze dne 9. října 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07, nicméně připomíná, že v každém jednotlivém konkrétním případě, kdy za stát v řízení vystupuje ministerstvo jako příslušná organizační složka a jeden z ústředních úřadů, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, zda příslušná organizační složka státu je schopna se v daném sporu (zejména pokud v něm vystupuje jako strana žalovaná) účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor specifický, v němž k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu pro organizační složku státu - a ve svém důsledku i pro Českou republiku (a tedy i pro všechny občany tohoto státu) - je třeba, aby Česká republika byla zastupována advokáty.
Právní oddělení ministerstev zpravidla zajišťují tu část právní agendy, která s náplní činnosti jednotlivých ministerstev bezprostředně souvisí. Jak je správně konstatováno v odůvodnění druhoinstančního rozsudku, je Ministerstvo práce a sociálních věcí ústředním orgánem státní správy, plnícím řadu velmi významných úkolů, jako je legislativní činnost, úprava pracovněprávních vztahů, bezpečnosti práce, zaměstnanosti a rekvalifikace, kolektivního vyjednávání, nemocenského pojištění, péče o pracovní podmínky žen a mladistvých, právní ochrana v mateřství, péče o rodinu a děti a řada dalších agend. Jak je zřejmé, jde o velmi různorodé úkoly s mnoha specifickými právními a sociálními aspekty, jejichž spektrum je velmi široké. Je přirozené, že při úvahách o personálním pokrytí těchto různorodých agend stálými zaměstnanci-právníky musí ministerstvo upřednostňovat ty úseky, v nichž je role ústředního orgánu státní správy nezastupitelná a specifická. Při všeobecně prosazované tendenci k celkové efektivitě a úspornosti v činnosti státní správy nemohou být personální kapacity interních zaměstnanců naddimenzovány tak, aby pokryly všechny myslitelné právní oblasti, v nichž stát v pozici strany soudních sporů vystupuje.
Z řečeného vyplývá, že právním názorem, vysloveným v citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07, není dotčeno právo státu nechat se zastoupit v řízení před soudem advokátem s ohledem na specifičnost problematiky předmětu řízení; na náklady takto vzniklé nelze bez dalšího pohlížet jako na náklady neúčelné, ale v každém jednotlivém případě je třeba zvažovat, zda jde či nejde o náklady nezbytné, potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu ust. §142 odst. 1 o. s. ř.
Občanskoprávní spor, vedený v této věci před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 83/2009, se odlišuje od povahy sporu, posuzovaného v citovaném dřívějším nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07. V nynějším sporu nešlo primárně o posuzování pracovněprávních nebo sociálněprávních otázek, nýbrž šlo o spor posuzující správnost či nesprávnost úředního (procesního) postupu (průtahy v řízení) a z něj odvozený majetkový nárok na finanční zadostiučinění. Pro právní řešení těchto otázek byly relevantní obecné právní instituty, jako jsou otázky celistvosti nebo přetržitosti různých fází řízení a běhu promlčecích dob a otázky výše finanční satisfakce. K řešení těchto problémů nejsou ani tak potřebné ty speciální právní otázky, které spadají do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí, jako spíše obecné (přitom však svou povahou složité) otázky správního řízení a občanského materiálního a procesního práva. S řešením těchto otázek se rutinně setkávají právě advokáti, kteří jsou při jejich posuzování zběhlejší a zkušenější než ministerští úředníci.
Přibrání advokáta jako právního zástupce žalované strany lze v nyní posuzované věci pokládat za odůvodněné, protože skýtalo větší šanci na kvalifikované hájení zájmů žalovaného. Na tom nic nemění ani ta skutečnost, že příslušná žalovaná organizační složka státu disponuje vlastními právníky v zaměstnaneckém poměru, jejichž pracovní náplň je však z převážné části jiná, než je zastupování v soudních sporech.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nelze označit jako rozhodnutí svévolná, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; toto rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu