ECLI:CZ:US:2009:3.US.2447.09.1
sp. zn. III. ÚS 2447/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Martinem Frankem, advokátem se sídlem v Brně, Vackova 44, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2009, č. j. 7 Tdo 557/2009-2573, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2009, č. j. 2 To 120/2008-2537, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008, č. j. 53 T 2/2008-2450, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí; je toho názoru, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho práva zaručená v čl. 1 Ústavy Českérepubliky (dále jen "Ústavy"), v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
V jednotlivostech stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že:
1. Nepřesvědčivé jsou úvahy obecných soudů o jeho majetkových pohnutkách ke spáchání vraždy. Dovozovaný dluh ve výši nejméně 3 219 000 Kč vychází ze záznamů v diáři poškozeného pro rok 2005 astěžovatel vyslovuje domněnku, že v diáři na rok 2006, který nebyl nalezen, mohla být poznámka o jeho splacení, případně k jeho úhradě došlo již dříve v roce 2005, aniž tomu odpovídal zápis do diáře. Jím předložené smlouvy, podle kterých činí výše dluhu 350 000 Kč a "žádný další dluh" neexistuje, soud (aniž provedl navržený důkaz výslechem "matrikářky z MČ Brno - Žabovřesky" ohledně ověřovací doložky), označil "bez jakéhokoli zkoumání" za padělky. Stěžovatel též připomíná, že financování dostavby rodinného domu na ulici Královopolská v Brně měl zajištěno z hypotečního úvěru v postačující "výši 4,5 mil. Kč".
2. Soudy nezohlednily výpověď svědka K., majitele autoopravny, který měl potvrdit, že měl od poškozeného vypůjčené vozidlo proto, že vlastní bylo v opravě.
3. Oproti zjištění obecných soudů se svědek Ing. F. J., majitel garáže, v níž bylo nalezeno tělo usmrceného poškozeného, s poškozeným znal. Tento závěr podporuje okolnost, že v nájemní smlouvě, jejíž uzavření zprostředkoval, uvedený nájemce M. S. vypověděl, že "stěžovatele nezná a nikdy ho neviděl". Podle jeho mínění "faktickým nájemcem" garáže byl poškozený, který zde přechovával odcizená vozidla. Vzájemnou známost potvrzují svědecké výpovědi, přítomnost F. J. na oslavě jeho narozenin, jakož i to, že poškozenému "naboural půjčené auto". V počítači poškozeného byla nalezena kupní smlouva "na automobil mezi panem Š. a právě svědkem J. a také plná moc udělená J. k realizaci prodeje auta", přičemž "ve smlouvě i plné moci byly obsaženy všechny nacionále svědka J.". Pochybná též jsou J. tvrzení, míní stěžovatel, že všechna vyhotovení klíčů od garáže odevzdal,a ačkoli po období jednoho a půl roku nájemné nebylo hrazeno, o věc se blíže nezajímal. Věrohodnost výpovědi F. J. zpochybňuje nejen její změna, nýbrž i to, že jeho otec, zaměstnanec Odboru dopravy Magistrátu města Brna, byl zadržen policií v odcizeném vozidle a s registračními značkami "schovanými pod kabátem".
4. Ohledně své pachové stopy zjištěné ve vozidle umístěném v garáži na ul. Trýbova stěžovatel upozorňuje na imanentní omezení této důkazní metody, navíc prováděné "jediným psem a bez přítomnosti obhajoby"; tak jako tak je způsobilá prokázat pouze, že ve vozidle seděl, což ani nepopřel.
5. Soud prvního stupně poté, co jeho první rozsudek, kterým byl zproštěn obžaloby, odvolací soud zrušil, dospěl k odlišnému závěru bez adekvátního opakování či doplnění dokazování. Vyslechnutý utajený svědek policista R. V. je nedůvěryhodný, jelikož "neuměl na plánku označit místo odkud stěžovatele měl sledoval, ani místo, kde měla stát popelnice", přičemž poblíž dne 3. 5. 2006 popelnice nestály, ale nacházely se ve dvorních traktech domů, neboť se tehdy komunální odpad neodvážel. Svědek též nepřesvědčivě vypověděl, že v kritickou dobu na místě (frekventovaná ulice Úvoz) kromě něj "nikdo jiný nebyl". Potvrdil též, že jej neviděl do ulice Trýbova vcházet, ale toliko vycházet. Svědecká výpověď nebyla potvrzena dalšími důkazy a stěžovatel vyslovuje podezření, že záznamy ze sledování jeho mobilního telefonu byly "skartovány" proto, že s ní byly v rozporu. Stěžovatel dovozuje, že rozhodnutí o vině založené "v převážné míře" na výslechu utajeného svědka neobstojí z hlediska závěrů Evropského soudu pro lidská práva. Nevysvětlitelné též zůstává, proč Policie ČR pokračovala v pátrání po poškozeném v jiných lokalitách.
6. Doc. Ing. A. S., CSc., znalec z oboru balistika, "jednoznačně vyvrátil přítomnost povýstřelových zplodin na předmětných rukavicích", které měly být odhozeny do popelnice na ulici Úvoz. Stěžovatel pokládá za "absurdní" tvrzení, že v nalezených rukavicích "mohl páchat trestnou činnost", jelikož "mu byly malé".
7. Neozřejmený zůstal obsah SMS, kterou stěžovatel poslal dne 19. 4. 2006 po 16. hodině poškozenému, který na ní neodpověděl; nelze tedy usuzovat, že jejím prostřednictvím vylákal poškozeného na místo činu. Dále není známo, kdo dne 20. 4. 2006 "zapnul mobilní telefon (poškozeného) v Pohořelicích", na který byla ve 13:06 přijata SMS od V. M., přičemž je pravděpodobné, že tak učinil pachatel vraždy. On tak učinit nemohl, neboť téhož dne ve 13:21 přijal v Brně, ul. Absolonova, telefonní hovor I. H. V řízení před obecnými soudy nebyl objasněn ani původ trichologického materiálu ("lidského vlasu a lidského chlupu") nalezeného v "igelitu" obalujícím pozůstatky poškozeného, jakož i daktyloskopických stop na poblíž (na skříni s tělem zavražděného) umístěném "barelu".
8. Podle stěžovatele též neobstojí úvahy obecných soudů ohledně "podmínek pachatelství". Přítomnost stěžovatele v ulici Trýbova dne 3. 5. 2006 nemusela mít s vraždou souvislost, jelikož k umístění pozůstatků poškozeného do předmětné garáže mohlo dojít "až mnohem později". Na ulici Luční mohl dojet sám poškozený a posléze se nechal odvézt v automobilu jiné osoby. Z vymezených podmínek podle stěžovatele obstojí jen ta, podle níž vrah musel mít přístup do garáže. Opomenuta prý zůstala podmínka, že pachatel musel mít sjednánu schůzku s poškozeným na den 19. 4. 2006; následujícího dne ve 13 hodin se nacházel v Pohořelicích a náleží mu trichologický materiál nalezený v garáži. Stěžovatel připomíná, že poškozený se po svědku K., který byl ve finanční tísni, v kritickou dobu domáhal vrácení vozidla BMW Z 1 nebo doplacení 210 000 Kč a úhrady 186 000 Kč za leasing vozidla VW Passat, když již dříve jej "připravil o chatu". Tento svědek se dne 20. 4. 2006 nacházel v Hrušovanech nad Jevišovkou, tedy 27 km od Pohořelic.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu sp. zn. 53 T 2/2008 Krajského soudu v Brně se podává, že stěžovatel byl výše uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně shledán vinným spácháním trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 13,5 roku.
Skutek, jímž byl uznán vinným, byl popsán tak, že stěžovatel pravděpodobně dne 19. 4. 2006 po 16:00 hod na přesně nezjištěném místě v úmyslu způsobit smrt Ing. M. K., a tím se vůči němu zbavit alespoň z převážné části svých finančních závazků, které dle písemné evidence poškozeného činily nejméně 3 219 000 Kč a současně získat Ing. M. K. osobní motorové vozidlo tov. zn. VW Passat Variant 1.9 TDi modré barvy, výstřelem ze střelné zbraně ráže 7,65 mm zasáhl poškozeného do týlní krajiny a způsobil mu střelné poranění mozku s následnou smrtí; tělo Ing. M. K. ukryl v garáži na ulici Trýbova v Brně, kde bylo nalezeno dne 2. 10. 2007.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Co do provedeného dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy platí, že Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly; je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech obecné soudy vycházejí zejména z tzv. zásady materiální pravdy;z jejího vymezení v§2 odst. 5 tr. řádu též plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran,a je limitován rozsahem "nezbytným pro rozhodnutí". Soudy přitom musí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.
Z uvedeného rámce dokazování jsou soudy povinny vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. řádu postačující.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci obecné soudy nepřekročily rámec výše uvedených zásad az celé řady navzájem se podporujících nepřímých důkazů dovodily skutkový stav,
o němž není důvodných pochybností.
Jednotlivé námitky stěžovatele představují vesměs polemiku s hodnocením konkrétních nepřímých důkazů, jak je provedly a hodnotily obecné soudy.
Ad 1/ Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel měl se svým domem na ul. Královopolská finančně náročný podnikatelský záměr (srov. str. 6 rozsudku soudu prvního stupně) a hrozba majetkové ztráty byla znalkyní (specializace klinická psychologie) shledána nejpravděpodobnější motivační variantou. Stěžovatel sám uvedl, že poškozený již v minulosti jinou osobu v souvislosti s půjčkami "připravil o chalupu".
Z výpovědi přítelkyně poškozeného D. Š. (č. l. 2204 tr. spisu) vyplynulo, že v období roku 2006 již byl poškozený podrážděný a nervózní, a vykládal jí o prodeji domu na ul. Královopolská - za částku "snad nad desítku milionů" - kvůli splacení půjčky, kterou poškozený poskytl na jeho stavbu. Z uvedeného obecné soudy dovodily, že v souvislosti s jeho finančními závazky vůči poškozenému, stěžovateli akutně hrozila ztráta jeho nemovitého majetku, který měl pro něj mimořádnou důležitost.
Stěžovatelem zdůrazňované obtíže při zjišťování výše jeho dluhů vůči poškozenému nasvědčují tomu, že jednání, pro které byl odsouzen, mohlo představovat způsobilý prostředek k zamezení vymáhání jejich podstatné části.
V těchto intencích vyznívají další - stěžovatelem neoponovaná - zjištění obecných soudů ohledně jeho zcela nestandardního chování poté, co poškozený dne 19.
4. 2006 "náhle zmizel".
Nejvyšší soud výstižně rekapituloval (usnesení, str. 7-8), že "ač se jednalo o osobu s kterou měl stěžovatel, jak sám uvedl, "mírně přátelský vztah", setkávali se i jejich rodiny a jejich vztahy byly dobré, a již následujícího dne, tj. 20. 4. 2006 při schůzce s manželkou poškozeného J. K., a svědky K. Č. a P. N., kteří se snažili zjistit, kde by poškozený mohl být, proč se ztratil a kde je jeho auto, se podle výpovědí těchto svědků stěžovatel především zajímal o to, aby z počítače poškozeného byla vymazána určitá data a sám se nabízel, že to udělá. V době, kdy tedy ještě nebylo zřejmé, zda se poškozený zase nevrátí, se stěžovatel choval jako osoba, jíž je známo, že tomu tak již nebude a které je osud poškozeného znám. Z toho vyplývá logický závěr, že stěžovatel již v této době věděl, že se s poškozeným nemůže dostat do případného konfliktu pro vymazání dat z počítače,a naopak, pokud by se mu to podařilo, zbavil by se tím svých dluhů vůči němu. Svědkyně J. K. k tomu uvedla, že jí stěžovatel přímo slovně nutil vymazat z manželova počítače data, která se jej týkala, a to včetně jeho dluhů, a ještě ten večer chtěl jet k ní a data případně vymazat sám (č. l. 1749 -1750 tr. spisu). Tamtéž svědkyně rovněž uvedla, že při následné schůzce z iniciativy stěžovatele ji tvrdil, že poškozenému dluží jen 350 000 Kč a předložil jí smlouvy, podle kterých by údaje jejího manžela z trezoru a počítače nebyly pravdivé a "dluh je menší."
Ad 2/ Irelevantní je, že stěžovatel měl vlastní auto "v opravě". Z výpovědi svědka K. (ani k dotazům obhajoby) nevyplynulo, že stěžovatel měl v rozhodnou dobu "od poškozeného vypůjčeno vozidlo" VW Passat Variant 1.9 TDi, r.z. 2B7 6170 (procesní spis, č.l. 2416-2418, 2469); předmětná otázka však byla v řízení objasněna jinými důkazními prameny.
Obecné soudy vycházely z výpovědi svědkyně D. Š., podle které stěžovatel měl o auto užívané poškozeným zájem, ale poškozený mu je nechtěl dát k dispozici dříve, než mu stěžovatel převede peníze na účet, že stěžovatel na toto auto "hodně spěchal", ale poškozený mu řekl, že "pokud nebudou peníze na účtu, tak žádné auto nebude" (procesní spis, č.l. 2205, 2206). Stěžovatel přitom ve své první výpovědi dne 19. 10. 2007 tvrdil, že již v den převodu vozidla na HD invest, s. r. o., uhradil poškozenému za prodej tohoto vozidla kupní cenu v hotovosti (procesní spis, č.l. 2177), a protože vozidlo patřilo HD invest, s. r. o., po zmizení poškozeného "neviděl jediný důvod", proč by měl auto předat manželce poškozeného (procesní spis, č. l. 2181).
Z řečeného soudy dovodily, že stěžovatel měl zájem o toto vozidlo užívané poškozeným, mohl ho však získat až po zaplacení předmětné částky,a mělo se tak stát právě v den zmizení poškozeného.
Podle obecných soudů o vině stěžovatele svědčí rovněž užívání vozidla poškozeného v průběhu následujících dní, až do 29. 4. 2006, kdy jej odevzdal na Policii ČR. Toto vozidlo Volkswagen Passat bylo totiž již od 6. 2. 2006 formálně registrováno na společnost HD invest Brno, s. r. o., kde stěžovatel působil jako jednatel i společník. Přestože již 20. 4. 2006 se měl dozvědět o zmizení poškozeného, resp. že je hledán i s autem poškozeného, které podle své výpovědi měl najít následující den 21. 4. 2006 zaparkované před svým bydlištěm na ul. L., běžně toto auto užíval (ačkoli již mohl užívat vlastní vozidlo, které si téhož dne vyzvedl z opravny) a vydal ho policii až dne 29. 4. 2006, kdy se tohoto dne tímto vozidlem dopravil na další schůzku s manželkou poškozeného a svědkem J. P. v cukrárně na ul. Merhautové. Až tehdy jim řekl, že má vozidlo poškozeného, a když mu svědek J. P. řekl, že po vozidle je vyhlášeno celostátní pátrání, téhož dne jej stěžovatel odevzdal policii. Do té doby se nikomu nezmínil, že předmětné vozidlo užívá.
Ad 3/ Stěžovatel oponuje zjištěním obecných soudů ohledně vzájemné známosti svědka Ing. F. J. a poškozeného (tj. jejich konstatování, že F. J. poškozeného neznal) ku podpoře svého tvrzení, že "fakticky" si najímal garáž na ulici Trýbova právě poškozený, čehož si měl být F. J. vědom. Obecné soudy však na základě detailních úvah (procesní spis, č.l. 2481-2483, 2548) dospěly k závěru, že to byl stěžovatel, kdo si od F. J. v lednu 2006 ("fakticky") pronajal předmětnou garáž (ve které bylo po roce a půl nalezeno tělo usmrceného poškozeného) a převzal od něj svazek klíčů k této garáži (měl tedy nad garáží "kontrolu", procesní spis, č.l. 2553). Lze dodat, že stěžovatel neobjasnil, proč bylo třeba, aby "zprostředkoval" pronájem garáže - jak namítá - poškozenému, když se údajně F. J. s poškozeným "znali" a "spolupracovali spolu" (tamtéž, č.l. 2502).
Ad 4/ Stěžovatelem tvrzený původ pachové stopy ve vozidle umístěném v garáži na ul. Trýbova výsledek řízení efektivně zpochybnit nemůže.
Ad 5/ Že stěžovatel byl dne 3. 5. 2006 sledován policií, potvrzuje podle obecných soudů žádost o povolení sledování osob a věcí ze dne 29. 4. 2006 (procesní spis, č.l. 896), povolení ke sledování osob a věcí z téhož dne (tamtéž, č.l. 898-901), stěžovatelovo zadržení dne 3. 5. 2006 ve 13:39, jakož i okolnost, že Policie ČR bezprostředně po nálezu rukavic přistoupila k vypracování odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická genetická expertíza (tamtéž, č.l. 2251). Není pochybností, že soud prvního stupně v řízení po vydání kasačního usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2008, č.j. 2 To 74/2008-2368, požadavkům trestního řádu ohledně vedení dokazování dostál; o "založení" výsledku řízení "v převážné míře" na výslechu "utajeného svědka" nemůže být ve stěžovatelově věci řeč.
Ad 6/ Neudržitelné je tvrzení stěžovatele, že znalecký posudek, provedený v trestním řízení, "jednoznačně vyvrátil přítomnost povýstřelových zplodin na předmětných rukavicích". Podle znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace zbraně palné, sečné, bodné a militárie, byly na rukavicích zajištěny ojedinělé částice charakteristické (nikoli jednoznačně indikující) povýstřelové zplodiny a velké množství částic olova (procesní spis, č.l. 2399 a násl.). Za zaznamenání stojí, že ačkoli stěžovatel připustil, že rukavice obsahující jeho biologické stopy (DNA), měl "v ruce" (tamtéž, č.l. 2503, 2541), neuvedl bližší okolnosti, které by byly způsobilé ozřejmit důvod výskytu posuzovaných prvků (poznamenal pouze, že mohlo jít o "výřad nepotřebného oblečení na ulici Luční", tamtéž, č.l. 2457).
Ad 7/ Bez ústavněprávní relevance též zůstává, že v řízení nebyly ztotožněny všechny biologické stopy z místa nálezu pozůstatků poškozeného, resp. stanovena osoba, která dne 20. 4. 2006 zapnula mobilní telefon poškozeného.
Ad 8/ Úvahy, že jeho přítomnost v ulici Trýbova (kterou popírá) nemusela souviset s vraždou poškozeného, že vozidlo mohl na ulici Luční (dne 21. 4. 2006, tj. dva dny po svém zmizení) umístit sám poškozený, že trichologický materiál v garáži musel nutně náležet pachateli, resp. že zde byla i další osoba ve svízelné osobní a hospodářské situaci vyvolané dluhem vůči poškozenému, vznáší stěžovatel coby pouhé spekulace, bez adekvátní konkretizace důvodů, na jejichž základě by bylo možné přesvědčivě uzavřít, že by tyto výhrady mohly mít objektivně průmět do obsahu skutkových závěrů, které obecné soudy přijaly.
Uvedeným je současně doloženo, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval námitky, jež uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a- nepřípustně - očekává, žerozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, pročež Ústavní soud posoudil jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu