ECLI:CZ:US:2008:3.US.2460.07.1
sp. zn. III. ÚS 2460/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Věrou Matoušovou, advokátkou v Ostravě - Moravské Ostravě, Nádražní 18, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2007 č. j. 39 To 49/2007-3453 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2007 č. j. 71 T 117/2007-3327, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 9. 2007 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a eventuálně i zásada presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Ostravě byla podle §72 odst. 3 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele jako obviněného o propuštění z vazby na svobodu, neboť důvody vazby dle §67 písm. a) a c) trestního řádu trvají i nadále. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, která byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu usnesením Krajského soudu v Ostravě, jež je rovněž napadeno touto ústavní stížností, zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno na základě usnesení Policie České republiky ze dne 10. 6. 2006, které převzal ve stejný den spolu s překladem do albánštiny. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2006 byl vzat do vazby s tím, že tato se započítává od okamžiku jeho zadržení dne 9. 6. 2006 v 17.30 hod. Dne 7. 6. 2007 byla Okresnímu soudu v Ostravě doručena obžaloba, a to pouze v češtině, její překlad byl proveden až po podání obžaloby a doručen Okresnímu soudu v Ostravě dne 20. 6. 2007. Stěžovatel poukazuje na ustanovení §2 odst. 14, §12 odst. 10, §28 odst. 2 a 3, §71 odst. 8 písm. c), odst. 9 trestního řádu a čl. 37 odst. 4 Listiny, tvrdí, že k ukončení přípravného řízení - stejně, jako tomu je v případě jeho zahájení - došlo až po doručení překladu příslušného rozhodnutí, čímž byla překročena zákonem stanovená lhůta jednoho roku pro přípravné řízení, a tím i maximální doba trvání vazby. Z tohoto důvodu podal žádost o propuštění z vazby, Okresní soud v Ostravě však dospěl k závěru, že právní důsledky spojené s provedením určitého úkonu orgánem činným v trestním řízení nastávají vyhotovením příslušného rozhodnutí v úředním jazyce (tedy ke dni 6. 6. 2007), a tudíž zákonem stanovená doba vazby překročena nebyla. S tímto názorem se stěžovatel neztotožňuje a dodává, že i když obžalobu s překladem doručuje obviněnému až soud, v důsledku opožděného překladu nemůže využít své právo nahlížet do spisu (§65 trestního řádu) a podat včas návrh na předběžné projednání obžaloby.
Kromě toho má stěžovatel za to, že důvody vazby nejsou v napadených rozhodnutích náležitě odůvodněny, a upozorňuje, že v průběhu řízení poukazoval na to, že v České republice žije 14 let a má zde pevné rodinné, přátelské a podnikatelské vazby, že nabízel nahrazení vazby písemným slibem, zárukou své družky a dohledem probačního úředníka, a také že předložil i pracovní smlouvu zaručující mu pravidelný příjem. Ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě stěžovatel vyjadřuje pochybnosti, zda se vůbec tento soud jeho opravným prostředkem zabýval.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Okresní soud v Ostravě odmítl, že by se nezabýval námitkou nedodržení lhůty nebo že by jeho rozhodnutí nebylo náležitě odůvodněno, a v podstatě také odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s návrhem, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
Okresní státní zastupitelství v Ostravě se postavení vedlejšího účastníka vzdalo, přesto se však vyjádřilo k otázce doručení překladu obžaloby a účinků s tím spojených. V souvislosti s výkladem a použitím §28 odst. 3 trestního řádu je dle názoru tohoto orgánu třeba určit pojem "adresát, jemuž má být předmětné rozhodnutí doručeno", a pojem "počátek běhu lhůty, která je s tímto doručením spojena". Obžaloba jako rozhodnutí svého druhu je adresována a doručována příslušnému soudu, a to v českém jazyce (§2 odst. 14 trestního řádu). K jejímu doručení v tomto jazyce, včetně všech svazků vyšetřovacího spisu a příloh, došlo dne 7. 6. 2007. S doručením obžaloby zákon spojuje toliko počátek běhu lhůty uvedené v ustanovení §181 odst. 3 trestního řádu a tato lhůta byla v dané věci dodržena. K námitce stěžovatele, týkající se práva nahlížet do spisu státní zastupitelství, uvedlo, že nebylo nijak porušeno, stěžovatel mohl podat včas návrh na předběžné projednání obžaloby, což také učinil, načež byl tento návrh zamítnut. Současně poukázalo na ustanovení §196 odst. 1 trestního řádu, dle něhož, pokud soud neučinil některé z rozhodnutí uvedených v §188 odst. 1, 2 trestního řádu, dá předseda senátu opis obžaloby doručit obžalovanému a jeho obhájci; teprve od tohoto okamžiku počíná právo obžalovaného seznámit se se zněním obžaloby. Ústavní stížnost tak považuje za zcela nedůvodnou.
V replice k vyjádření okresního státního zastupitelství stěžovatel uvedl, že s doručením obžaloby je spojen konec přípravného řízení (§12 odst. 10 trestního řádu). Znovu opakuje, že je-li počátek přípravného řízení podmíněn doručením příslušného usnesení s překladem, musí stejný princip platit i pro jeho konec, i když se týká jiného adresáta. Dále uvádí, že právo seznámit se s obsahem spisu včetně obžaloby není vázáno na její doručení; okamžikem, kdy se tato stane součástí spisu, má obžalovaný právo se s ní seznámit, přičemž cizinec je při uplatňování tohoto práva znevýhodněn.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jde-li o otázku, k jakému okamžiku bylo ukončeno přípravné řízení (§12 odst. 10 trestního řádu), a tedy zda byla překročena doba trvání vazby dle §71 odst. 8 písm. c), odst. 9 trestního řádu, Ústavní soud pokládá interpretaci a aplikaci trestního řádu, provedenou Okresním soudem v Ostravě, za zcela ústavně konformní.
Úvodem musí v souvislosti s argumentem stěžovatele stran okamžiku zahájení trestního stíhání poukázat na své usnesení ze dne 16. 9. 2007 sp. zn. IV. ÚS 993/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). V uvedené věci Ústavní soud dospěl k závěru, že zásada obsažená v §2 odst. 14 trestního řádu a v souvislosti s tím i §28 odst. 2, 3 trestního řádu má za následek, že usnesení o zahájení trestního stíhání nemůže nabýt právní moci, pokud není obviněnému doručen písemný překlad tohoto rozhodnutí; ve svých důsledcích to ale znamená, že neznalost jednacího jazyka obviněným nemůže mít za následek, že by nedošlo k zahájení trestního stíhání, ale pouze to, že usnesení o zahájení trestního stíhání nenabude právní moci a teprve doručením písemného překladu předmětného usnesení započne běh lhůty k podání opravného prostředku.
Jde-li pak o nyní posuzovanou věc, je třeba, dle názoru Ústavního soudu, odlišovat mezi podáním obžaloby státním zastupitelstvím příslušnému soudu a jejím doručováním obviněnému. V prvním případě je postup upraven v §176 a násl., §180 a násl. trestního řádu, na což navazují povinnosti (a současně práva) soudu předpokládaná např. v již shora zmíněném ustanovení §181 odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že se jedná o podání činěné jedním orgánem činným v trestním řízení vůči druhému (s nímž samozřejmě není spojen počátek běhu lhůty stanovené obviněnému pro realizaci nějakého jeho procesního práva), je zřejmé, že "postačující" je podání obžaloby pouze v českém jazyce (viz §2 odst. 14 věta první trestního řádu).
K doručování (opisu) obžaloby obviněnému dochází až za podmínek upravených v §196 trestního řádu, kde se již plně uplatní pravidla zakotvená v §28 odst. 2 a 3 trestního řádu. Obviněnému, který prohlásí, že neovládá český jazyk, lze tudíž obžalobu považovat za řádně doručenou až doručením jejího překladu. Argumentaci ustanovením §65 trestního řádu je třeba odmítnout, neboť §196 trestního řádu výslovně upravuje způsob, jakým je obviněný s obžalobou seznamován. Na okraj je možno podotknout, že přestože překlad obžaloby je státním zastupitelstvím zpravidla přikládán k obžalobě, nemusí vůbec najít uplatnění, učiní-li soud např. rozhodnutí ve smyslu §188 odst. 1 a 2 trestního řádu (náklady na překlad tudíž vznikají zbytečně).
Jde-li o námitku nedostatečného odůvodnění rozhodnutí o vazbě stran vazebních důvodů, je třeba upozornit, že Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl zcela konkrétní skutečnosti, jež mají zakládat vazební důvody ve smyslu §67 písm. a) a c) trestního řádu, a které by bylo zbytečné na tomto místě opakovat. Stěžovatel ostatně ani tyto skutečnosti nezpochybňuje, pouze proti nim staví jednak své vazby na Českou republiku, jednak možnost příjmu na základě pracovního poměru. Jak bylo ovšem výše ozřejměno, je na soudech obecných, a nikoliv na soudu Ústavním, aby relevantní skutečnosti s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu vzájemně zvážily a následně rozhodly.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu