ECLI:CZ:US:2014:3.US.2461.12.1
sp. zn. III. ÚS 2461/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Billa, spol. s. r. o., se sídlem v Říčanech u Prahy, Modletice 67, zastoupeného JUDr. Robertem Čepkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 38, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2012 č. j. 5 Afs 2/2011-701 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2010 č. j. 62 Ca 41/2009-542, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
II.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v rozhodnutí ze dne 21. 10. 2002 č. j. S 94/02-2136/02-VOII vyslovil, že stěžovatel spolu se společností CREDITEX HOLDING, a. s., dříve JULIUS MEINL a. s. (dále jen "druhý žalobce"), se "v rámci spolupráce při koordinovaném vyjednávání o nákupních podmínkách ... dohodli s účinností od 1. 1. 2001 až do doby vydání tohoto rozhodnutí, koordinovat a slaďovat své nákupní ceny zboží a kondice vůči dodavatelům", čímž porušili v období od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2001 zákaz dohod o cenách uvedený v §3 odst. 1 a §3 odst. 2 písm. a) v té době účinného zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon 63/1991 Sb."), a v období od 1. 7. 2001 do rozhodnutí ... zákaz dohod o cenách uvedený v §3 odst. 1 a §3 odst. 2 písm. a) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů" (dále jen "ZOHS"), přičemž "tato dohoda vedla k omezení hospodářské soutěže na trhu zboží denní spotřeby určeného k maloobchodnímu prodeji spotřebitelům, a to na poptávkové straně tohoto trhu s dopadem na dodavatele" (výrok I), 2. zakázal s odkazem na §7 odst. 1 ZOHS plnění této dohody do budoucna (výrok II), 3. za jednání popsané ve výroku I. uložil podle §22 odst. 2 ZOHS stěžovateli pokutu ve výši 28 milionů Kč a druhému žalobci pokutu ve výši 23 milionů Kč (výrok III), a 4. podle ustanovení §23 odst. 1 ZOHS uložil opatření k nápravě (výrok IV).
Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže rozhodnutím ze dne 13. 10. 2003 č. j. R 70,71/2002 v řízení o rozkladu změnil napadené správní rozhodnutí ve výroku I tak, že stěžovatel a druhý žalovaný "...porušili v období od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2001 zákaz dohod o cenách uvedený v §3 odst. 1 ve spojení s §3 odst. 2 písm. a) v té době účinného zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, a v období od 1. 7. 2001 nejméně do 22. 4. 2002 zákaz dohod o cenách obsažený v §3 odst. 1 ve spojení s §3 odst. 2 písm. a) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů", s tím, že "uvedená dohoda vedla v období od 1. 1. 2001 nejméně do 22. 4. 2002 k narušení hospodářské soutěže na trhu zboží denní spotřeby určeného k maloobchodnímu prodeji spotřebitelům"; dále formulačně upravil výroky II a III, jež neměly vliv na významový obsah měněných výroků prvostupňového rozhodnutí, a z důvodu formulačního upřesnění změnil výrok IV v části uložených opatření k nápravě.
Rozsudkem ze dne ze dne 31. 5. 2006 č. j. 31 Ca 41/2003 - 265 Krajský soud v Brně zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2003 č. j. R 70,71/2002 ve výroku III, jímž byla stěžovateli a druhému žalobci uložena podle §22 odst. 2 ZOHS pokuta (výrok I); ve zbytku jejich žaloby zamítl (výrok II) a rozhodl, že se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Správní rozhodnutí ve výroku, jímž byla žalobcům uložena pokuta, zrušil krajský soud proto, že předseda žalovaného zkrátil délku trvání deliktního jednání "o cca 28 %", aniž by se tato skutečnost projevila na výši ukládané sankce či se nějakým způsobem odrazila v odůvodnění rozhodnutí; tuto část výroku proto považoval za nepřezkoumatelnou. Ostatní žalobní námitky důvodnými neshledal, a proto žaloby ve zbytku zamítl.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2009 č. j. 5 Afs 95/2007-353 ke kasační stížnosti stěžovatele a druhého žalobce tento rozsudek v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění zavázal krajský soud, aby v dalším řízení především objasnil skutkový stav ve vztahu ke konkrétnímu důkaznímu pramenu - kritické korespondenci advokáta soutěžitele (zda by skutkové závěry byly shodné, kdyby správní orgán obsah této korespondence neznal).
Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže mezitím (resp. v mezidobí) rozhodnutím ze dne 21. 3. 2007 č. j. R 70, 71/2002-02678/2007/300 opětovně rozhodl o pokutě za výše popsané protisoutěžní jednání tak, že výrokem III uložil stěžovateli pokutu ve výši 23 800 000 Kč a druhému žalobci ve výši 19 550 000 Kč s tím, že pokuta je ukládána za období od 1. 7. 2001 do 22. 4. 2002.
I toto rozhodnutí napadli stěžovatel a druhý žalobce správními žalobami, jež byly (usneseními ze dne 30. 11. 2009) spojeny ke společnému projednání se žalobami dříve vedenými (po kasačním rozhodnutí Nevyššího správního soudu).
O námitce podjatosti JUDr. Davida Rause, Ph.D., předsedy senátu 62 Ca, kterou stěžovatel vznesl dne 7. 9. 2009, rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 29. 1. 2010 č. j. Nao 1/2010-443, a jmenovaného soudce z rozhodování v této věci vyloučil; podle platného rozvrhu práce na jeho místo nastoupil předseda zastupujícího senátu.
III.
a) krajský soud
O žalobách pak rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 8. 2010 č. j. 62 Ca 41/2009-542 tak, že je jako nedůvodné zamítl a v obsáhlém odůvodnění (v rozsahu 69 stran), jež je stěžovateli známo, se vyslovil postupně jak k jeho námitkám, tak i k námitkám druhého žalobce.
V intencích závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu se k námitce stěžovatele ohledně neoprávněného převzetí jeho korespondence s advokátem zabýval (bod VIIIaa) otázkou, "zda obsah korespondence advokát - soutěžitel zásadním způsobem směřoval šetření a rozhodování správního orgánu", a na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelem "předložené e-maily z neoprávněně zabavené korespondence advokát - klient ... nijak neovlivnily šetření žalovaného" a že "totéž lze říci i ve vztahu ke zbytku ... (této) korespondence". Potřebné podklady pro závěry žalovaného byly "v dostatečné míře zajištěny ještě předtím, než došlo k neoprávněnému zabrání korespondence mezi advokátem a klientem", a tudíž tato korespondence nemohla mít jakkoliv podstatný vliv na další šetření žalovaného (natož vliv zásadní, který pro existenci vady s vlivem na zákonnost rozhodnutí požadoval Nejvyšší správní soud); výrok rozhodnutí žalovaného by tedy byl stejný i za situace, kdyby žalovaný obsah korespondence advokát - klient neznal. Uzavřel proto, že "uvedená vada" neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a není důvodem pro jeho zrušení. Navržený výslech Ing. Jany Zemánkové soud považoval za nadbytečný, neboť rozhodnou otázku mohl dostatečně posoudit i bez toho, aby navrženou svědkyni vyslechl.
K výtce Nejvyššího správního soudu ohledně nedostatku odůvodnění, spočívajícího v tom, že se nevyjádřil k neprovedeným důkazům navrženým stěžovatelem k "žalobnímu bodu č. 8" (tj. k námitce, že mu nebyl sdělen předmět šetření, resp. skutkové vymezení toho, v čem žalovaný spatřuje porušení zákona), krajský soud uzavřel, resp. doplnil (bod VIIIab), že "způsob, jakým byl předmět řízení vymezen v oznámení ze dne 15. 4. 2002 zn. S 94/02-664/02-VO II ... lze považovat za dostatečný, a to jak po stránce věcné, tak právní", jakož i odpovídající požadavkům ustanovení §18 odst. 3 správního řádu (pozn. zde zákona č. 71/1967 Sb.). Stěžovateli bylo podle soudu známo, že žalovaný jeho jednání kvalifikuje jako porušení §3 odst. 2 písm. a) ZOHS, tj. zakázané uzavření cenové dohody, neboť sjednocování nákupních cen pod citované ustanovení jednoznačně spadá. Vzhledem k tomu soud nepovažoval za potřebné provést navržené důkazy emailovou korespondencí k okolnostem vzniku tabulky "Pět firem" a výslechem svědkyně Mgr. Blanky Čáslavské.
Jako nedůvodné posoudil krajský soud i další stěžovatelem uplatněné námitky procesní povahy, týkající se zejména provádění a hodnocení svědeckých výpovědí, způsobu výběru svědků, protokolace, neumožnění seznámit se s některými částmi správního spisu, postupu při provádění místního šetření či při ústním jednání, resp. výslechu svědka, personálnímu složení rozkladové komise či dodržení principu procesní ekonomie (bod VIIIb - ad A), jakož i námitky ohledně rozdílného hodnocení, resp. interpretace provedených svědeckých výpovědí (bod VIIIb - ad B, ad L).
S podrobným zdůvodněním soud neshledal opodstatněnou dále námitku týkající se způsobu (resp. nezákonnosti) vymezení relevantního trhu (bod VIIIb - ad C), námitku, že jednatelka stěžovatele při místním šetření vědomě uvedla nepravdu, pokud jde o její znalost pojmu "alianční bonus" (bod VIII - ad H), námitku, že nelze porovnávat nákupní ceny placené oběma žalobci za dodávky společností SETUZA, a. s., a Budějovický Budvar, národní podnik, neboť "jsou determinovány jejich specifickým postavením na trhu" (bod VIIIb - ad D), námitku, že se žalovaný nedostatečným způsobem zabýval tím, jak přesné bylo vyčíslení rozdílů cen za dodávky zboží od dodavatelů obou žalobců (bod VIIIb - ad J) či námitku tendenčního přístupu žalovaného a benevolentnější rozhodovací praxi jiných orgánů (bod VIIIb - ad N).
Tvrzení stěžovatele, že žalovaný zaměňoval pojmy "nákupní podmínky" a "obchodní podmínky", soud sice přisvědčil, avšak s tím, že na posouzení zákonnosti závěrů žalovaného tato skutečnost vliv nemá (bod VIIIb - ad F); za "velmi nadnesený a zavádějící" naopak soud označil názor stěžovatele, že "znalost obchodních podmínek konkurence je v praxi běžná a vyplývá z možnosti zjišťovat ceny zboží v konkurenčních obchodech, či z informací od fluktuujících nákupčích, apod.", přičemž tuto argumentaci považoval za rozpornou s jiným jeho tvrzením ohledně důvodu, resp. potřeby vzniku důkazu "Pět firem" (bod VIIIb - ad G). S žalovaným se pak ztotožnil i ohledně způsobu, jakým vymezil dobu posuzovaného jednání (bod VIIIb - ad E).
Co do interpretace provedeného rozhodného důkazu "Pět firem" soud uvedl (bod VIIIb - ad I), že tvrzení stěžovatele o důvodech a okolnostech jeho vzniku považuje za možná, nikoli však pravděpodobná či hodnověrná; ve shodě s žalovaným měl (naopak) za to, že "tento soubor byl oběma žalobci vyhotoven právě pro potřeby jejich koordinace v otázce cen a bonusů od jejich společných dodavatelů" a že "je skutečně nepravděpodobné, že by mělo jít o podklad vyhotovený pro potřeby správního řízení, který měl prokázat, že ceny dodavatelů jsou u obou žalobců rozdílné" bez toho, že by byl následně (v řízení) předložen žalovanému. Tvrzení, že tento důkaz byl vyhotoven pro účely správního řízení právě s cílem vyloučit možnosti existence kartelové dohody ve smyslu §3 odst. 2 písm. a) ZOHS (tedy dohody o cenách), tím soud označil za účelové a nehodnověrné.
Námitku, že pouze malá část z oslovených dodavatelů potvrdila žalovanému sjednocení či sblížení nákupních cen či kondic, soud sice shledal důvodnou, avšak - jak dále uvedl - tako skutečnost sama o sobě nevyvrací závěry žalovaného o existenci dohody mezi stěžovatelem a druhým žalobcem o koordinaci a slaďování nákupních cen a bonusů vůči dodavatelům, neboť takový závěr je "dostatečně důkazně podložen též jinými listinami a je proto i přes důvodnost předmětného tvrzení žalobce nadále udržitelný". V této souvislosti (též) uplatněnou argumentaci stěžovatele, že žalovaný zcela pominul možnost jednostranné iniciativy druhého žalobce, který se "po porovnání obchodních podmínek samostatně chopil iniciativy a dohodl s dodavateli zlepšení svých vlastních obchodních podmínek", označil za "za účelovou, ale též za vnitřně rozpornou, a to zejména s přihlédnutím k bodu G žaloby" (bod VIIIb - ad K).
Ani námitky stěžovatele ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2007, č. i. R 70.71/2002-02678/2007/300, kterým byla jemu a druhému žalobci uložena pokuta, soud neuznal; s podrobným zdůvodněním (bod VIIId) shledal neopodstatněným tvrzení stěžovatele ohledně nezákonnosti a nepřiměřenosti uložených pokut, přičemž mu nepřisvědčil zejména v tom a) že v nyní napadeném rozhodnutí je stanovena délka protisoutěžního jednání odlišně od délky určené v původním (rozhodnutím krajského soudu dříve zrušeném) rozhodnutí o rozkladu, b) že žalovaný pochybil, jestliže při posuzování výše ukládané pokuty přihlédl také k tomu, že žalobci patří mezi nadnárodní řetězce a zohlednil výši jejich tržních podílů, a c) že žalovaný opomíjel nebo bagatelizoval přítomné polehčující okolnosti. Podle soudu žalovaný neporušil ani zásadu předvídatelnosti a přiměřenosti uložených pokut, a neshledal ani důvody pro užití moderačního práva ve smyslu §78 odst. 2 s. ř. s. (jak stěžovatel a druhý žalobce navrhovali).
b) Nejvyšší správní soud
Jako nedůvodnou posoudil Nejvyšší správní soud kasační stížnost, již proti rozsudku krajského soudu stěžovatel podal, a ústavní stížností napadeným rozsudkem ji zamítl.
Stěžovatelovy námitky zmatečností řízení, konkretizovanou tvrzením, že složení senátu krajského soudu neodpovídalo jeho sdělením ani rozvrhu práce, a absencí protokolace u jednání neshledal důvodnými, neboť (jak bylo v řízení zjištěno) soud rozhodoval ve složení senátu v souladu s platným rozvrhem práce od 1. 8. 2010 a o soudním jednání byl pořízen v souladu s §49 odst. 12 s. ř. s. zvukový záznam, jež je součástí soudního spisu. Podle Nejvyššího správního soudu nelze za vadu řízení považovat ani postup, kdy rozsudek vyhlášený předsedou senátu odůvodnil při jednání soudce zpravodaj; s podrobným zdůvodněním pak soud odmítl i pochybnosti stěžovatele ohledně nepodjatosti soudce Mgr. Petra Šebka.
K námitce co do opomenutí závazného právního názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 29. 5. 2009 č. j. 5 Afs 95/2007-353, týkajícího se povinnosti soudu zabývat se vlivem obsahu korespondence "advokát - klient" na šetření a rozhodování žalovaného, resp. zákonnost jeho rozhodnutí, soud uvedl, že je namístě uznat, že žalovaný měl vskutku dostatek důkazů nasvědčujících uzavření zakázané dohody již z úkonů, jež předcházely druhému šetření v prostorách stěžovatele (16. 7. 2002), při němž byla "sporná tabulka" v počítači jednatelky stěžovatele nalezena.
Důvodnou neshledal Nejvyšší správní soud rovněž stěžovatelovu námitku, dovozující nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro neprovedení navržených důkazů (výslechů svědků, e-mailová korespondence). Přisvědčil závěru krajského soudu, že stěžovatel tyto důkazy nenavrhl k podpoře svého tvrzení o vlivu nezákonného převzetí korespondence "advokát - klient" na šetření a zákonnost rozhodnutí žalovaného, nýbrž jen k podpoře tvrzení, že mu nebyl dostatečně určitě a srozumitelně sdělen předmět řízení.
Námitky stěžovatele o porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem (konkrétně nesprávné protokolace a nezákonnosti místního šetření) odmítl Nejvyšší správní soud jako nepřípustné s poukazem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. s tím, že se těmito námitkami již zabýval (v rozsudku ze dne 29. 5. 2009 č. j. 5 Afs 95/2007-353), přičemž se již jednou ztotožnil se závěry, které k nim dříve krajský soud přijal. Důvodnou neshledal též námitku ohledně průběhu ústního jednání s jednatelem druhého žalobce, neboť stěžovatel svá tvrzení o možném jiném směřování šetření žalovaného v případě, kdy by byl tomuto jednání sám přítomen, resp. vliv své přítomnosti, blíže nespecifikoval, resp. neobjasnil, proč právě tím bylo toto šetření věcně neúplné.
Námitky z neprávnosti posouzení právních otázek, specifikovaných v žalobních bodech O, P, Q a R (viz výše) před krajským soudem stěžovatel neuplatnil, resp. nenamítal, že předmětná dohoda nebyla dohodou o cenách, ale tzv. nákupní aliancí (šlo o námitky vznesené toliko druhým žalobcem), pročež v této části kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud posoudil jako nepřípustnou.
S podrobným odůvodněním pak přisvědčil i závěrům krajského soudu, že sankci uloženou stěžovateli nelze považovat za nepředvídatelnou a nepřiměřenou, a stěžovatelem uplatněnou argumentaci k této otázce zhodnotil jako nepřiléhavou.
IV.
Ústavní stížnost
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před krajským soudem bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť mu bylo opakovaně sděleno rozdílné složení rozhodujícího senátu, přičemž tento postup spolu s argumentací Nejvyššího správního soudu k této námitce "budí velké rozpaky", jakož i dojem, že "soud byl obsazen účelově ad hoc a jediným členem senátu, který měl k věci co říci a který ji de facto předem rozhodl, byl Mgr. Petr Šebek ...". O tom, kdo bude ve věci rozhodovat, se dozvěděl až při jednání dne 5. 8. 2010, přičemž ani "nový rozvrh práce od 1. 8. 2010" s nímž se neměl možnost seznámit, podle něj nevyhovuje požadavkům na "pevné přidělování soudní agendy a vyloučení ... výběru soudců ad hoc". K vadám postupu krajského soudu v řízení dále namítá, že již v kasační stížnosti vytkl nedostatek protokolace, jakož i to, že odůvodnění četl soudce zpravodaj "z předem připraveného písemného vyhotovení rozsudku", a plně souhlasí i s námitkami druhého žalobce, jež k postupu soudu při jednání vznesl v kasační stížnosti.
Za ústavně nekonformní považuje stěžovatel dále extrémní formalismus, s nímž se obecné soudy vypořádaly s "většinou námitek" a "který lze vysledovat ... právě u otázek spojených s převzetím korespondence advokát - klient" a hodnocení důkazu "tabulky Pět firem". Tvrdí, že "od počátku" poukazuje na to, že "tabulka Pět firem", která byla žalovaným "prezentována jako korunní důkaz pro existenci zakázané dohody" vznikla na základě požadavku jeho advokátů, když nebylo zřejmé, co konkrétně je mu žalovaným vytýkáno, a tedy za účelem jeho obrany; to že "tabulka" byla "na základě absolutní dezinterpretace posléze použita jako ... korunní důkaz pro závěr, že spolupráce mezi účastníky měla charakter hard - core kartelu o cenách", považuje za naprosté popření "práva na obhajobu" i spravedlivý proces. Z tohoto důvodu (a ne k podpoře tvrzení, že mu nebyl dostatečně sdělen předmět šetření) také navrhl důkaz výslechem svědkyně Ing. Jany Zemánkové, jakož i další důkazy (e-mailová korespondence), jež však provedeny nebyly. Podle stěžovatele neměl žalovaný ke dni "přinejmenším částečně nezákonného" druhého místního šetření k dispozici "žádné přímé důkazy" o porušení zákona a proto postup při jeho provádění, kdy žalovaný prohlédnutím "složky Právníci" si "na jeho úkor ulehčil práci" a následně "šli pracovníci žalovaného najisto" a dohledávali další důkazy, považuje za nezákonný. Pokud poté právě k této námitce a v souvislosti s namítanou nesprávnou protokolací vznesl požadavek na doplnění dokazování, a ten nebyl soudem shledán důvodným, pak takový postup představuje zřejmé "selhání základní pojistky zákonnosti", jíž má správní soudnictví být, a v důsledku je i porušením jeho "práva na obhajobu".
Závěry obecných soudů, že uzavřená dohoda neměla charakter nákupní aliance, jsou pak podle stěžovatele v příkrém rozporu s obsahem správního spisu a postrádají logické zdůvodnění.
V.
Posouzení věci Ústavním soudem
Především Ústavní soud zaznamenává, že zevrubný popis předchozích řízení podal nikoli proto, aby je stěžovateli připomněl, nýbrž proto, aby dal najevo, že se s ním důkladně seznámil.
Pak je rozhodné následující.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
To je významné potud, že takové důvody pro zásah Ústavního soudu přítomny v dané věci nejsou.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry správního orgánu a soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy správních orgánů a obecných soudů ve správním řízení a řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Ohledně hodnocení provedených důkazů správním orgánem a soudy je potřebné dále připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní orgán a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování.
Jestliže správní orgány a posléze i správní soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s vytýčenými zásadami pro dokazování a tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž učinily logicky odůvodněná dílčí skutková zjištění (na základě kterých dospěly k rozhodným závěrům právním), není Ústavní soud oprávněn - k tvrzení stěžovatele - co do výsledku proces dokazování zpochybnit.
Tak tomu je zejména v případě hodnocení důkazu "tabulka Pět firem" a skutkového závěru, jež na jeho základě (resp. i ve vztahu k němu) žalovaný i soudy zaujaly.
Oba soudy se s opětovně v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami procesní provenience, směřujícími jak proti postupu žalovaného správního orgánu (způsob provádění důkazů a jejich hodnocení, zákonnost místního šetření, přítomnost stěžovatele u ústního jednání), tak proti postupu krajského soudu (nevyhovění návrhu na doplnění dokazování, absence protokolace při jednání, přednes odůvodnění rozhodnutí soudcem zpravodajem) v napadených rozhodnutích adekvátně vypořádaly, a jejich úplnému a logickému odůvodnění nelze ničeho vytknout; lze je zastávat a jsou obhajitelné, což je pro ústavněprávní přezkum určující. O kvalifikovaný exces či libovůli nejde a způsob, jakým se k námitkám proti postupu krajského soudu vyjádřil Nejvyšší správní soud, lze mít za akceptovatelný. Měl-li stěžovatel výhrady k osobě soudce Mgr. Petra Šebka z důvodu jeho možné podjatosti, měl tyto výhrady uplatnit ve smyslu §8 odst. 5 s. ř. s. již při jednání.
Totéž platí i ve vztahu k nevyslyšenému návrhu stěžovatele na provedení dalších důkazů (svědecká výpověď, důkaz e-mailovou korespondencí). Důvod, pro který krajský soud stěžovateli nevyhověl, se z odůvodnění jeho rozhodnutí dostatečně podává, a o situaci tzv. opomenutého důkazu tím nejde. K námitkám proti postupu krajského soudu, jež do své kasační stížnosti vtělil druhý žalobce a s nimiž nyní stěžovatel v ústavní stížnosti "souhlasí", aniž by je blíže specifikoval, či naznačil, že obdobné i on uplatnil v kasační stížnosti, se Ústavnímu soudu vyjadřovat nepřísluší (resp. budou předmětem posouzení v rámci podané ústavní stížnosti druhého žalobce).
Relevanci postrádá konečně i výtka, kterou stěžovatel oponuje rozvrhu práce Krajského soudu v Brně od 1. 8. 2010, pakliže efektivně nedokládá, že jeho uplatnění vskutku mohlo vést k výběru soudců ad hoc, resp. že tomu tak v jeho věci skutečně bylo. Režim, jakým byl sestaven senát krajského soudu, jenž věc stěžovatele projednal, přitom platnému rozvrhu práce odpovídá a Nejvyšší správní soud takový úsudek stěžovateli adekvátně ozřejmil (viz č.l. 706 spisu).
Ústavnímu soudu pak nepřísluší - se zřetelem k zásadě subsidiarity - se zabývat námitkou stěžovatele, že uzavřená dohoda neměla charakter nákupní aliance, nebyla - li jím řádně uplatněna již v řízení před obecnými soudy; je totiž zjevné, že tuto námitku vznesl stěžovatel až v řízení před kasačním soudem, jenž však nebyl oprávněn se jí s ohledem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. zabývat, jestliže v této části šlo o kasační stížnost nepřípustnou.
VI.
Závěr.
Shrnutím řečeného je namístě úsudek, že zde není relevantní důvod, pro který by provedená řízení a jejich výsledek bylo možné hodnotit jako ústavněprávně nepřijatelné; oba soudy, podrobně, obhajitelně a v argumentační úplnosti procesní postupy, uplatněné právní názory a dosažené závěry odůvodnily, a nelze je tudíž identifikovat s těmi kvalifikovanými deficity, které implikují kasační zásah Ústavního soudu, jehož se stěžovatel dožadoval. Podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, zde tedy splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad přezkumu, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2013
Jan Filip v. r.
předseda senátu