ECLI:CZ:US:2022:3.US.2464.21.1
sp. zn. III. ÚS 2464/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrava - Heřmanice, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Blažkem, advokátem, sídlem Dělnická 753/76, Havířov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2021 č. j. 4 Tdo 576/2021-341, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2021 č. j. 5 To 9/2021-299 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 19. listopadu 2020 č. j. 104 T 91/2020-272, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočky v Havířově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud si za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal spis sp. zn. 104 T 91/2020 vedený u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud"), z něhož zjistil dále uvedené skutečnosti.
3. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným pokusem zločinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvou let nepodmíněně. Stěžovateli byla týmž rozsudkem podle §228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit poškozenému J. V. na náhradě škody částku ve výši 2 925 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel v hlavním líčení učinil prohlášení o vině podle §206c odst. 1 trestního řádu, čímž souhlasil nejen s uznáním viny, ale také s právní kvalifikací skutku uvedenou v obžalobě.
4. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, které brojilo proti výroku o trestu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl podle §256 trestního řádu, přičemž se řádně zabýval výší a formou uloženého trestu.
5. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť bylo shledáno nepřípustným. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatel prohlášením o vině v hlavním líčení ztratil nárok na podání odvolání proti výroku o vině. Podle §265a trestního řádu však lze dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém bylo přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně. Tudíž Nejvyšší soud dovodil, že v posuzované věci nebylo možno podat dovolání proti výroku o vině, což však stěžovatel ve svém dovolání učinil. Stěžovatel zároveň nenapadl výrok o trestu, a tudíž je dovolání nutno považovat za nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel uvádí, že skutečně v hlavním líčení využil institutu prohlášení viny, nicméně učinil tak v době, kdy ještě nebyla uznána stávající soudní praxe týkající se trestání krádeží v době nouzového stavu. Ke změně právní praxe došlo rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 110/2021, které však bylo vydáno až poté, co stěžovatel vinu přiznal. Stěžovatel proto považuje názor Nejvyššího soudu, že jeho dovolání je nepřípustné, za nespravedlivý.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
8. Okresní soud nevyužil svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti.
9. Okresní státní zastupitelství v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní státní zastupitelství") uvedlo, že trestní věc byla posouzena v souladu s tehdejším převládajícím právním výkladem, a stěžovateli byl po zhodnocení dalších okolností případu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Odvolání státního zástupce podáno nebylo, neboť rozhodnutí soudu odpovídalo právní kvalifikaci uvedené v obžalobě.
10. Krajský soud ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatel ve své věci využil institutu prohlášení viny, a tudíž souhlasil i s právní kvalifikací skutku uvedenou v obžalobě. Podle §246 odst. 1 písm. b) trestního řádu nelze napadnout odvoláním výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal prohlášení viny. Za daného stavu tedy krajský soud nemohl rozhodnout jinak, než jak to učinil ve svém napadeném zamítavém usnesení. V době rozhodování krajského soudu byla právní praxe zcela jiná, než je tomu aktuálně.
11. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
12. Nejvyšší soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, neboť neměl jinou možnost, než dovolání odmítnout jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť směřovalo proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 trestního řádu.
13. Nejvyšší státní zastupitelství vyslovilo názor, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť procesní předpisy neumožňovaly jiný postup, než ten, který byl předurčen úkonem stěžovatele, který prohlásil svou vinu a nikterak proti právní kvalifikaci svého jednání nebrojil.
14. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení byla stěžovateli zaslána k replice, ten však svého práva ve stanovené lhůtě nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. V posuzované věci prohlásil stěžovatel vinu podle §206c odst. 1 trestního řádu a zároveň tak vyslovil souhlas i s právní kvalifikací skutku podle §205 odst. 4 trestního zákoníku, čímž je podmíněna i hranice trestní sazby od dvou do osmi let odnětí svobody. Právě prohlášení viny zcela podmínilo další průběh trestního řízení, neboť aplikací tohoto institutu se zároveň upouští od dokazování v rozsahu, v jakém obviněný dozná vinu. Procesním následkem prohlášení viny je pak i to, že rozsudek okresního soudu nebylo možno napadnout do výroku o vině, a stěžovatel tedy odvoláním napadl, dle svých zákonných oprávnění, pouze výrok o trestu, který označil za nepřiměřeně přísný, čemuž však krajský soud nepřisvědčil. Prohlášení viny mělo následně dopad i v řízení dovolacím, neboť stěžovatel nenaplnil svým dovoláním podmínku přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 trestního řádu, když napadl pouze výrok o vině (námitkou nesprávné právní kvalifikace), a nikoliv výrok o trestu.
18. Stěžovatel v souvislosti s výše popsaným namítá, že sice skutečně v hlavním líčení využil institutu prohlášení viny, nicméně učinil tak v době, kdy ještě nebyla uznána stávající soudní praxe týkající se trestání krádeží v době nouzového stavu, a usnesení Nejvyššího soudu tak považuje za nespravedlivé.
19. Argumentaci stěžovatele však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Námitkou, která z ústavní stížnosti implicitně vyplývá, je otázka, zda a případně za jakých podmínek může být rozhodnutí v trestní věci učiněné na základě posléze překonaného právního názoru důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. K této námitce je nutno uvést, že věc, z níž vzešla posuzovaná ústavní stížnost, byla před vydáním rozsudku velkého senátu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 15 Tdo 110/2021 pravomocně skončena, nicméně o mimořádném opravném prostředku v rozhodné době ještě rozhodnuto nebylo. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud měl rozsudek velkého senátu sp. zn. 15 Tdo 110/2021 zohlednit, avšak pomíjí přitom zásadní procesní souvislosti plynoucí z úkonu prohlášení viny v hlavním líčení, jakož i svou odvolací argumentaci (směřující proti výroku o trestu) a následně dovolací argumentaci, která primárně směřovala proti vadné právní kvalifikaci (z níž vyvozuje i nepřiměřeně přísný trest), tedy směřovala do otázky viny (na rozdíl o od argumentace uvedené v odvolání). Ve svém dovolání stěžovatel namítal toliko nesprávnou právní kvalifikaci skutku, nenapadl výslovně výrok o trestu, čemuž odpovídala i volba dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, když jako dovolací námitku uvedl nesprávnou právní kvalifikaci, kterou však v důsledku prohlášení viny v hlavním líčení nebylo možno efektivně uplatnit. Výroku o trestu se dotýká dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, který stěžovatel vůbec nezmínil. Kdyby to procesní situace umožňovala, a Nejvyšší soud by shledal dovolání přípustným, a věcně by je posoudil, lze se domnívat, že by právní názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu sp. zn. 15 Tdo 110/2021 zohlednil.
20. Stěžovatelově implicitní námitce o nespravedlivosti napadených rozhodnutí, která jsou podle něj v rozporu s aktuální rozhodovací praxí soudů, nelze tedy přisvědčit v rovině konkrétních okolností posuzované věci. V ní si stěžovatel sám zvolil procesní postup, když prohlásil vinu, čímž předurčil další průběh trestního řízení, nadto nesprávně formuloval svou dovolací argumentaci, když namítal nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Stěžovatel měl možnost v hlavním líčení rozporovat právní kvalifikaci uvedenou v obžalobě, avšak rozhodl se tak neučinit a zjednodušit trestní řízení, neboť svým úkonem de facto eliminoval velkou část dokazování. Důsledkem stěžovatelova volního jednání je procesní situace, která neumožňuje revizi právní kvalifikace skutku. Z postupu soudů, které respektovaly rozhodnutí stěžovatele a podle zákona vyvodily z tohoto rozhodnutí právní následky, nelze vyvozovat zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
21. Stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku, z jeho argumentace však vyplývá, že ve skutečnosti považuje za závadný uložený trest, neboť trest nepodmíněně uložený považuje zjevně za přímý důsledek právní kvalifikace skutku jako krádeže spáchané v době nouzového stavu. Tato domněnka je však mylná, primárně proto, že trestní sazba podle §205 odst. 4 trestního zákoníku činí dva až osm let, z čehož vyplývá, že trest odnětí svobody lze uložit i jako trest podmíněně odložený. Z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu nadto vyplývá, že okresní soud vycházel při ukládání trestu z konkrétních okolností na straně stěžovatele, který se v době rozhodování krajského soudu nacházel ve vazbě v jiné trestní věci, je osobou v minulosti mnohokrát soudně trestanou, již několikrát se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, a pokud mu byly uloženy tresty alternativní, ty byly až na jednu výjimku nařízeny, resp. přeměněny. Z odůvodnění napadených rozhodnutí zjevně vyplývá, že uložený trest je primárně výsledkem individuálních okolností na straně stěžovatele, a nikoliv "automatickým" důsledkem použité právní kvalifikace. Uložení nepodmíněného trestu stěžovateli se tedy nejeví jako nepřiměřené a nezasahuje do jeho ústavně zaručených práv nebo svobod.
22. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu