ECLI:CZ:US:2007:3.US.2469.07.1
sp. zn. III. ÚS 2469/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, o ústavní stížnosti Ing. S. V. a J. V., obou zastoupených JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského nám. č. 4, proti postupu Ministerstva životního prostředí ČR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou ústavní stížností, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, napadají postup Ministerstva životního prostředí České republiky (dále jen "MŽP") při posuzování záměru "Přeložky silnice I/13 Děčín-D8" podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který v obsáhlém zdůvodnění stížnosti popisují. S postupem ministerstva dávají najevo svůj nesouhlas, neboť jsou přesvědčeni o tom, že nová, 5. varianta vedení přeložky, označovaná jako varianta VB, (vypracovaná po vydání závěru MŽP k zjišťovacímu řízení podle §7 cit. zák.), která se od původních variant v případě Děčína zásadně odlišuje, neboť předpokládá využití drážního tělesa - regionální železniční trati č. 132 v úseku Děčín hl. n. - Knínice -vedeného přímo přes centrum města Děčín, neměla být, pro odlišnost vedení koridoru, zařazena do procesu posuzování EIA ve stadiu zpracování Dokumentace EIA. Podle stěžovatelů měla být předmětem nového oznámení, a to pro zjevnou odlišnost mezi původními koridory přeložky silnice I/13 v oznámení označenými jako V1 až V4, resp. měla být alespoň zařazena jako nově navržená varianta do závěru zjišťovacího řízení. Upozorňují na závazky České republiky plynoucí pro ni z Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí ("Aarhuská úmluva") i na význam institutu oznámení s tím, že právě tento institut, zakotvený v ust. §6 cit. zák., plní významnou informační funkci. Výklad zákona a postup MŽP ve vztahu k otázce varianty VB je podle stěžovatelů zjevně nesprávný, neboť jím dochází ke zkrácení práv dotčené občanské veřejnosti a právnických osob o velmi zásadní stadium - institut oznámení- na nějž navazuje zjišťovací řízení. Stěžovatelé tvrdí, že vynecháním oznámení resp. absence jeho doplnění o zásadně významnou variantu vedení koridoru by byly dotčeny zájmy stovek fyzických a právnických osob, z nichž některé právě s ohledem na stávající schválený územní plán v dotčené oblasti realizovaly či realizují výstavbu rodinných a jiných objektů. Tím, že MŽP nevyzvalo oznamovatele k doplnění záměru o variantu VB využívající drážní těleso a tím, že ani taková nová varianta nebyla navržena ve fázi zjišťovacího řízení, resp. nebyla oznámena v závěru zjišťovacího řízení, které bylo MŽP ukončeno, došlo podle stěžovatelů k porušení jejich základního práva zaručovaného čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve vazbě na čl. 6 Úmluvy o přístupu k informacím (dále jen "Úmluva"), účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, publikované pod č. 124/2004 Sb. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že bez zásahu Ústavního soudu proti uvedenému postupu by za situace, kdy podle jejich názoru s ohledem na znění ust. §23 odst. 13 zák. č. 100/2001 Sb. nelze nápravu sjednat v rámci správního soudnictví, by jim nebyla zaručena ochrana uvedených ústavních práv. Postupem MŽP by byli zkráceni o významné stadium oznámení záměru a za stavu, kdy v krátké - 30 denní lhůtě nejsou schopni si zajistit odborné posouzení nyní prosazované varianty přeložky silnice v ose kolejí železniční tratě č. 132, v jejíž těsné blízkosti bydlí v rodinném domě, by realizací této přeložky byli dotčeni na svých vlastnických právech z důvodu nezbytného záboru části jejich pozemků v pásmu zvažovaného silničního koridoru i na dalších právech ve vazbě na prudké zhoršení životního prostředí v dané lokalitě. V podstatě z uvedených důvodů, v ústavní stížnosti blíže rozvedených, domáhají se proto vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil, že MŽP svým postupem spočívajícím v tom, že varianta VB záměru " Přeložka silnic I./13 Děčín-D8" nebyla oznámena podle zák. č. 100/2001 Sb., nebyla ani ministerstvem navržena ke zpracování při řešení záměru v závěru zjišťovacího řízení, nýbrž byla zařazena teprve po ukončení zjišťovacího řízení EIA až do zpracované dokumentace EIA, porušilo shora označené články Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy s tím, aby Ústavní soud MŽP uložil povinnost nahradit jim náklady řízení. Zároveň navrhli vydání předběžného opatření, jímž by jmenovanému ministerstvu bylo zakázáno pokračovat v porušování uvedených základních práv stěžovatelů tím, aby varianta VB uvedeného záměru do doby, než bude v souladu s ust. §6 zák. č. 100/2001 Sb. ohlášena a bude předmětem zjišťovacího řízení, nebyla předmětem zpracování posudku ve smyslu ust. §9 cit. zák.
Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, posoudil Ústavní soud tuto jako nepřípustnou.
Dle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. má tak svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
V posuzovaném případě pak, i když se na samotné řízení podle zákona č. 100/2001 Sb. ve smyslu jeho ust. §23 odst. 12 nevztahuje správní řád, nelze přehlížet, že přijetím zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, došlo k rozšíření prostředků obrany práv občanů proti aktům i nečinnosti orgánů státní správy. Za situace, kdy stěžovatelé, jak z obsahu jejich ústavní stížnosti patrno, tvrdí v podstatě nezákonný zásah správního orgánu, v jehož důsledku hrozí dotčení jejich práv, nelze pomíjet ust. §82 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., upravující řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, kteréhožto prostředku ochrany práv stěžovatelé zatím nevyužili, alespoň to z obsahu jejich stížnosti není patrno. V souladu se zmíněným principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci Ústavnímu soudu za tohoto procesního stavu nepřísluší se ústavní stížností meritorně zabývat a třeba tak učinit závěr, že v posuzovaném případě zatím nebyly vyčerpány všechny prostředky k ochraně práv stěžovatelů.
Pokud pak stěžovatelé svým tvrzením o podstatném přesahu stížnosti jejich vlastních zájmů mířili k použití ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k tomu Ústavní soud uvádí, že důvody k postupu podle uvedeného ustanovení v daném případě neshledal. V tomto směru odkazuje na svou judikaturu, podle níž k využití tohoto ustanovení dochází pouze ve výjimečných případech, přičemž přihlížel i k tomu, že výklad jednoduchého práva spadá prioritně do kompetence obecných soudů a úkolem Ústavního soudu je jeho korekce toliko v případě jeho ústavní diformity.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelů podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustná odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2007
Pavel Holländer
soudce zpravodaj