ECLI:CZ:US:2015:3.US.2473.15.1
sp. zn. III. ÚS 2473/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Mařince, zastoupeného JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Fischerova 770/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015 č. j. 28 Cdo 1680/2015 - 140, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2014 č. j. 19 Co 2179/2014 - 93, usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 10. 2014 č. j. 6 C 291/2013 - 86, a dále usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. 4. 2014 č. j. 6 C 291/2013-58, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 8. 2014 č. j. 7 Co 948/2014-70 a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 25. 6. 2015 č. j. 6 C 291/2013-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 8. 4. 2014 č. j. 6 C 291/2013-58 zastavil řízení o žalobě stěžovatele o náhradu škody a bezdůvodné obohacení proti žalovaným Petru Diehlovi, Vladimíru Granovi a Jarmile Granové; Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 8. 2014 č. j. 7 Co 948/2014-70 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel (dne 9. 10. 2014) dovolání; jelikož však nezaplatil soudní poplatek, Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 25. 6. 2015 č. j. 6 C 291/2013-143 dovolací řízení zastavil.
V souvislosti s dovoláním podaným proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 29. 8. 2014 č. j. 7 Co 948/2014-70 podal stěžovatel dne 22. 10. 2014 i návrh na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 24. 10. 2014 č. j. 6 C 291/2013 - 86 návrh zamítl s tím, že u stěžovatele nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků; k odvolání, které stěžovatel proti tomuto usnesení podal, Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 12. 2014 č. j. 19 Co 2179/2014 - 93 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2015 č. j. 28 Cdo 1680/2015 - 140 tak, že dovolací řízení zastavil. V odůvodnění uvedl, že směřuje-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým nebylo vyhověno návrhu na ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a současně dovolatel navrhl, aby mu soud pro toto dovolací řízení ustanovil zástupce, dovolací soud sám (a přímo) zhodnotí, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání. Jelikož dospěl k závěru, že splněny nejsou, a stěžovatel nedostatek povinného zastoupení přes výzvu soudu sám neodstranil, řízení o dovolání musí být zastaveno.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem soudů byla porušena jeho práva zaručená mu v čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jestliže jej soudy (zejména Nejvyšší soud) neosvobodily od soudního poplatku a neustanovily mu zástupce, přestože je zřejmé, že nemá možnost jakkoliv soudní poplatek uhradit a současně se nejedná o zjevné bezúspěšné nebo svévolné uplatňování nebo bránění práva.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Se zřetelem k ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. se připomíná, že k rozhodování o návrzích na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud vyjadřuje zdrženlivě, a vychází především z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací kdy Ústavní soud dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).
Je třeba současně zdůraznit, že soud si potřebný skutkový základ pro rozhodování o návrhu podle §138 odst. 1 o. s. ř. opatřuje zásadně šetřením na základě účastníkem předložených listin, a tudíž lze o nepřípustných ústavněprávních konsekvencích uvažovat jen tehdy, jestliže by jeho závěry o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, případně když je soud řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí neodůvodnil.
Soudy zvolenou interpretaci podústavního práva v nyní posuzované věci však hodnotit jako výraz flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., nelze; jde nadto o výklad normy založené na tzv. relativně neurčitém pojmu (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
V celkovém zhodnocení těchto poměrů z hlediska podmínek aplikace §138 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud neshledává exces z předvídatelného nazírání, pročež závěr o aplikační libovůli k dispozici není. Není spolehlivého argumentu pro závěr, že obecné soudy nepřípustně vybočily z mezí možného uvážení, jež ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. předjímá.
Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu se přiměřeným způsobem vyjádřily jak k obecným podmínkám, za nichž lze osvobození od soudních poplatků přiznat, tak k jejich průmětu do konkrétních majetkových poměrů stěžovatele, včetně obhajitelné úvahy, že příčiny toho, že je jeho celková materiální situace nepříznivá, spočívají výlučně v jeho protiprávním jednání.
Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Řečené se promítá i do posouzení ústavní stížnosti v části, v níž směřuje proti ostatním v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, neboť jejich základem je vždy tatáž otázka danosti podmínek pro stěžovatelovo osvobození od soudních poplatků.
Úřední činností Ústavní soud zjistil, že stěžovatel proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 25. 6. 2015 č. j. 6 C 291/2013-143 podal dne 9. 7. 2015 odvolání, o jehož výsledku však Ústavní soud neinformoval; pročež platí, že nebylo-li dosud rozhodnuto, je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to z koncepce subsidiarity ústavněprávního přezkumu, bylo-li rozhodnuto, a stěžovateli příznivě, ztrácí ústavní stížnost věcný smysl (bylo mu - jinak - vyhověno); jinak je tu další rozhodnutí, které lze napadnout opravnými prostředky, případně i ústavní stížností následnou.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako nepřípustný a z tohoto důvodu jej podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu