ECLI:CZ:US:2020:3.US.2477.20.1
sp. zn. III. ÚS 2477/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. R., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2020 č. j. 30 Cdo 584/2019-202, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2018 č. j. 70 Co 212/2018-165 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. února 2018 č. j. 17 C 30/2017-107, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se proti vedlejší účastnici domáhala zaplacení celkové částky 70 000 Kč dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), sestávající z přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 40 000 Kč způsobenou jí nesprávným úředním postupem orgánu sociálně-právní ochrany dětí Úřadu městské části Brno-Židenice (dále jen "OSPOD"), který měl pochybit při plnění svých zákonných povinností a vyvolat soudní řízení o výchovném opatření, aniž by využil jiných zákonem mu daným možností a hájil zájmy stěžovatelčiny nezletilé dcery, a z náhrady skutečné škody ve výši 30 000 Kč za náklady jejího právního zastoupení.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu co do částky 60 000 Kč zamítl (I. výrok), co do částky 10 000 Kč řízení zastavil (II. výrok) a stěžovatelce uložil, aby vedlejší účastnici zaplatila na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč. Ačkoliv obvodní soud konstatoval jistá dílčí pochybení pracovnice OSPOD, nesprávný úřední postup neshledal. Požadavek na úhradu nákladů stěžovatelky za právní služby shledal nedůvodným s odkazem na §31 zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodováno v řízení o výchovném opatření v souladu s §23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. K zastavení řízení v rozsahu částky 10 000 Kč uvedl, že tuto částku vedlejší účastnice stěžovatelce v průběhu řízení zaplatila. O nákladech řízení rozhodl dle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
4. Proti I. a III. výroku podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu v I. výroku změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 10 000 Kč, jinak ho v tomto výroku potvrdil (I. výrok). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Městský soud na rozdíl od obvodního soudu postup OSPOD kvalifikoval jako nesprávný úřední postup, přičemž poskytnuté finanční zadostiučinění vedlejší účastnicí v průběhu řízení v částce 10 000 Kč nepovažoval za dostačující. Přiměřeným naopak shledal zadostiučinění ve výši 10 000 Kč za každý rok soudního řízení, které OSPOD vlastním nesprávným úředním postupem vyvolal a v němž stěžovatelka musela čelit nedůvodnému zpochybnění svých rodičovských kompetencí. Proto stěžovatelce přiznal dalších 10 000 Kč, neboť soudní řízení probíhalo zhruba dva roky. Požadavek na přiznání dalších 20 000 Kč za nemajetkovou újmu však již opodstatněným neshledal, neboť nebylo možno odhlédnout od toho, že stěžovatelka byla v uvedeném řízení zastoupena advokátem, a návrhu OSPOD tak nečelila sama, ale s kvalifikovanou pomocí. K požadované náhradě škody, jež měla stěžovatelce vzniknout vynaložením nákladů na právní zastoupení, městský soud uvedl, že o nich již bylo rozhodnuto v řízení o návrhu OSPOD na nařízení výchovného opatření. Nebylo proto možné, aby o téže věci bylo znovu rozhodováno v tomto řízení. K náhradě nákladů nynějšího řízení uvedl, že postup obvodního soudu podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu nebyl správný, neboť mělo být postupováno dle odst. 2 téhož ustanovení. Byl-li pak jeden ze žalobních požadavků stěžovatelky úspěšný a druhý nikoliv (a stejně tomu bylo u vedlejší účastnice), byl poměr procesního úspěchu a neúspěchu obou stran stejný, a proto ani jedna z nich neměla nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
5. Proti II. výroku rozsudku městského soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 9. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3777/18 odmítnuta jako nepřípustná.
6. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. V rozsahu částky 10 000 Kč, jímž bylo stěžovatelce vyhověno, bylo dovolání nepřípustné, neboť bylo podáno někým, kdo k tomu není oprávněn. Ve zbývající části bylo nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť předmětem řízení byla částka skládající se z několika nároků se samostatným skutkovým základem, přičemž ani jedním z nich nebylo rozhodnuto o peněžitém plněním převyšujícím 50 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelčinu argumentaci lze shrnout následovně. V řízení bylo porušeno její právo na přístup k soudu, a to zejména tím, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání, aniž by se jím blíže zabýval. Stěžovatelka si je vědoma důvodů, pro něž bylo její dovolání odmítnuto, je nicméně přesvědčena, že zásah do jejích práv byl natolik podstatný, že mělo být odhlédnuto od přísných podmínek přípustnosti dovolání; nadto odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3153/15 (N 182/82 SbNU 769), jehož závěry měly být na posuzovanou věc analogicky vztáhnuty. Nejvyšší soud však rozhodl přepjatě formalisticky, čímž aproboval postup nižších soudů, jež stěžovatelce i dalším potenciálním obětem nesprávného úředního postupu "vyslaly signál", že se stát může dopouštět vůči svým občanům protiprávního jednání bez toho, aby za to nesl odpovědnost. Městský soud nezohlednil zaviněné jednání pracovnic OSPOD ani další důležité skutečnosti vyjmenované v ústavní stížnosti, v důsledku čehož stěžovatelce přiznal nepřiměřeně nízké zadostiučinění. Stěžovatelka též nesouhlasí s tím, že městský soud při rozhodování o výši zadostiučinění zohlednil, že byla zastoupena advokátem a že tedy nečelila návrhu OSPOD sama; v tom stěžovatelka spatřuje trestání své osoby za to, že chtěla svá práva řádně hájit. Stěžovatelka se dále ohrazuje proti nákladovému výroku městského soudu, jenž ani jedné ze stran nepřiznal náhradu nákladů řízení. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3070/14, z něhož dovozuje, že požadavek, aby byl při rozhodování o nákladech řízení posouzen každý nárok, jenž je předmětem řízení, samostatně, je nutno vykládat tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla úspěšná se svým nárokem na náhradu nemateriální újmy, měla jí být přiznána náhrada za několik úkonů právní služby, cestovné a soudní poplatek v celkové hodnotě desítek tisíc Kč. U druhého nároku byla sice neúspěšná, ale vzhledem k tomu, že náklady vedlejší účastnice činily toliko 300 Kč, je nespravedlivé, aby stěžovatelce nebyla přiznána ani částečná náhrada.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario) - a to i proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu (k tomu viz níže), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
10. Nejprve bylo nutné zabývat se usnesením Nejvyššího soudu. Ten dovolání stěžovatelky odmítl jako ex lege nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť dovoláním napadeným rozhodnutím městského soudu ve věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím 50 000 Kč, když každý z obou stěžovatelkou uplatněných nároků měl samostatný skutkový základ a bylo je tak třeba posuzovat zvlášť (v části, v níž dovolání směřovalo proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byl ohledně částky 10 000 Kč změněn rozsudek obvodního soudu tak, že žalobě bylo v této části vyhověno, bylo navíc dovolání podáno někým, kdo k tomu nebyl oprávněn).
11. Ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila, že je srozuměna s důvody odmítnutí jejího dovolání, vyslovila zároveň přesvědčení, že vzhledem k okolnostem věci mělo být od přísných podmínek upravujících dovolací řízení odhlédnuto. Nadto odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3153/15, z něhož má vyplývat, že je věcí žalobce, čeho se domáhá a není v pravomoci soudu žalovanou částku následně členit na dílčí položky. Vyslovený názor stěžovatelky však Ústavní soud považuje za nesprávný.
12. Předně nutno zdůraznit, že nepřípustnost dovolání z důvodu nepřekročení peněžní částky je zcela jasně stanovena v §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a podpořena ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jež byla aprobována i Ústavním soudem; není přitom ponecháno na úvaze Nejvyššího soudu, zda uvedené omezení uplatní či nikoliv s ohledem na okolnosti věci, jak naznačuje stěžovatelka. Přiléhavým pak není ani odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3153/15, neboť ten se týkal nároku na zaplacení opakovaného plnění založeného na jednom skutkovém základě (dlužné pojistné za různá období), který odvolací soud nepřípustně rozdělil na dva nároky v bagatelní výši; v nyní posuzované věci však šlo o samostatné nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu, jak bylo stěžovatelce srozumitelně vysvětleno na str. 2 a 3 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. V této části je proto třeba hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
13. Ke zbývajícím napadeným rozhodnutím je nutno uvést, že Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelce se od městského soudu dostalo nesprávného (či alespoň zavádějícího) poučení o přípustnosti dovolání. Ačkoliv tato skutečnost není způsobilá zvrátit závěr o nepřípustnosti stěžovatelčina dovolání (viz například nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11), dává Ústavnímu soudu prostor přezkoumat zbývající napadená soudní rozhodnutí, proti nimž směřující ústavní stížnost by jinak (tedy v případě správného poučení městského soudu) musela být odmítnuta jako opožděná. Stěžovatelce nelze klást k tíži, že postupovala v souladu s tímto poučením, a to ani v situaci, kdy sama uvedené pochybení městského soudu vůbec nezmiňuje a nijak s ním v ústavní stížnosti nepracuje.
14. K námitkám týkajícím se přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kdy stěžovatelka rozporuje jeho nedostatečnou výši i způsob posouzení rozhodných skutečností městským soudem, Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší přehodnocovat provádění dokazování ani skutková zjištění učiněná obecnými soudy. Z příslušných částí odůvodnění rozsudku městského soudu je zřejmé, že soud se věcí pečlivě zabýval, jeho závěry jsou rozumné a Ústavní soud v nich nespatřuje žádný exces, jenž by vyžadoval jeho kasační zásah. Městský soud ve shodě se stěžovatelčinými námitkami vyšel z toho, že nemajetkovou újmu je problematické dokazovat, a její vznik se proto dovozuje z toho, zda by jakákoliv osoba ve stejném postavení mohla výkon veřejné moci a jeho následky vnímat úkorně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3849/2014). Neshledal-li požadavek stěžovatelky na přiznání zbývající částky za nemajetkovou újmu opodstatněným, když zohlednil, že stěžovatelka byla zastoupena advokátem a nečelila tak návrhu OSPOD sama, Ústavní soud v popsaném posouzení na rozdíl od stěžovatelky nespatřuje žádný prvek postihu její osoby za to, že využila možnosti právního zastoupení. Městský soud toliko v souladu s výše nastíněným přihlédl k tomu, že stěžovatelka v řízení měla oporu kvalifikovaného odborníka, čímž chtěl vyjádřit pouze to, že v řízení nezastoupený právní laik by mohl logicky výkon veřejné moci a jeho následky vnímat úkorněji než ve stejném postavení se nacházející stěžovatelka, jež však měla k dispozici právní pomoc.
15. Stěžovatelka závěrem nesouhlasí ani s nákladovým výrokem městského soudu a jeho odůvodněním, když namítá, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu (jmenovitě s nálezem sp. zn. II. ÚS 3070/14) mělo být posuzováno, kdo má právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu ke každému dílčímu nároku zvlášť. S touto výchozí tezí Ústavní soud souhlasí a má za to, že právě takto bylo k posouzení práva na náhradu nákladů řízení přistoupeno i městským soudem v nynější věci, když bylo stanoveno, že s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy stěžovatelka uspěla, neuspěla však s nárokem na náhradu škody, přičemž poměr úspěchu a neúspěchu stěžovatelky i vedlejší účastnice byl stejný. Další stěžovatelčiny úvahy se však již míjejí se smyslem právní úpravy nákladů řízení. Stěžovatelka vytváří vlastní právní konstrukci, dle které vzhledem k tomu, že s prvním uplatněným nárokem uspěla, měly jí být vyplaceny vynaložené náklady řízení v řádech několika desítek tisíc Kč, jejichž výše se měla snížit o pouhých 300 Kč, které vynaložila vedlejší účastnice. Stěžovatelka však zcela pomíjí, že soud při rozhodování o nákladech řízení poměřuje míru procesního úspěchu a neúspěchu stran sporu, nikoliv konkrétní výše jimi vynaložených nákladů, jež se navíc často odvíjí mimo jiné i od procesní odpovědnosti každé ze stran. Již jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že jeho odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 3070/14 se nadto týkal situace, kdy i přes zamítnutí jednoho z uplatněných nároků byli stěžovatelé v řízení fakticky téměř zcela úspěšní, což však není stěžovatelčin případ.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu