ECLI:CZ:US:2008:3.US.25.08.1
sp. zn. III. ÚS 25/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. září 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. L. R., zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou v Ostravě - Mariánské Hory, Novinářská 1113/3, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2006 č. j. 23 C 127/2004-100, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2007 č. j. 23 C 127/2004-119 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2007 č. j. 1 Co 148/2007-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 12. 2007, jejíž vady byly k výzvě Ústavního soudu odstraněny podáním ze dne 11. 7. 2008, doplněným podáním ze dne 28. 7. 2008, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, a to s tvrzením, že bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 1, čl. 3, čl. 26 odst. 3, čl. 30, čl. 31, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel se svou žalobou na ochranu osobnosti domáhal, aby soud uložil žalované MUDr. A. W. povinnost zaplatit mu částku 150 000 Kč s příslušenstvím a aby dále určil, že žalovaná při jeho zdravotním vyšetření dne 1. 6. 2002 zanedbala lékařskou péči tím, že jej "neponechala v hospitalizaci". Tuto žalobu Krajský soud v Ostravě rozsudky napadenými touto ústavní stížností zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, avšak Vrchní soud v Olomouci je potvrdil rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem, přičemž se plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, tj. že žalovaná není ve sporu věcně legitimována, neboť k tvrzenému zásahu do osobnostních práv stěžovatele ze strany žalované došlo při výkonu její práce v pracovním poměru, a tudíž její odpovědnost ve smyslu §420 odst. 2 občanského zákoníku dána není.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně líčí okolnosti autonehody, jejímž byl účastníkem a již měla způsobit žalovaná, jakož i události, které poté následovaly, ovšem velká část jím uváděných skutečností bezprostřední vztah k dané kauze nemá. Jde-li o právní názor, který zaujaly obecné soudy v napadených rozhodnutích stran (pasivní) věcné legitimace žalované, a o soudní řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, stěžovatel poukazuje na vadný postup soudem ustanoveného advokáta, v důsledku něhož nemohl využít všechny opravné prostředky (pozn.: zřejmě míněno dovolání, jak plyne z dalšího průběhu soudního řízení), upozorňuje na zaujatost soudkyně soudu prvního stupně vůči jeho osobě, přičemž jí mj. vytýká, že mu neumožnila "se bránit", když neprovedla důkaz jeho výslechem. Ostatní námitky by bylo zbytečné zde reprodukovat, neboť jsou ve vztahu k závěrům obecných soudů zcela irelevantní.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jak patrno z napadených rozhodnutí, obecné soudy se otázkou věcné legitimace žalované v adekvátním rozsahu zabývaly, přičemž řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky vysvětlily, proč vzhledem ke skutečnostem, z nichž stěžovatel odvozuje své nároky, tato její legitimace dána není, a tedy proč žalobu zamítly. V ústavní stížnosti ostatně stěžovatel příslušné závěry obecných soudů nijak nezpochybňuje. Samotné stěžovatelovo tvrzení, že soudkyně soudu prvního stupně měla být během řízení vůči němu zaujatá, důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Mohlo by sice tomu tak být tehdy, jestliže by se v důsledku toho dopustila procesních pochybení či takového jednání, které - byť by nešlo přímo, resp. zjevně o porušení příslušného procesního předpisu - by z faktického hlediska mohlo mít dopad na výsledek daného soudního řízení (např. v důsledku zvýhodnění jedné ze stran v tzv. důkazním řízení; takový postup by pak mohl vést k porušení principu rovnosti účastníků soudního řízení). Vady takového rázu však zjištěny nebyly. Konkrétně ve vztahu k namítané skutečnosti, že soud odmítl provést stěžovatelem navržený důkaz, je třeba odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle které samotný tento fakt porušení ústavnosti za následek mít nemůže; k tomu dochází až pokud obecné soudy nesplní svou povinnost zamítnutí důkazního návrhu adekvátně odůvodnit. Soud prvního stupně tak učinil s tím, že vzhledem k posuzované právní otázce jde o důkaz nadbytečný. Z ústavní stížnosti přitom neplyne, z čeho by bylo možno usuzovat jinak. Pokud stěžovatel vytýká soudu, že jeho právní zástupce neuplatnil mimořádný opravný prostředek, je třeba upozornit, že základní odpovědnost za to, jak - co do taktiky a procesních prostředků - bude ten který subjekt svůj nárok uplatňovat, neleží na soudu, ale na něm. Navíc skutečnost, že právní zástupce neuplatnil všechny opravné prostředky (v daném případě nebylo ani zřejmé, zda vůbec jde o prostředek přípustný), ještě nemusí znamenat, že řízení bylo vedeno nesprávně.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu